32 Cdo 2431/2007
Datum rozhodnutí: 03.12.2008
Dotčené předpisy: § 323 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 407 odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Cdo 2431/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně G. E. a.s., zastoupené Mgr. R. R., advokátem, proti žalované L., s.r.o., o zaplacení částky 2,612.852,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec pod sp. zn. 37 Cm 110/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, č.j. 1 Cmo 213/2006-162, t a k t o:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala úhrady kupní ceny za hračky a hračkářské zboží, které dodávala žalované.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 2. 2006, č.j. 37 Cm 110/2003-137, vyhověl žalobě o zaplacení částky 1,048.073,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do požadavku na úhradu 1,564.779,- Kč s příslušenstvím zamítl, zamítl též vzájemnou žalobu o zaplacení provize za prodej dodaného zboží dalším zákazníkům ve výši 2,769.904,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dodávala hračky do skladu provozovaného žalovanou, zboží poté žalovaná dodávala dalším zákazníkům (maloprodejcům), a to buď jménem svým na svůj účet, nebo jménem žalobkyně na její účet. Mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o zřízení a provozování pobočného skladu upravující podmínky zásobování skladu zbožím, jeho distribuci dalším zákazníkům a obsahovala ujednání o slevách z ceny zboží a o provizích za jeho prodej. Na základě pravidelně zpracovaného soupisu zboží, které žalovaná svým jménem prodala, účtovala (fakturovala) jí žalobkyně cenu za zboží dle svého ceníku po odpočtu sjednaných slev. Žalobkyně vyúčtovala žalované žalobou uplatněnou částku celkem osmnácti fakturami. Dne 23. 4. 2004 žalovaná žalobkyni na listině označené nezaplacené došlé faktury tuzemské písemně potvrdila, že eviduje závazky v celkové výši 1,089.914,-Kč žalobkyní účtované, z nichž posléze zaplatila pouze část ve výši 41.841,- Kč. Existence dluhu za nezaplacené zboží je prokazována též zápisem z jednání účastnic ze dne 7. 3. 2001. Žalobkyně však neprokázala dodávku zboží. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvého stupně k závěru, že účastnice uzavřely kupní smlouvy dle § 409 a násl. obch. zák. Žalobkyně poskytovala žalované dodavatelský úvěr , neboť kupní cena za dodané zboží byla splatná až poté, kdy zboží koupil další zákazník. Závazek k úhradě části kupní ceny ve výši 1,089.914,-Kč byl žalovanou dne 23. 4. 2001 písemně uznán, avšak pouze zčásti (41.841,- Kč) zaplacen. Vycházeje z tohoto uznání uložil soud žalované zaplatit příslušnou část kupní ceny zboží, ve zbytku žalobu zamítl s tím, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala dodávku části zboží, jeho následný prodej třetím subjektům a tedy vznik nároku na úhradu kupní ceny.

Odvolací soud k odvolání žalované shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta, rozsudek týkající se přiznané ceny za zboží ve výši 1,048.073,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování účastníky předloženými listinami. Shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala dodávku zboží, v ostatním však dospěl k odlišným skutkovým i právním závěrům. Žalobkyně dle jeho názoru netvrdila, ani neprokazovala skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na uzavření kupních smluv, v jejichž důsledku by přešlo vlastnické právo ke zboží na žalovanou. Ujednání ve smlouvě o provozování pobočného skladu se svým obsahem blíží smlouvě o komisním prodeji, což ve svých podáních připouští i žalobkyně. Z takové smlouvy ovšem neplyne nárok na zaplacení kupní ceny, ale pouze na vydání zboží, případně na finanční náhradu za to (konkrétní) zboží, které žalovaná převzala, ale nebyla schopna vrátit. Žalobkyně však neprokázala ani dodání zboží. Úkony žalované, které žalobkyně označila za uznání závazku, dle názoru odvolacího soudu takovým uznáním nejsou. V listině datované dnem 23. 4. 2001 nejsou jednak dostatečně specifikovány pohledávky, které by měly být předmětem uznání, navíc z ní neplyne jakýkoli projev vůle k takovému uznání směřující. Z okolností, za nichž byla zaplacena jedna z faktur, nelze dovodit, že by tímto částečným plněním uznávala žalovaná i zbytek svého dluhu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím do měnícího výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a do souvisejících výroků o nákladech řízení. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci vycházející z nesprávného právního hodnocení provedených důkazů . Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, o neexistenci uznání závazku. Je přesvědčena, že listina ze dne 23. 4. 2001 takovým uznáním je, má zato, že touto listinou žalovaný uznal a potvrdil dodání zboží, uvedeného na jednotlivých fakturách, dohodu o ceně zboží, následný prodej předmětného zboží a tedy vznik žalobcova nároku na zaplacení dohodnuté ceny uznanými fakturami vyúčtované. Úhradou jedné z těchto faktur navíc žalovaná uznala ve smyslu ust. § 407 odst. 3 obch. zák. i zbytek dluhu, čímž založila sice jen vyvratitelnou domněnku o existenci uznaného závazku, vyvrátit ji však nemůže pouhým tvrzením o tom, že zaplacením části pohledávky nebyl uznán též její zbytek.

Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé. Vzhledem k tomu, jak dovolatelka obsahově vymezila důvody dovolání, uplatnila, byť nikoli výslovně, krom nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), též dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu založené na závěru, že nedošlo k uznání závazku, vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle ustanovení § 323 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2).

Podle ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že listina ze dne 23. 4. 2001, o níž žalobkyně tvrdí, že obsahuje uznání závazku, je faxovou zprávou, na níž jsou uvedena pouze čísla faktur, celková výše fakturované částky a nedoplatku a data splatnosti faktur. Neobsahuje vůbec žádný projev vůle žalovaného.

S uvedeným skutkovým zjištěním odvolacího soudu není v rozporu zjištění učiněné soudem prvého stupně (bez ohledu na to, jak byl zjištěný obsah listiny soudem prvého stupně posléze posouzen), dle něhož uvedenou listinou potvrdila žalovaná žalobkyni, že ve vztahu k ní eviduje závazky dle faktur .

Pro posouzení otázky písemného uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. je přitom podstatný především samotný obsah této listiny, která by měla dle žalobkynina tvrzení písemný projev vůle směřující k uznání závazku obsahovat. Odvolací soud zhodnotil uvedený důkaz způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř., uzavřel-li, že listina, na níž je uveden pouze přehled faktur s uvedením data jejich splatnosti, neobsahuje žádný projev vůle. Listina obsahující pouhý seznam faktur, zaslaná jako informace o tom, že žalovaná má ve svém účetnictví evidovány závazky, není projevem vůle směřujícím k následkům, které zákon s uznáním závazku spojuje. Závěr odvolacího soudu o tom, že listinou ze dne 23. 4. 2001 pro absenci (jakéhokoli) projevu vůle nebyl písemně uznán závazek ve smyslu ust. § 323 odst. 1 obch. zák., je tedy správný.

Správný je též jeho závěr o tom, že částečným plněním závazku nedošlo k uznání zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. Z odůvodnění napadeného rozsudku, ani z obsahu spisu není totiž zřejmé, že by jedna z faktur byla zaplacena za takových okolností, aby bylo možno v konkrétním případě usuzovat na to, že touto platbou dlužník uznává i zbytek dluhu. Odvolací soud, jak je z obsahu spisu patrné, vzal pro toto své skutkové zjištění v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, a zhodnotil je způsobem, který předpokládá § 132 o.s.ř., žádné prokázané skutečnosti, ani ty, které vyšly za řízení najevo a byly významné pro věc, neopominul.

Dovolací soud, vycházeje z týchž skutkových zjištění, která byla učiněna soudy obou stupňů, se ztotožňuje se závěrem, že úkony, které dle dovolatelky směřovaly k uznání (části) žalobou uplatněného závazku, nesplňují náležitosti zákonem předpokládané, aby za uznání závazku se všemi jeho důsledky mohly být pokládány, a aby mohly mimo jiné založit vyvratitelnou právní domněnku o existenci závazku v době uznání. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hledisek daných uplatněnými dovolacími důvody správný, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že úspěšné žalované v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly (§ 18 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 484/2000Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu