32 Cdo 2406/2010
Datum rozhodnutí: 28.02.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 o. s. ř., § 269 odst. 1 obch. zák., § 308 obch. zák., § 243c odst. 3 o. s. ř.




32 Cdo 2406/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PROTES PRAHA s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, Drážďanská 455/37, PSČ 400 07, identifikační číslo osoby 48113883, zastoupené JUD. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 2.134.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 193/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 1 Cmo 196/2009-296, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 1 Cmo 196/2009-296, v potvrzujícím výroku ve věci samé a o nákladech řízení před soudem prvního stupně pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem III, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2009, č. j. 49 Cm 193/2004-277, v části výroku ve věci samé pod bodem I, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1.402.038,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 19. července 2002 do zaplacení a co do úroků z prodlení z částky 732.292,- Kč ve výši 5,5% od 19. července 2002 do 19. dubna 2004 a ve výši 3% od 20. dubna 2004 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 49 Cm 193/2004-277, opětovně zamítl žalobu o zaplacení částky 2.134.330 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a Fondem národního majetku České republiky (dále též jen FNM či Fond ), jehož je žalovaná podle zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku, právním nástupcem, byla dne 12. července 1995 uzavřena mandátní smlouva, v níž se žalobkyně jako mandatář zavázala pro FNM jako mandanta zajistit a realizovat obchodní veřejnou soutěž na prodej privatizovaného majetku státního podniku Strojírny Kolín s. p. a FNM se zavázal (v článku II/2) za provedení této činnosti zaplatit žalobkyni úplatu ve výši 1,1 % ze zaplacené kupní ceny. V článku II/3 mandátní smlouvy bylo dohodnuto, že nárok na zaplacení úplaty žalobkyni vznikne poté, co bude FNM jako prodávajícímu uhrazena celá kupní cena, a bude-li ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku sjednáno zaplacení kupní ceny ve splátkách, vznikne žalobkyni nárok na zaplacení příslušné části úplaty vždy poté, co bude FNM uhrazena příslušná část kupní ceny. Jednalo se o standardní smlouvu uzavíranou podle vzoru schváleného výkonným výborem FNM pro všechny podobné prodeje. Žalobkyně splnila své závazky ze smlouvy a výsledkem její činnosti bylo, že FNM uzavřel dne 1. září 1997 smlouvu, jíž převedl privatizovaný majetek na ČKD Dukla a. s.
Dne 15. září 1997 byla mezi FNM a ČKD Dukla a. s. uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem k zajištění závazku nabyvatele privatizovaného majetku ve výši 127.458.000,- Kč vůči FNM podle uvedené kupní smlouvy. Dne 22. března 1999 podal FNM žalobu proti ČKD Dukla a. s. o zaplacení částky 127.458.000,- Kč s příslušenstvím; řízení bylo přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek této společnosti. Přihláškou ze dne 21. prosince 2000 FNM přihlásil do konkursu na majetek úpadce ČKD Dukla a. s. pohledávku ve výši 127.458.000,- Kč, představující nedoplatek kupní ceny; celkovou výši pohledávky vyčíslil částkou 253.088.556,50 Kč. Následně byla mezi FNM jako postupitelem a ČKD Praha Holding a. s. jako postupníkem uzavřena smlouva o postoupení pohledávky FNM za dlužníkem ČKD Dukla a. s. v celkové výši 253.216.014,50 Kč, vzniklé z titulu nezaplacení kupní ceny za privatizovaný majetek, a to za úplatu ve výši 133.581.222,- Kč. Převáděná pohledávka byla zajištěna čtyřmi směnkami vlastními, vydanými dne 2. září 1997 na řad FNM, v nominální hodnotě 31.864.500,- Kč, avalovanými ČKD Praha Holding a. s. Podáním ze dne 31. května 2001 FNM navrhl změnu v osobě konkursního věřitele na základě uvedené smlouvy o postoupení pohledávky a soud tuto změnu usnesením ze dne 21. června 2001, č. j. 99 K 56/2000, připustil. Dne 3. července 2002 FNM upsal 24 517 309 kusů kmenových akcií společnosti ČKD Praha Holding a. s. a potvrdil, že na jeho účet byla připsána platba této společnosti ve výši 30 mil. Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že smluvní ujednání obsažené v článku II mandátní smlouvy, podle něhož nárok na zaplacení úplaty vzniká až po uhrazení celé kupní ceny, bylo srozumitelné pro obě strany a nejde o projev vůle připouštějící různý výklad. Vyjádřil názor, že vložením postoupené pohledávky do základního kapitálu postupníka nelze považovat za doplacení kupní ceny, neboť jednou věcí je postupovaná pohledávka a druhou věcí je úplata za její postoupení , a uzavřel, že jelikož kupní cena nebyla zaplacena, nevznikl žalobkyni podle smlouvy nárok na úhradu odměny.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2010, č. j. 1 Cmo 196/2009-296, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé co do částky 1.402.038,- Kč s příslušenstvím, co do úroků z prodlení od 19. července 2002 do 19. dubna 2004 a co do úroků z prodlení v sazbě 3% p. a. potvrdil (první výrok pod bodem I.) a ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 732.292,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p. a. od 20. dubna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II.). Potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (druhý výrok pod bodem I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil o zjištění, že nabyvatel privatizovaného majetku uhradil FNM na sjednanou kupní cenu ve výši 212.458.000,- Kč dne 3. března 1997 zálohu ve výši 18.400.000,- Kč a dále zaplatil dne 14. srpna 1997 částku 37.000.000,- Kč a dne 19. srpna 1997 částku 29.572.000,- Kč. S úhradou zálohy ve výši 18.400.000,- Kč byla spojena částečná úhrada úplaty poskytnutá Fondem mandatáři dne 23. července 1998 ve výši 202.400,- Kč. Také v důsledku prohlášení konkursu na majetek ČKD Dukla a. s. zůstal zbytek kupní ceny ve výši 127.458.000,- Kč neuhrazen. V článku III/2 smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 10. května 2001 se sice uvádí, že postoupení se sjednává jako úplatné, zároveň však bylo ujednáno že dohodnutá cena za postupovanou pohledávku nebude hrazena peněžními prostředky a že postupitel vloží celou kupní cenu za postoupení pohledávky do základního kapitálu postupníka v připravovaném vyrovnání postupníka ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání .
Odvolací soud posoudil dohodu v článku II/3 mandátní smlouvy jednak jako ujednání o době splatnosti úplaty, jednak jako odkládací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 věty první občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), a dovodil, že uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky FNM jako účastník, jemuž bylo nesplnění této podmínky na prospěch, její splnění zmařil a právní úkon se tak stal vzhledem k ustanovení § 36 odst. 3 obč. zák. v odpovídající části nepodmíněným. Odvolací soud zdůraznil, že splatnou se stává jen část úplaty odpovídající zaplacené kupní ceně. Námitku promlčení ve vztahu k této části odměny mandatáře neshledal důvodnou a přiznal žalobkyni nárok na úplatu ve výši 1,1% z částek uhrazených Fondu nabyvatelem privatizovaného majetku k 14. srpnu 1997 a 19. srpnu 1997. Výrok, jímž ve zbytku potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodnil argumentací, že i kdyby bylo ve smlouvě z 10. května 2001 sjednáno úplatné postoupení dotčené pohledávky za cenu rovnající se její nominální hodnotě a tato cena byla Fondu uhrazena, nejednalo by se o platbu ceny privatizovaného majetku, nýbrž o platbu realizovanou z jiného titulu a jiným subjektem. Přitom FNM z této smlouvy žádné peněžité plnění neobdržel a stal se pouze držitelem akcií. Zcela zprostředkovanou povahu, v tom smyslu, že ji nelze považovat za úhradu kupní ceny, pak má podle jeho mínění žalobkyní tvrzená úhrada ve výši 30 mil. Kč, uskutečněná v rámci řízení o vyrovnání, ani tu tedy nelze zahrnout do základu pro výpočet odměny mandatáře. Odvolací soud uzavřel, že koncepce mandátní smlouvy je poměrně jednoznačná v tom, že výše úplaty měla odpovídat tomu, co FNM na cenu privatizovaného majetku od jeho nabyvatele skutečně obdrží, na čemž nic nemění skutečnost, že touto koncepcí na sebe žalobkyně převzala dosti značné podnikatelské riziko. Do základu pro výpočet úplaty tedy nemůže patřit obnos 127.458.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé pod bodem I. napadla žalobkyně dovoláním, jež s poukazem (zcela zřejmě mylným) na ustanovení § 237 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam zakládající přípustnost dovolání dovolatelka spatřovala v řešení otázky, zda svévolné, byť ekonomicky zdůvodnitelné, postoupení pohledávky na kupní cenu s následnou kapitalizací, když žalovaný získal do svého vlastnictví plnou hodnotu kupní ceny, je možno považovat ve vztahu k dovolateli a jeho nároku na odměnu podle mandátní smlouvy za úhradu kupní ceny . Argumentovala, že akceptování právního názoru odvolacího soudu by vedlo k tomu, že každý mandant by se mohl zbavit povinnosti zaplatit mandatáři sjednanou odměnu, jejíž výplata by byla vázána na peněžité plnění třetí osoby z obchodu uzavřeného činností mandatáře, tím, že svou pohledávku včas úplatně postoupí třetí osobě nebo místo peněžitého plnění dodatečně dohodne a přijme jiné plnění v adekvátní hodnotě. To by v situaci, kdy se v obstaravatelských smlouvách běžně sjednává, že provize je závislá na zaplacení ceny ze zprostředkované smlouvy, vedlo k právní nejistotě osob obstarávajících pro jiné obchodní záležitosti. Ty jsou ve vztahu k podnikatelům, pro které obstarávají obchody, v roli slabších partnerů a proto ani nemohou ovlivnit podmínku vázanosti své provize na zaplacení ceny z uzavřeného obchodu.
Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že je třeba vycházet ze zásady, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy a v obchodních věcech i se zásadami poctivého obchodního styku a v souladu s nimi je třeba úhradou ceny rozumět i skutečnost, že zájemce o obstarání obchodu obdrží na základě svého úkonu nebo se svým souhlasem peněžní částku či nepeněžní plnění rovnající se kupní ceně. V daném případě FNM postoupením své pohledávky s následnou kapitalizací získal majetek (akcie) v hodnotě rovnající se kupní ceně, čímž došlo z jeho strany k naplnění účelu smlouvy o převodu. Dovolatel nemohl nijak ovlivnit, jak FNM naloží se svou pohledávkou na kupní cenu. Plnění na cenu za postoupení pohledávky by tak mělo být považováno jako plnění na kupní cenu.
Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním totiž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání žalobkyně přípustné není, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně sice předcházelo rozhodnutí, jež bylo zrušeno odvolacím soudem, soud prvního stupně však i předchozím rozsudkem žalobu zamítl). Dovolání je však přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce (v intencích § 237 odst. 3 o. s. ř.) v otázce předpokladů pro vznik nároku dovolatelky na zaplacení sjednané úplaty, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
S tímto závěrem se pak nutně pojí též posouzení dovolání jako důvodného.
Především je třeba přisvědčit dovolatelce, že neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze za platbu na kupní cenu (podmiňující v souzené věci podle smlouvy vznik nároku dovolatelky na úplatu) považovat za žádných okolností platbu uskutečněnou jinou osobou než kupujícím a z jiného právního důvodu než z titulu závazku k zaplacení kupní ceny. V rozhodovací praxi soudů ani v právní doktríně není pochyb, že plněním, jímž ručitel plní svůj závazek uspokojit věřitele, jestliže dlužník vůči věřiteli nesplní svůj závazek (srov. § 303 obchodního zákoníku, dále též jen obch. zák. ), dochází zároveň ke splnění dlužníkova závazku (srov. § 308 obch. zák.). Přitom závazek ručitele, byť k jeho splnění dochází cestou uspokojení pohledávky zajištěné ručením (splněním dlužníkova závazku), je závazkem odlišným od závazku dlužníka (srov. reflexi této skutečnosti v § 310 a též v § 311 obch. zák.). Závazkový vztah mezi ručitelem a věřitelem vzniká z jiného právního důvodu, než z něhož pochází zajištěný závazek, totiž z prohlášení ručitele podle ustanovení § 303 obch. zák., a od závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem se liší jak osobou nositele závazku (neboť ručitelem musí být z povahy věci osoba odlišná od dlužníka), tak jeho obsahem (zatímco dlužník je povinen splnit věřiteli svůj závazek, závazek ručitele spočívá v povinnosti uspokojit věřitele splněním dlužníkova závazku, jestliže jej nesplní dlužník). Kdyby tedy v souzené věci za dlužníka (kupujícího) plnil Fondu dlužníkův ručitel, šlo by o plnění poskytnuté jinou osobou než dlužníkem a z jiného právního důvodu, leč nebylo by pochyb, že by jím byla zaplacena kupní cena. Je pak otázkou, jak se od této standardní situace z věcného hlediska (materiálně) liší skutkový děj zjištěný v souzené věci. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů vyplývá, že pohledávku z titulu práva na zaplacení kupní ceny v její kupujícím neuhrazené části na základě smlouvy o postoupení pohledávky převzala společnost ČKD Praha Holding a. s., a stalo se tak proto (jak se výslovně deklaruje v preambuli smlouvy o postoupení), že tato pohledávka byla zajištěna čtyřmi vlastními směnkami vystavenými kupujícím na řad FNM, znějícími (u každé z nich) na směnečný peníz ve výši 31.864.500,- Kč a avalovanými právě společností ČKD Praha Holding a. s., přičemž FNM uplatnil z tohoto důvodu vůči této společnosti nárok na plnění. ČKD Praha Holding a. s. však nebyla schopna jako aval svůj směnečný závazek splnit a proto se tyto strany rozhodly vyřešit uspokojení pohledávek FNM vůči ČKD Praha Holding a. s. uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky za cenu odpovídající výši směnečných závazků postupníka a následným vkladem této ceny postupitelem do základního kapitálu postupníka (srov. čl. III odst. 2 a odst. 3 smlouvy o postoupení).
Byť se tedy v souzené věci nestalo přímo to, že by věřiteli za kupujícího jako dlužníka plnil na kupní cenu jeho ručitel, stalo se tak vzhledem k okolnostem případu nepřímo, cestou plnění závazků ze zajišťovacích směnek, ze směnečného rukojemství, a prostřednictvím sjednaného nestandardního mechanismu, jak byl popsán. Plněním, jehož se mu touto cestou a v této formě dostalo, byl FNM v jeho rozsahu - z hlediska ekonomického uspokojen. Z hlediska právního pak byl důsledkem popsané transakce stav, že FNM by již plnění na kupní cenu přijmout nemohl, neboť nebyl již věřitelem příslušné pohledávky a přijetím plnění na kupní cenu by se bezdůvodně obohatil.
Právní posouzení, podle něhož plnění, jehož se takto Fondu dostalo, nelze pro účely posouzení vzniku nároku dovolatelky na sjednanou úplatu považovat za plnění na kupní cenu, se tedy Nejvyššímu soudu jeví jako formalistické, neslučitelné s principem ekvity, jenž se musí prosazovat v rozhodovací činnosti soudů v materiálním právním státě, a tedy nesprávné.
Odvolací soud ostatně pochybil též v tom, že se nezabýval posouzením, zda smlouva uzavřená mezi FNM a dovolatelkou a označená jako smlouva mandátní je mandátní smlouvou též podle jejího obsahu (srov. § 269 odst. 1 obch. zák.), popřípadě zda šlo pouze o smlouvu mandátní. Byť měla dovolatelka podle této smlouvy zajistit a realizovat veřejnou obchodní soutěž a v rámci toho uskutečnit celou řadu faktických činností, všechny její takto sjednané aktivity měly směřovat k jedinému cíli, jímž bylo uzavření kupní smlouvy Fondem s třetí osobou, a výše její úplaty byla sjednána podílem ze zaplacené kupní ceny, tedy jako typická provize. Bylo tedy třeba vyhodnotit, zda nešlo ve skutečnosti o smlouvu o zprostředkování podle ustanovení § 642 obch. zák., jíž se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl možnost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi. V takovém případě by totiž bylo na místě zvážit aplikaci ustanovení § 646 obch. zák., podle něhož jestliže podle smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na provizi teprve splněním závazku třetí osoby ze zprostředkovávané smlouvy, vzniká zprostředkovateli tento nárok rovněž v případě, kdy závazek třetí osoby vůči zájemci zanikl nebo splnění závazku třetí osoby se oddálilo z důvodů, za něž odpovídá zájemce, a je-li základem pro určení výše provize rozsah splněného závazku třetí osoby, započítává se do tohoto základu i plnění neuskutečněné z důvodů, za něž odpovídá zájemce.
Pro úplnost lze dodat, že úvaha odvolacího soudu o značném podnikatelském riziku, které na sebe dovolatelka převzala koncepcí mandátní smlouvy, zcela opomíjí skutečnost, že podle zjištěného skutkového stavu šlo o standardní smlouvu podle vzoru schváleného výkonným výborem FNM, šlo tedy o koncepci Fondu, na níž dovolatelka mohla sotva cokoliv změnit.
Protože právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé, není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud toto rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil v příslušné části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V případném svém novém rozhodnutí odvolací soud tentokrát nepřehlédne ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř., podle něhož změní-li odvolací soud rozhodnutí (byť i jen zčásti), rozhodne (originárně) i o nákladech řízení u soudu prvního stupně, nemůže tedy rozhodnout tak, že výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení potvrdí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2012

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu