32 Cdo 2422/2014
Datum rozhodnutí: 09.11.2015
Dotčené předpisy: § 562 obch. zák.




32Cdo 2422/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Solo Productions s.r.o. , se sídlem v Praze 7 Bubenči, Letenské náměstí 157/4, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 24171778 , zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 2339/19, proti žalovanému Nadačnímu fondu Tesco , se sídlem v Praze 10 Vršovicích, Vršovická 1527/68b, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 28866991, zastoupenému Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o zaplacení 123 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 262/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 12 Co 363/2013-52, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 12 Co 363/2013-52, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. dubna 2013, č. j. 17 C 262/2012-30, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalovaném zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou doplatku ceny díla za období od 16. června 2012 do 16. října 2012, kdy byla částka 30 936 Kč uhrazena.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, č. j. 17 C 262/2012-30, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 123 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 39 921 Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení jen tak, že výše nákladů řízení činí 36 738,80 Kč a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 15 294,40 Kč.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl řádné dokazování, správně zjistil skutkový stav věci, který i správně právně posoudil. Se všemi námitkami žalovaného se pečlivě vypořádal a své rozhodnutí i náležitě odůvodnil; odvolací soud proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.
V řízení bylo zjištěno, že dne 15. března 2012 byla mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva o dílo, kterou soudy obou stupňů právně kvalifikovaly jako platnou smlouvu o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (zrušeného zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších změn dále jen obch. zák. ). V ní se žalobkyně zavázala vyrobit a dodat žalovanému 16 560 kusů triček za celkovou cenu díla 750 936 Kč. Její splatnost byla dohodnuta tak, že částka 600 000 Kč měla být uhrazena k 23. březnu 2012 a částka 25 780 Kč (bez daně z přidané hodnoty dále jen DPH ) měla být zaplacena po řádném předání díla na základě daňového dokladu doručeného žalovanému. Účastníci si ve smlouvě sjednali smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení žalobkyně s dodáním díla a dále smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení žalovaného se zaplacením díla. Dílo, které mělo být dodáno do 25. dubna 2012, bylo předáno až 1. května 2012. Doplatek ceny díla ve výši 30 936 Kč žalovaný ve lhůtě splatnosti do 16. května 2012 dle vystavené faktury vzhledem k uplatnění práva z odpovědnosti za vady neuhradil, učinil tak až 16. října 2012. Žalobkyně dopisem ze dne 9. října 2012 provedla jednostranný zápočet vzájemných pohledávek, kdy oproti pohledávce žalovaného na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 000 Kč za pozdní dodání díla započetla svou pohledávku proti žalovanému představující doplatek ceny díla ve výši 30 936 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s úhradou ceny díla.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zaplacení doplatku ceny díla bylo účastníky ve smlouvě dohodnuto bez ohledu na případné vady díla, byla-li povinnost žalovaného uhradit cenu díla vázána na řádné předání díla (tedy bez ohledu na skutečnost, zda dílo bylo bez vad či trpělo vadami). Žalovaný tuto povinnost nesplnil, a proto žalobkyni vznikl nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Námitku žalovaného, že z důvodu nedoručení faktury č. 2012004 žalobkyně nedošlo k zesplatnění pohledávky, posoudil odvolací soud jako neopodstatněnou se zdůvodněním, že při porovnání údajů na faktuře žalobkyně s údaji ve výpisu z účtu žalobkyně, kdy byl použit shodný variabilní symbol 2012004, bylo zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 30 936 Kč na základě uvedené faktury, resp. že tato faktura byla žalovanému řádně a prokazatelně doručena.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal podmínky pro snížení smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 301 obch. zák.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně uplatnila námitku pozdní notifikace vad ze strany žalovaného, který písemně reklamoval vady zboží více než jeden měsíc po jeho předání. Podle odvolacího soudu bylo na žalovaném, aby tvrzené vady spočívající v nekvalitě šití, rozdílné šíři rukávů, kvalitě látky, nevysráženém materiálu, nekvalitním potisku, nesprávných rozměrech apod. žalobkyni sdělil ihned po převzetí zboží, resp. bez zbytečného odkladu poté, aby ve smyslu § 562 odst. 1 obch. zák. splnil svou povinnost provést prohlídku převzatého zboží. Z uvedeného dovodil, že by žalovanému nemohlo být ani přiznáno právo z případných vad díla.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), maje za to, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zcela odchýlil nejen od dosavadní judikatury, ale i od běžné praxe a zákona. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel brojí proti jeho závěrům o doručení faktury žalovanému (a proti z toho odvíjejícímu se závěru o splatnosti pohledávky žalobkyně z titulu doplatku ceny díla), o opožděnosti notifikace vad ze strany žalovaného a dále o tom, že povinnost žalovaného uhradit cenu díla nebyla ve smlouvě vázána na jeho řádné ukončení (provedení), ale pouze na jeho předání.
Dovolatel i nadále trvá na tom, že faktura na doplatek ceny díla mu nebyla nikdy doručena, a proto se pohledávka žalobkyně na úhradu doplatku ceny díla dosud nestala splatnou. Žalobkyně v tomto směru neunesla důkazní břemeno, neboť v řízení nepředložila žádný důkaz o doručení předmětné faktury. Odvolací soud dovodil podle dovolatele mylně doručení faktury ze skutečnosti, že žalovaný uhradil dlužnou částku s použitím variabilního symbolu, který byl totožný s číslem faktury. Při této úvaze však zcela pominul, že žalovaný se mohl o variabilním symbolu dozvědět i jinak než z faktury.
Podle přesvědčení dovolatele odvolací soud pochybil i svým závěrem o opožděnosti jeho reklamace, neboť takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Tvrdí, že reklamoval včas, když tak učinil 6. června 2012 jak při osobním jednání, tak i písemně dopisem z téhož dne. Následně dovolatel popisuje některé z vad, z nichž je dle jeho názoru zřejmé, že reklamace se týkala zejména skrytých vad, které nebylo možné v žádném případě zjistit při převzetí zboží, jelikož se projevily až po jeho používání (nošení), resp. po jeho vyprání. Poukazuje na to, že lhůtu pro notifikaci vad ve smyslu § 428 obch. zák. dodržel, neboť je oznámil žalobkyni bez zbytečného odkladu poté, co se o nich dozvěděl. Dospěl-li odvolací soud k závěru o opožděnosti notifikace vad na základě úvahy, že žalovaný tak měl učinit bez zbytečného odkladu po převzetí zboží, patrně podle dovolatele pominul, že u skrytých vad není předání zboží pro počátek běhu lhůty zásadně rozhodující. Podle dovolatele bylo jednoznačně v řízení prokázáno, že vady reklamoval včas. Kromě toho dovolatel opakovaně akcentuje, že v případě vědomého dodání vadného díla (o něž šlo dle jeho mínění i v souzené věci) nemá zhotovitel nárok vznášet námitku pozdní notifikace vad. Z uvedeného dovolatel dovozuje důvodnost své námitky, že nebyl povinen uhradit doplatek ceny díla, neboť jej zadržel v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady. I kdyby tedy žalobkyně prokázala doručení faktury žalovanému a její pohledávka by se stala splatnou, do prodlení s úhradou doplatku ceny díla se nedostal.
Dovolatel dále podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že povinnost žalovaného uhradit cenu díla nebyla ve smlouvě vázána na jeho řádné ukončení (provedení), ale pouze na jeho předání. Dovolatel s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že řádným ukončením díla je třeba rozumět povedení díla bez vad a nedodělků. Podle jeho mínění lze i z jiných ustanovení smlouvy dovodit, že vůlí smluvních stran bylo vázat uhrazení celé ceny díla na jeho řádné ukončení. K řádnému dokončení díla však v souzené věci nedošlo, jelikož žalobkyně odmítla uplatněnou reklamaci řešit. Za zcela neopodstatněnou označuje obranu žalobkyně založenou na argumentaci, že v předávacím protokolu bylo uvedeno, že zboží bylo předáno bez vad. Taková skutečnost v předávacím protokolu podle dovolatele není uvedena a ani z něho nevyplývá.
Konečně dovolatel hodnotí provedení zápočtu pohledávek ze strany žalobkyně až ve chvíli, kdy již nebyla v prodlení, jako účelové jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a dále jako zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s právními závěry odvolacího soudu v napadeném rozsudku zcela ztotožňuje, dovolání žalovaného označuje za nepřípustné a nedůvodné a reaguje na jednotlivé dovolací námitky. Obranu žalovaného o nedoručení faktury označuje za účelovou; zastává názor, že doručení faktury bylo v řízení prokázáno, což lze podle jejího mínění dovodit nejen z toho, že žalovaný platbu provedl na její bankovní účet za použití variabilního symbolu souhlasícího s fakturou, ale také ze samotného provedení platby. Kromě toho však má za to, že i kdyby daňový doklad doručen nebyl, vznikl jí podle smlouvy nárok na doplatek ceny díla již jeho předáním. Žalobkyně rovněž trvá na svém názoru, že žalovaný neprovedl reklamaci řádně a včas. Poukazuje také na to, že žalovaný v dovolání uvedl selektivně jen některé z dříve vytýkaných vad a že ve všech případech se nejednalo o skryté vady, jak tvrdí dovolatel, ale o vady zjevné, které by žalovaný při řádném provedení prohlídky zboží měl a musel zjistit a mohl je reklamovat okamžitě. Rovněž se ohrazuje proti tvrzení dovolatele, že vědomě dodala vadné zboží.
Pokud jde o otázku řádného předání díla, sám dovolatel podle žalobkyně v předávacím protokolu potvrdil, že zboží bylo předáno řádně a bez vad, podepsal-li, že zboží převzal bez jakéhokoliv viditelného poškození či důvodu, pro který by nebylo možné danou věc převzít a použít. Žalobkyně se rovněž ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že zaplacení doplatku ceny díla bylo dohodnuto bez ohledu na případné vady zboží. Úvahy dovolatele o rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy označuje za naprosto absurdní; pokud by takto mělo být hodnoceno nějaké chování, bylo by to chování žalovaného, který zcela svévolně zadržel doplatek kupní ceny. V ostatním žalobkyně odkazuje na svá vyjádření před soudy obou stupňů.
Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, příp. ho zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatel vymezil v dovolání několik otázek.
Podrobuje-li dovolatel kritice zjištění odvolacího soudu, že mu byla doručena faktura, jíž žalobkyně fakturovala doplatek ceny díla, patrně přehlédl, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, které jsou stejně jako níže odkazovaná rozhodnutí veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. neotvírá ani otázka vzniku práva na zaplacení ceny díla, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatel v dovolání odkazoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008). Sjednali-li si účastníci podle zjištění soudů v předmětné smlouvě o dílo, že částka ve výši 25 780 Kč bez DPH bude uhrazena po řádném předání díla, nelze toto smluvní ujednání o vzniku práva na zaplacení ceny díla okamžikem jeho řádného předání rozšířit i na okamžik jeho řádného ukončení (jak činí dovolatel), neboť taková interpretace by byla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu [srov. § 35 odst. 2 občanského zákoníku (zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších změn), a z judikatury např. právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386]. Nutno zároveň připomenout, že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím ale projev vůle doplňovat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či jeho rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. však otevírá dovolatelem označená otázka včasnosti notifikace vad podle § 562 obch. zák., neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný nedostál své povinnosti provést prohlídku převzatého zboží ve smyslu § 562 obch. zák.
Podle ustanovení § 562 obch. zák. objednatel je povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla (odstavec 1). Soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b) bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c) bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba (odstavec 2). Ustanovení § 428 odst. 2 a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2 (odstavec 3).
Podle ustanovení § 428 obch. zák. právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy a) kupující vady zjistil, b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen uskutečnit podle § 427 odst. 1 a 2, nebo c) vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se vztahuje záruka za jakost, platí místo této lhůty záruční doba (odstavec 1). K účinkům stanoveným v odstavci 1 se přihlédne, jen jestliže prodávající namítne v soudním řízení, že kupující nesplnil včas svou povinnost oznámit vady zboží (odstavec 2). Účinky odstavců 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží (odstavec 3).
Z ustanovení § 560 obch. zák. vyplývá, že zhotovitel odpovídá objektivně pouze za vady, které mělo dílo v době předání. Tyto vady mohou být zjevné nebo skryté. Ustanovení § 562 odst. 1 obch. zák. ukládá objednateli povinnost provést kontrolu předmětu díla co nejdříve po předání. Při této kontrole by měl objednatel odhalit všechny zjevné vady díla. Nedodržení povinnosti uložené v odstavci 1 nepostihuje zákon přímou sankcí, nesplnění této povinnosti však může být příčinou, že se objednatel nedomůže práv z odpovědnosti za vady soudní cestou. Ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák. upravuje lhůty, ve kterých nejdéle musí objednatel oznámit vady díla zhotoviteli (dobu odpovědnosti), pokud nechce omezit svou možnost domoci se uspokojení práv z odpovědnosti za vady soudní cestou. Pokud objednatel oznámí vady díla zhotoviteli později, může jej zhotovitel uspokojit dobrovolně, objednatel se však může svého práva domoci soudně jen s omezením vyplývajícím z § 562 odst. 3 obch. zák.
Lhůtu uvedenou pod písmenem a) v § 562 odst. 2 obch. zák. lze využít jak pro vady zjevné, tak pro vady skryté; její uplatnění je však omezeno ustanovením písmena b) tohoto ustanovení. Pokud totiž například objednatel u zjevných vad nesplnil povinnost uloženou v § 562 odst. 1, a neprohlédl předmět díla co nejdříve po předání, ani nezařídil jeho prohlídku, nelze ustanovení písmena a) použít. Na jiném principu je založena lhůta k oznámení vad pro skryté vady. Pro jejich oznámení je určena maximální lhůta a současně povinnost vynaložit potřebnou péči na jejich zjištění.
Ustanovení § 428 odst. 2 a 3 obch. zák., na něž se odvolává třetí odstavec § 562 odst. 3 obch. zák., koncipuje nemožnost domoci se práv z odpovědnosti za vady po uplynutí stanovené lhůty soudní cestou podobně jako u promlčení. Soud práva z odpovědnosti za vady nepřizná, pokud objednatel neoznámí zhotoviteli vady ve lhůtách uvedených v § 562 odst. 2 a zhotovitel nedodržení lhůty v soudním řízení namítne; soud však práva z odpovědnosti za vady přizná, i když lhůta stanovená v § 562 odst. 2 nebyla dodržena, pokud se zhotovitel nedodržení lhůty u soudu nedovolá. Pokud však zhotovitel věděl nebo vědět musel v době předání předmětu díla o skutečnostech, jejichž důsledkem jsou vady díla, může se objednatel domoci u soudu práv z odpovědnosti za vady bez ohledu na nedodržení lhůt podle § 562 odst. 2 a námitku zhotovitele (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv, Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1206).
Za zjevné vady je možno považovat jen takové, jejichž existence je kupujícímu, popř. objednateli, zřejmá na pohled, případně takové vady, které lze zjistit běžně prováděnými zkouškami. Za zjevné vady nelze považovat ty vady, jejichž existenci by musel kupující nebo objednatel zjišťovat prohlídkou spojenou s destrukcí zboží nebo díla, popř. vady, které se typicky mohou v plné míře projevit až při užívání zboží nebo předmětu díla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, na který poukazuje i dovolatel; ke stejnému výkladu zjevných vad se Nejvyšší soud přihlásil například i v rozsudku ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009).
Podle zjištění soudů žalovaný v oznámení vad ze dne 6. června 2012 vytkl mimo jiné též vady párání triček ve švech po vyprání (po použití) a srážení materiálu po vyprání. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích, za zjevné vady nelze považovat ty vady, jejichž zjišťování při prohlídce by mělo za následek destrukci zboží nebo díla nebo které se mohou projevit až při užívání zboží nebo předmětu díla. Právě takovými vadami (tedy vadami skrytými) jsou obě shora vytýkané vady, a proto lhůta pro včasné oznámení vad běží podle § 562 odst. 2 písm. a) obch. zák., tedy bez zbytečného odkladu poté, kdy objednatel vady zjistí. V tomto směru není úplný, a proto správný ani závěr soudů obou stupňů o tom, že pokud je vznik práva na zaplacení ceny díla ve smlouvě vázán na předání díla, nemá případná vadnost díla vliv na zaplacení ceny díla. Takové posouzení totiž pomíjí ustanovení § 439 odst. 4 obch. zák., podle něhož do doby odstranění vad není kupující povinen platit část kupní ceny, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny, jehož aplikace navazuje na ustanovení § 564 obch. zák.
Za této situace nemůže závěr odvolacího soudu o pozdní notifikaci vad ze strany žalovaného (a ani na něj navazující závěr o nároku žalobkyně na sjednanou smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou doplatku ceny díla) obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 9. listopadu 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu