32 Cdo 2326/2007
Datum rozhodnutí: 25.06.2008
Dotčené předpisy: § 262 předpisu č. 513/1991Sb., § 13 předpisu č. 42/1992Sb.




32 Cdo 2326/2007

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) Ing. V. P., b) M. K., c) V. K., d) B. P., e) R. P., f) J. N., g) J. M. a h) A. M., všech zastoupených advokátem proti žalované A., s. r. o., zastoupené advokátkou, o plnění ze smluv o postoupení pohledávky, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 34/2003, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2006, č.j. 11 Co 674/2005-317, takto:

I. Dovolání žalobkyně h) A. M. se v části, v níž směřuje proti druhému odstavci výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2006, č.j. 11 Co 674/2005-317, v němž odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. května 2005, č.j. 9 C 34/2003-279, ve výroku XVII. změnil tak, že zamítl žalobu žalobkyně h) A. M. co do částky 108.446,62 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení, zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání této žalobkyně odmítá.

II. Dovolání žalobců a) Ing. V. P., b) M. K., c) V. K., d) B. P., e) R. P., f) J. N. a g) J. M., se odmítá.

III. Dovolání žalované se odmítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 6. května 2005, č.j. 9 C 34/2003-279, uznal ve výroku I. žalovanou povinnou k zaplacení částky 196.513,58 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení žalobci a) Ing. V. P. Ve výroku II. soud návrh žalobce a) Ing. V. P. na zaplacení částky 774.760,68 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 11.1.2003 do zaplacení zamítl. Ve výroku III. soud uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 93.020,64 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení žalobci b) M. K.Ve výroku IV. soud návrh žalobce b) M. K. na zaplacení částky 351.806,65 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 11.1.2003 do zaplacení zamítl. Ve výroku V. soud uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 93.020,64 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení žalobkyni c) V. K. Ve výroku VI. soud návrh žalobkyně c) V. K. na zaplacení částky 351.806,65 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 11.1.2003 do zaplacení zamítl. Ve výroku VII. soud uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 12.301,42 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení žalobci d) B. P.Ve výroku VIII. soud návrh žalobce d) B. P. na zaplacení částky 137.589,41 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 24.2.2004 do zaplacení zamítl. Ve výroku IX. soud uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 15.349,05 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení žalobkyni e) R. P.Ve výroku X. soud návrh žalobkyně e) R. P. na zaplacení částky 65.679,10 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 24.4.2004 do zaplacení zamítl. Ve výroku XI. soud uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 72.650,65 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení žalobci f) J. N.Ve výroku XII. návrh žalobce f) J. N. na zaplacení částky 25.491,88 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení zamítl. Ve výroku XIII. soud dále zamítl žalobu žalobce f) J. N. na zaplacení částky 412.648,76 s 2 % úrokem z prodlení od 20.2.2004 do zaplacení. Ve výroku XIV. soud uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 337.432,57 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení žalobci g) J. M.Ve výroku XV. návrh žalobce g) J. M. na zaplacení částky 1.330.384,05 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 14.3.2003 do zaplacení zamítl. Ve výroku XVI. soud uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 162.669,90 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení žalobkyni h) A. M. Ve výroku XVII. návrh žalobkyně h) A. M. na zaplacení částky 54.223,28 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení zamítl. Ve výroku XVIII. soud dále zamítl návrh žalobkyně h) A. M. na zaplacení částky 843.908,01 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 26.8.2003 do zaplacení. Ve výrocích XIX. a XX. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobci na jedné straně a žalovanou na straně druhé (po spojení věcí dne 28.2.2005 projednávaných v jednom řízení pod sp. zn. 9 C 34/2003) došlo k postoupení pohledávek na základě smluv uzavřených dne 24.5.1996, kdy žalobci jako postupitelé postoupili žalované jako postupníkovi své nároky na vydání podílů podle zákona č. 42/1992 Sb. Soud prvního stupně zjistil, že smlouvy mezi žalobci na jedné straně a žalovanou na straně druhé jsou stejného znění a liší se pouze v označení postupitele. Podle ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou nároky na vydání podílů podle zákona č. 42/1992 Sb. pohledávkami, které lze převádět na další osoby. Případnou neplatnost smluv žádný z účastníků nenamítl, soud neshledal ani jejich eventuální absolutní neplatnost ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Své pohledávky postoupili žalobci za úplatu, přičemž zásadní spor mezi účastníky byl ve výkladu ustanovení III. A) předmětných smluv a to, zda má postupník, tj. žalovaná, právo výběru formy plnění mezi finanční a naturální formou. Ohledně této otázky soud prvního stupně dovodil s ohledem na projevy vůle účastníků při uzavírání smluv, a rovněž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 530/2001, že žalobci očekávali finanční plnění, přičemž se neztotožnil s názorem žalované, že by to měl být dlužník, který rozhoduje o formě plnění jednotlivých pohledávek. Soud prvního stupně posoudil závazkové vztahy vzniklé mezi účastníky jako závazky obchodní, neboť v závěrečných ustanoveních smluv bylo účastníky smluveno, že pokud nebylo ve smlouvě dohodnuto jinak, platí v ostatním ustanovení obchodního zákoníku (dále jen: obch. zák. ). Vzhledem k tomu, že žalovaná nesplnila ani v dodatečné přiměřené lhůtě k plnění svůj závazek vyplývající ze smluv (tedy zaplacení 30 % hodnoty vnosů žalobcům do 6 let od podpisu smlouvy, nejpozději do 24.5.2002), žalobci od smluv odstoupili. Soud prvního stupně odstoupení od smlouvy posuzoval podle § 344 a násl. obch. zák., přičemž dospěl k závěru, že i když žalobci označili své odstoupení od smlouvy jako odstoupení od celé smlouvy, mohli odstoupit pouze ohledně nezaplacených 30 % hodnoty vnosů, které byly splatné do 24.5.2002. Ohledně části plnění, u níž nenastalo prodlení, žalobci nemohli odstoupit ani s ohledem na ustanovení § 347 odst. 3 a § 348 odst. 2 obch. zák. V případě žalobců a), b), c), d), e), g) proto soud uznal žalobu částečně důvodnou (tak jak je uvedeno v jeho výrocích I., III., V., VII., IX., XIV. - viz výše) a částečně žalobu zamítl (tak jak je uvedeno v jeho výrocích II., IV., VI., VIII., X., XV.). Pokud šlo o žalobce f) J. N. a žalobkyni h) A. M., u kterých byl závazek žalované splatit 30 % hodnoty vnosů do 24.5.2002 nahrazen dohodou, že žalovaná splní ve 4 splátkách (v případě žalobce f/ byla výše splátky 25.491,88 Kč a v případě žalobkyně h/ byla výše splátky 54.223,30 Kč), ohledně těchto žalobců soud uzavřel, že splatné byly pouze první tři splátky a poslední z nich splatná ke dni 31.12. 2005 se splatnou nestala, proto žalobu žalobců f) a h) soud zamítl i v této části (výroky XII. a XVII. rozsudku soudu prvního stupně). Soud dále ve výrocích XIII. a XVIII. žaloby žalobců f) a h) ve zbývajícím rozsahu zamítl. Pro přehlednost Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud k odvolání všech účastníků v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výrocích I., II., III., IV., V., VI., VII., VIII., IX., X., XIII., XIV., XV. a XVIII. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V prvním odstavci výroku II. odvolací soud potvrdil výrok XI. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 47.158,70 Kč s 5,5,% úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení. V druhém odstavci výroku II. odvolací soud částečně změnil výrok XII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu J. N. o zaplacení částky 54.808,77 Kč s 5,5,% úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení. V prvním odstavci výroku III. odvolací soud potvrdil výrok XVI. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 54.223,28 Kč s 5,5,% úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení, ve vztahu k žalobkyni h) A. M. V druhém odstavci výroku III. odvolací soud částečně změnil výrok XVII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu A. M. o zaplacení částky 162.669,90 Kč s 5,5,% úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to ve výroku IV. a v části výroku I., v níž byly potvrzeny výroky XIX. a XX. rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud zjistil, že všechny smlouvy o postoupení pohledávek byly uzavřeny dne 24. 5. 1996, mají shodný text, liší se pouze v označení jednotlivých postupitelů-žalobců a výši výnosů a transformačního podílu a celkové výši pohledávek. Odvolací soud dále ohledně předmětných smluv uzavřel, že žalobci postoupili své pohledávky za úplatu, přičemž základní rozpor vznikl mezi účastníky o to, zda a v jakém rozsahu nastala splatnost pohledávek a v jaké formě mělo být žalobcům plnění poskytnuto. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smluvní ujednání, kterým si účastníci dohodli podřazení smlouvou neupravených práv a povinností pod režim obchodního zákoníku, je platným ujednáním. Pokud šlo způsob úhrady pohledávek dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně hodnotil projevy vůle účastníků při uzavření smluv, když dovodil, že je třeba upřednostnit peněžité vypořádání nároku. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná byla povinna vyplatit žalobcům v penězích 30 % hodnoty vnosů nejpozději do šesti let od podpisu smlouvy, tj. ke dni 24. 5. 2002. Jelikož žalovaná svou povinnost nesplnila ani v dodatečné lhůtě, žalobci od smluv řádně odstoupili. Odstoupení od smlouvy odvolací soud posuzoval podle ustanovení § 344 a násl. obchodního zákoníku, přičemž shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že právní relevanci odstoupení od smlouvy nebylo možno přiznat v plném rozsahu, ale pouze ohledně dílčího plnění na zaplacení 30 % hodnoty vnosů a to okamžikem doručení odstoupení od smlouvy žalované. Zbývající plnění ve výši 70 % zůstalo odstoupením od smlouvy nedotčeno. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé v převážné části potvrdil. Pokud šlo o žalobce f) J. N. a žalobkyni h) A. M., dospěl odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v případě těchto žalobců mělo odstoupení od smlouvy relevanci pouze ve vztahu k nezaplacené již splatné první splátce v případě žalobkyně h) A. M., a ve vztahu ke dvěma prvním splátkám v případě žalobce f) J. N., přičemž u tohoto žalobce byla navíc odečtena hodnota již poskytnutého plnění. Proto odvolací soud ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání všichni žalobci (dovoláním ze dne 21. března 2007) i žalovaná (dovoláním ze dne 22. března 2007).

Žalobci dovolání podali proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky II., IV., VI., VIII., X., XIII., XV., XVIII. a XIX, a dále proti druhému odstavci výroku II. rozsudku odvolacího soudu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku XII. tak, že žaloba J. N. o zaplacení částky 54.808,77 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení se zamítá, a proti druhému odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku XVII. tak, že žaloba A. M. o zaplacení částky 162.669,90 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení se zamítá. Žalobci své dovolání opírají co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen: o. s. ř. ) a zároveň namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy že jsou dány dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a a/ a odst. 3 o. s. ř.).

Žalobci zpochybňují závěr soudů obou stupňů, že by se ve vztahu mezi účastníky jednalo o vztah obchodněprávní, mají za to, že předmětné smlouvy o postoupení pohledávek byly uzavřeny podle § 524 a násl. občanského zákoníku. Ustanovení závěrečných ustanovení smluv o použití obchodního zákoníku považují žalobci za absolutně neplatná. Jelikož mezi účastníky šlo o občanskoprávní vztah, odstoupení od smlouvy se vztahovalo na celou smlouvu, nikoliv pouze na její část. Pokud by o obchodněprávní vztah šlo, mají žalobci za to, že je naplněno ustanovení § 348 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť u žalované není záruka, že své závazky splní. Žalobci se dále domnívají, že na daný případ je třeba též aplikovat ustanovení § 347 odst. 3 a § 348 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť je zřejmé, že účelem sledovaným smlouvou bylo uhrazení celé hodnoty pohledávky. Žalobci rovněž namítají, že pokud by šlo o obchodněprávní vztah, pak ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, a řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalobci navrhují zrušit rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčených výrocích a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Z obsahu dovolání žalované (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná podala dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky I., III., V., VII., IX., XIV., XIX, XX., a dále proti prvnímu odstavci výroku II., v němž odvolací soud potvrdil výrok XI. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 47.158,70 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení ve vztahu k žalobci f) J. N., a proti prvnímu odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil výrok XVI. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 54.223,28 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení ve vztahu k žalobkyni h) A. M. Žalovaná své dovolání opírá co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.).

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, neboť podle ní nebylo soudy přihlédnuto k žalovaným tvrzeným skutečnostem a označeným a soudům předloženým důkazům . Žalovaná má za to, že ve vztazích mezi ní a žalobci se jednalo o alternativu plnění a právo volby mezi naturálním a peněžním plněním měla žalovaná jako dlužník. Žalovaná má tedy za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku prodlení na straně žalované a z toho dovozovanou možnost odstoupení od smlouvy ze strany žalobců. Zároveň se domnívá, že použití ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., podle nějž je třeba vycházet z universality vypořádání nároku v penězích, je na daný případ neaplikovatelný. Žalovaná dále zpochybňuje platnost smlouvy uzavřenou mezi žalovanou a žalobkyní h) A. M.

Žalovaná proto navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání všech účastníků byla podána včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobců a otázkou přípustnosti dovolání žalované.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud na prvním místě zkoumal otázku přípustnosti dovolání žalobců a dovolání žalované s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého je dovolání nepřípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož se závazkové vztahy, které jsou předmětem řízení, řídí ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění obchodním zákoníkem, jsou předmětné závazkové vztahy závazkovými vztahy obchodními a spor mezi žalobci a žalovanou je z procesního hlediska obchodní věcí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.12.1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu: 1/2000, označ. ve Sbírce: 1/2000). Dovolání žalované v části, v níž směřuje proti části výroku I. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok VII. a výrok IX. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části v níž směřuje proti prvnímu odstavci výroku II. rozsudku odvolacího soud, v němž odvolací soud potvrdil výrok XI. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 47.158,70 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení, není ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustné není ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ani dovolání žalobce f) J. N., směřující proti druhému odstavci výroku II. rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud v tomto odstavci výroku II potvrzujícím výrokem co do částky 25.491,88 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a dále měnícím výrokem co do částky 29.316,89 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, takže každým z těchto výroků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodní věci 50.000 Kč. Na skutečnosti, že v druhém odstavci výroku II. rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy dva samostatné výroky (jeden měnící a jeden potvrzující), nemění nic okolnost, že odvolací soud uvedl částku dohromady (celkem).

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Pokud jde o dovolání žalobců a), b), c), d), e), g), směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky II., IV., VI., VIII., X., XIII., XV., XVIII. rozsudku soudu prvního stupně, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé co do těchto výroků rozsudkem potvrzujícím; dovolání žalobců a), b), c), d), e), g) proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nepřípustné z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je i dovolání žalované směřující proti té část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky I., III., V., XIV. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé; totéž platí i pokud jde o dovolání proti prvnímu odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud co do částky 54.223,28 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení potvrdil výrok XVI. rozsudku soudu prvního stupně. Na skutečnosti, že jde po obsahové stránce (co do částky 54.223,28 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení) o výrok potvrzující, nemění nic ani okolnost, že odvolací soud uvedl, že rozhodnutí se tímto výrokem mění, neboť rozhodující je obsah výroku.

Dovolání žalobkyně h) A. M. směřující proti druhému odstavci výroku III. je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to v rozsahu, v němž odvolací soud rozsudek soudu první stupně změnil, tedy pokud jde o částku 108.446,62 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení. Dovolání žalobkyně h) A. M. však není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné pokud jde o druhý odstavec výroku III. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud co do částky 54.22328 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na skutečnosti, že v druhém odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy dva samostatné výroky (jeden měnící a jeden potvrzující), nemění nic okolnost, že odvolací soud uvedl částku dohromady (celkem).

Přípustnost dovolání žalobců a), b), c), d), e), g) a žalobkyně h) pokud jde o její dovolání proti části výroku III. rozsudku odvolacího soudu zamítajícím žalobu co do částky 54.223,28 Kč s příslušenstvím, ani přípustnost dovolání žalované nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání žalobců a), b), c), d), e), g) a žalobkyně h) pokud jde o její dovolání proti části výroku III. rozsudku odvolacího soudu zamítajícím žalobu co do částky 54.223,28 Kč s příslušenstvím, jakož i přípustnost dovolání žalované, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Dovolání žalobkyně h) A. M. směřující proti druhému odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozsudek soudu první stupně změnil tak, že žalobu této žalobkyně co do částky 108.446,62 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení zamítl, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolání žalobců a) Ing. V. P., b) M. K., c) V. K., d) B. P., e) R. P., f) J. N. a g) J. M., jakož i dovolání žalobkyně h) A. M. pokud jde o její dovolání proti druhému odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok XVII. ohledně částky 54.223,28 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení, není přípustné.

Dovolání žalované není přípustné.

Nejvyšší soud po posouzení otázek přípustnosti se zabýval důvodností přípustných dovolání a nejprve zkoumal důvodnost dovolání žalobkyně h) A. M. v rozsahu, v jakém je její dovolání přípustné (tedy v části, v níž dovolání směřuje proti druhému odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu první stupně tak, že žalobu této žalobkyně co do částky 108.446,62 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení zamítl). Pokud jde o námitku, že právní vztah mezi účastníky řízení je třeba považovat za vztah občanskoprávní nikoliv obchodněprávní, nelze této námitce přisvědčit. Podle ustanovení § 262 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávky, tj. ke dni 24.5.1996, si strany mohly dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, což platí i pro vztahy, jejichž účastníky mohou být nepodnikatelé. Pochybení odvolacího soudu nelze spatřovat ani v posouzení ujednání smlouvy o použití obchodního zákoníku ve smlouvě o postoupení pohledávky jako platného. Lze se naopak ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že ačkoliv předmětné ujednání smlouvy není optimálně formulováno, lze z něho vyvodit úmysl účastníků smlouvy, aby se jejich právní vztah, není-li ve smlouvě stanoveno jinak, řídil obchodním zákoníkem. Pokud jde o námitku, že byly dány podmínky aplikace ustanovení § 347 odst. 3 obch. zák., lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v posuzované věci nelze stanovit, že by v budoucnu splatná dílčí plnění neměla pro žalobce hospodářský význam bez plnění, u něhož již prodlení nastalo. To platí tím spíše, když v případě, že se strany nedohodnou na způsobu plnění, bude nutné upřednostnit vypořádání nároku v penězích (viz dále). Pokud žalobkyně tvrdí, že byly dány podmínky předpokládané ustanoveními § 348 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, tedy že žalovaná po výzvě žalobců neposkytla dostatečnou jistotu, případně, že prohlásila, že svůj závazek nesplní, tyto skutečnosti z obsahu spisu nevyplývají.

Pokud jde o námitku, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze této námitce přisvědčit. V usnesení ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1673/2006, Nejvyšší soud formuloval závěr, že věcná příslušnost krajských soudů (v obchodních věcech) pro spory z dalších obchodních závazkových vztahů (ve smyslu § 9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř. ) je dána jen za předpokladu, že jde současně o spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti . Má-li být založena věcná příslušnost krajského soudu, je nezbytné, aby se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Tím je vyloučeno, aby ve sporech vyplývajících z obchodních závazkových vztahů založených dohodou smluvních stran dle ust. § 262 obch. zák. byla touto dohodou založena i věcná příslušnost krajského soudu, neboť v těchto případech nebude splněna podmínka, aby se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2007, sp. zn. 32 Odo 622/2006).

Pokud jde o dovolání žalobců ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu, v jakém bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno), Nejvyšší soud je zásadně právně významným neshledal. Dovolatelé ani žádnou právní otázku za zásadně právně významnou neoznačili, přičemž při posouzení přípustnosti dovolání ostatních žalobců podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z hlediska nesprávného právního posouzení a z hlediska namítaných vad řízení, které jsou shodné s těmi, které uplatnila žalobkyně h), platí totéž, co pro žalobkyni h), jejíž dovolání (v rozsahu, v jakém bylo přípustné) nebylo shledáno důvodným.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným ani z pohledu dovolacích důvodů uplatněných žalovanou. Pokud jde o námitku žalované, že se v daném případě jednalo o alternativu plnění, přičemž žalovaná jako dlužník měla právo volby mezi naturálním a peněžním plněním, nelze této námitce přisvědčit. Pokud smlouva obsahovala ustanovení, že žalovaná je povinna zaplatit finančně či naturálním plněním dle vzájemné dohody je zřejmé, že žalovaná neměla bez dalšího právo volby mezi naturálním a finančním plněním, nýbrž plnění ze strany žalované měla předcházet dohoda s druhou stranou o formě tohoto plnění. Jestliže se však v daném případě strany mezi sebou o formě plnění nedohodly, odvolací soud správně uzavřel, že je třeba upřednostnit peněžité vypořádání nároků. Již v rozsudku ze dne 28.11.2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001 Nejvyšší soud vyslovil závěr, že nedojde-li k dohodě účastníků o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace družstva podle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nutné vypořádat nárok v penězích; ustanovení § 561 odst. 1 obč. zák. nelze použít ani analogicky (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.10. 2001, sp. zn. 29 Odo 169/2001). Pokud žalovaná namítá, že závěr o aplikaci § 13 odst. 2 zákona 42/1992 Sb., podle něhož je třeba vycházet z universality vypořádání nároku v penězích, nelze vztáhnout na projednávaný případ, když podle žalované nejde o plnění dle zákona č. 42/1992 Sb., ale o vyrovnání pohledávky, pak její námitka je nedůvodná už jen proto, že si smluvní strany v závěrečných ustanoveních předmětných smluv dohodli, že pokud nebylo ve smlouvě dohodnuto jinak, platí v ostatním ustanovení zákona č. 42/1992 Sb.

Ostatní námitky, kterými žalovaná zpochybňuje hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i jejich skutkové závěry, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), tyto námitky však za situace, kdy je zvažována přípustnost dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit nelze.

Protože dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. nebyly žalobkyní h) A. M. uplatněny důvodně a jejich prostřednictvím se této žalobkyni správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně h) v části, v níž směřuje proti druhému odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, v němž odvolací soud rozsudek soudu první stupně změnil, tedy pokud jde o částku 108.446,62 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení, podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.

Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu žalobci uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, proto dovolání žalobců a) Ing. V. P., b) M. K., c) V. K., d) B. P., e) R. P., f) J. N. a g) J. M., dovolání žalobkyně h) A. M. pokud jde o její dovolání proti druhému odstavci výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok XVII. ohledně částky 54.223,28 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25.5.2002 do zaplacení, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným ani z pohledu dovolacích důvodů uplatněných žalovanou, dovolání žalované, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu je žalobci napadán i ve výroku IV. a v části výroku I., v němž byl potvrzen výrok XIX., a žalovanou napadán i v části výroku I., v němž byly potvrzeny výroky XIX. a XX. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, dovolání žalobců i žalované směřuje proti těm částem napadeného rozsudku, v nichž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. se podává, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).

Proti výroku o nákladech řízení není tudíž dovolání žalobců ani žalované přípustné a dovolací soud v tomto směru dovolání žalobců i žalované jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř., když dovolání žalované h) A. M. bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto a ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání žalobců odmítnuto, stejně jako bylo odmítnuto i dovolání žalované.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2008

JUDr. František F a l d y n a, CSc.

předseda senátu