32 Cdo 2347/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 2347/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Euro Managers, s.r.o. , se sídlem v Praze 8, S.K. Neumanna 2011/7, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 26514958, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, proti žalované Všesportovní areál OBŘÍ SUD JAVORNÍK s.r.o. , se sídlem v Jeřmanicích, Pastevní 274, PSČ 463 12, identifikační číslo osoby 25119109, zastoupené Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení 357 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 15/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č. j. 1 Cmo 121/2014-224, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Otakara Švorčíka.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci výrokem I. rozsudku ze dne 9. ledna 2014, č. j. 39 Cm 15/2013-188, vyhověl žalobě co do částky 357 000 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 2009 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení za den 30. 9. 2009 a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek krajského soudu v rozsahu zahrnujícím zaplacení žalované částky spolu s úrokem z prodlení od 31. 10. 2009. Výrokem II. změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobu o zaplacení úroků z prodlení od 1. 10. 2009 do 30. 10. 2009 zamítl. Výrokem III. potvrdil zamítavý výrok rozsudku krajského soudu a výroky IV. a V. změnil rozsudek krajského soudu ve výroku o nákladech prvostupňového řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaná podala proti v záhlaví označenému rozsudku dovolání, směřující do výroků I., III., IV. a V.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v tomtéž časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v tomtéž časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Potvrdil-li odvolací soud výrokem III. dovoláním napadeného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu úroků z prodlení za den 30. 9. 2009 , nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení zamítavého výroku.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku (výrok III.) podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v této části, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
I kdyby však dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu nebylo subjektivně nepřípustné, bylo by třeba ho stejně jako ve zbývajícím rozsahu (jak je vysvětleno níže)
odmítnout pro vady.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť v souvislosti s přípustností dovolání neuvedla ničeho.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 16. března 2015 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání ve zbytku podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dodává, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudu či jeho hodnocení provedených důkazů nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto k nim nemohl přihlédnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 6. října 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu