32 Cdo 2322/2012
Datum rozhodnutí: 28.07.2014
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 předpisu č. 38/2004Sb., § 21 předpisu č. 38/2004Sb., § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




32 Cdo 2322/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) A. Č. , a b) P. Č. , obou zastoupených JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Na Harfě 712/7, PSČ 190 00, proti žalovaným 1) Total Brokers a. s. , se sídlem v Praze 4, Za Skalkou 421/10, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 27379345, zastoupené JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, PSČ 147 08, a 2) M. S. , za účasti vedlejšího účastníka na straně druhé žalované České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 58/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 12 Co 327/2011-262, takto:

I. Dovolání proti výroku pod bodem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 12 Co 327/2011-262, se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 12 Co 327/2011-262, se v té části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. května 2011, č. j. 30 C 58/2008-212, v části přisuzujícího výroku pod bodem I týkající se první žalované a žaloba vůči první žalované byla zamítnuta, jakož i ve výrocích o nákladech řízení pod body II a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým) k odvolání obou žalovaných rozsudek ze dne 11. května 2011, č. j. 30 C 58/2008-212, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 60.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. listopadu 2007 do zaplacení, ve výroku o věci samé zčásti změnil tak, že ve vztahu k první žalované žalobu zamítl v celém rozsahu a ve vztahu ke druhé žalované žalobu zamítl ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 60.000,- Kč od 22. listopadu 2007 do 29. února 2008 a ohledně částky 30.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. března 2008 do zaplacení. Ve zbytku, tj. co do povinnosti druhé žalované zaplatit žalobcům částku 30.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. března 2008 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II V).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž první žalovaná vykonává zprostředkovatelskou činnost na základě registrace u České národní banky ve smyslu zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí (dále jen zákon č. 38/2004 Sb. ), a druhá žalovaná vykonávala pro první žalovanou na základě mandátní smlouvy zprostředkovatelskou činnost jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel. Druhá žalovaná uzavřela s žalobkyní a) ústní dohodu jednak o zprostředkování uzavření pojistné smlouvy s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a. s., jednak o zajištění vinkulace pojistného plnění z předmětné pojistné smlouvy ve prospěch úvěrové společnosti ACM Money ČR, a. s. (dále jen úvěrová společnost ). Druhá žalovaná, ač jí bylo známo, že je třeba zprostředkovat uzavření pojistné smlouvy urychleně, tak v přiměřené době neučinila, když zfalšovala podpis žalobkyně a) v návrhu pojistné smlouvy. Úvěrová společnost žalobcům dne 2. května 2007 uložila smluvní pokutu ve výši 60.000,- Kč za nesplnění povinnosti vinkulace pojistného plnění, vyplývající ze všeobecných podmínek pro poskytnutí úvěru, které byly součástí úvěrové smlouvy uzavřené dne 22. února 2007, a provedla zápočet smluvní pokuty proti jistině úvěru.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně potud, že mezi žalobci a druhou žalovanou byla uzavřena příkazní smlouva ve smyslu ustanovení § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen obč. zák. ), a pokud druhá žalovaná měla pro žalobce zajistit uzavření pojistné smlouvy, pak tuto činnost vykonávala na základě mandátní smlouvy uzavřené s první žalovanou. Na základě argumentu, že důvodem neuzavření smlouvy bylo, že druhá žalovaná zfalšovala podpis žalobkyně a) v návrhu pojistné smlouvy, čímž porušila povinnosti mandatáře uvedené v čl. IV odst. 1 písm. a) a b) mandátní smlouvy, však dovodil, že takovým překročením oprávnění druhou žalovanou nebyla první žalovaná vázána. Zároveň vyjádřil názor, že zajištění potvrzení o vinkulaci nepatří pod zprostředkovatelskou činnost podle zákona č. 38/2004 Sb., tedy pod takovou činnost, kterou by měla ze zákona zajišťovat první žalovaná, na základě čehož uzavřel, že pokud druhá žalovaná činila-li jakékoliv úkony týkající se vinkulace pojistného plnění ve prospěch úvěrové společnosti, činila tak samostatně.
Na straně první žalované proto odvolací soud naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu neshledal. U druhé žalované dovodil porušení smluvní povinnosti stanovené v § 725 obč. zák., resp. v § 415 obč. zák. Zdůraznil, že předmětem příkazní smlouvy bylo přinejmenším provedení kontroly vyplněného potvrzení o vinkulaci, popřípadě vyplnění potřebných údajů, které mohly být známy pouze druhé žalované v souvislosti s jí vypracovaným návrhem pojistné smlouvy, a předání potvrzení příslušné pojišťovně, respektive zaslání úvěrové společnosti. Ani jedno potvrzení, které druhá žalovaná předložila k podpisu České podnikatelské pojišťovně, a. s., a následně bylo doručeno úvěrové společnosti, nebylo vyplněno řádně. Uzavřel, že i když zajištění vinkulace není součástí činnosti podle zákona č. 38/2004 Sb., jde o činnost obvyklou do té míry, aby s ní druhá žalovaná byla dostatečně obeznámena, a proto jako příkazník nejednala s náležitou péčí poctivě podle svých schopností a znalostí, resp. nepočínala si tak, aby nedošlo ke vzniku škody.
Odvolací soud dále usoudil, že škoda byla způsobena také zaviněním poškozených, neboť žalobci si nepočínali tak, aby jim nevznikla škoda. Především žalobcům nic nebránilo v tom, aby nejpozději poté, co dne 14. dubna 2007 zjistili, že pojistná smlouva nebyla platně uzavřena, uzavřeli řádnou pojistnou smlouvou včetně vinkulace pojistného plnění. Žalobci rovněž neprokázali, že by požádali úvěrovou společnost o přehodnocení jim uložené sankce, ačkoliv jí byli o možnosti dosáhnout snížení smluvní pokuty poučeni. Odvolací soud na základě těchto úvah shledal druhou žalovanou odpovědnou za škodu co do 50 %.
Rozsudek odvolacího soudu v té části měnícího výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60.000,- Kč s úrokem z prodlení proti první žalované, a ve výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a první žalovanou, napadli žalobci dovoláním, jež co do přípustnosti opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jímž uplatnili dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíce, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především vytýkají odvolacímu soudu, že vzal zřetel jen na jednu stránku postupu druhé žalované, totiž že zfalšovala podpis žalobkyně a) na návrhu pojistné smlouvy, a zcela pominul, že druhá žalovaná, ač byla podle ustanovení § 725 obč. zák. povinna jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí, tedy být aktivní, a ač byla seznámena s tím, že věc spěchá, nepředala žalobkyni a) včas návrh pojistné smlouvy k podpisu, přičemž takto konala jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel první žalované.
Dovolatelé brojí též proti závěru o jejich účasti na vzniku škody. Argumentují, že u obou žalovaných se k výkonu jejich podnikatelské činnosti předpokládá odbornost a profesionální přístup a také jejich odpovědnost za kvalitu a rychlost poskytnutých služeb, proto na ně musí být obecně kladeny vyšší požadavky z hlediska ustanovení § 415 obč. zák., než na nepodnikatele.
Závěrem dovolatelé otevírají otázku, jak první žalovaná plnila povinnosti uložené ustanovením § 415 obč. zák. vůči podřízeným pojišťovacím zprostředkovatelům, aby nedocházelo k takovým situacím, k jaké došlo v souzené věci.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud se týkají její odpovědnosti za škodu, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Druhá žalovaná, opírajíc se o poučení odvolacího soudu, vyjadřuje přesvědčení, že dovolání není přípustné. Dlužno poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích týkajících se této žalované dovoláním dotčeno nebylo, druhá žalovaná tudíž účastníkem tohoto dovolacího řízení není.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné není. Dovolání v části směřující proti výroku pod bodem II napadeného rozhodnutí proto podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Poučení odvolacího soudu, podle něhož dovolání není přípustné, obstojí - vzhledem k ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. toliko ve vztahu k měnícímu výroku týkajícímu se druhé žalované, který dovoláním napaden nebyl.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí v tomto rozsahu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části výroku o věci samé neobstojí.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 38/2004 Sb. (jež oproti roku 2007 nedoznalo změn) podřízený pojišťovací zprostředkovatel spolupracuje s pojišťovacím agentem nebo výhradním pojišťovacím agentem nebo pojišťovacím makléřem na základě písemné smlouvy, neinkasuje pojistné a nezprostředkovává plnění z pojistných nebo zajišťovacích smluv. Ve své činnosti je vázán pokyny pojišťovacího zprostředkovatele, jehož jménem a na jehož účet jedná.
Podle ustanovení § 21 zákona č. 38/2004 Sb. osoba provozující zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví nebo činnost samostatného likvidátora pojistných událostí je povinna tuto svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele, zejména nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb (odstavec 1, věta první). Pojišťovací zprostředkovatel a samostatný likvidátor pojistných událostí odpovídá za škodu způsobenou při provozování své činnosti. Této odpovědnosti se zprostí, jestliže prokáže, že vzniku škody nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat (odstavec 3).
Dovolatelé důvodně vytýkají odvolacímu soudu, že při posouzení odpovědnosti první žalované za škodu ve vztahu k závazku zajistit uzavření pojistné smlouvy pochybil, omezil-li se toliko na otázku zfalšování podpisu. Argument, z něhož odvolací soud vychází, totiž že důvodem neuzavření smlouvy bylo, že druhá žalovaná zfalšovala podpis žalobkyně a) v návrhu pojistné smlouvy, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci. Důvodem, proč nebyla včas uzavřena pojistná smlouva, bylo přeci to, že druhá žalovaná její uzavření v přiměřené době nezprostředkovala (srov. odvolacím soudem převzatá skutková zjištění soudu prvního stupně), to jest, slovy dovolatelů, že nepředložila návrh smlouvy k podpisu žalobkyni a). Že se v té souvislosti dopustila (ať již z jakékoliv příčiny) excesu - zfalšování podpisu žalobkyně a) na návrhu smlouvy, je jen jedním z aspektů, byť nejnápadnějším, jejího celkového neprofesionálního přístupu.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Zabývat se ostatními dovolacími námitkami dovolací soud, jenž je soudem výlučně přezkumným, nemohl, neboť otázky jimi otevřené odvolací soud ve vztahu k první žalované neřešil (napadené rozhodnutí na jejich řešení nespočívá).
Druhý z právních závěrů odvolacího soudu, podle něhož činnost směřující k zajištění vinkulace druhá žalovaná neprováděla jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel první žalované, dovoláním zpochybněn nebyl, dovolacímu přezkumu tudíž nepodléhá. Je proto třeba zdůraznit (a ani odvolací soud nevyjádřil opačný názor), že se tu nejedná o skutečnost, která by sama o sobě opodstatnila závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace první žalované. Bez zřetele na to, že se druhé žalované nezdařilo opatřit požadované potvrzení o vinkulaci pojistného plnění ve prospěch úvěrové společnosti ani na základě zfalšované pojistné smlouvy, nelze přehlédnout, že uzavření (platné) pojistné smlouvy, při jehož zprostředkování druhá žalovaná jménem první žalované a na její účet jednala, bylo zcela samozřejmým a základním předpokladem řádné (platně sjednané) vinkulace pojistného plnění; bez pojistné smlouvy nepřichází vinkulace pojistného plnění z povahy věci v úvahu. I odvolací soud ostatně vyhodnotil skutečnost, že nedošlo k platnému uzavření pojistné smlouvy, jako základní a jako z takové z ní vycházel.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v měnící části výroku o věci samé ve vztahu k první žalované není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. července 2014

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu