32 Cdo 232/2007
Datum rozhodnutí: 20.11.2007
Dotčené předpisy:





32 Cdo 232/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S.G. E. F. C. R. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem se sídlem v J. H., o zaplacení 1 590 034 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v J. H. pod sp. zn. 6 C 70/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Č. B. ze dne 19. září 2006, č.j. 22 Co 1279/2006-240, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Č. B. rozsudkem ze dne 19. září 2006, č.j. 22 Co 1279/2006-240, potvrdil rozsudek Okresního soudu v J. H. ze dne 18. října 2005, č.j. 6 C 70/2005-171, v napadeném výroku I., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 590 034 Kč s ročním 3% úrokem z prodlení z této částky od 21. 9. 2004 do zaplacení a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení uvedené částky z důvodu ručení žalovaného za závazky společnosti B. S. & T. spol. s r.o., vyplývající ze čtyř ukončených leasingových vztahů mezi touto společností a žalobkyní (tehdy pod názvem F. C. R. s.r.o.) na základě platně uzavřených smluv o finančním leasingu č. 06666/02, 06667/02, 06735/02 a 06736/02 z 5. 8. 2002 a 8. 8. 2002, které byly tzv. smlouvami smíšenými, a to dílem smlouvami o nájmu dopravního prostředku ve smyslu § 630 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a dílem smlouvami o koupi najaté věci podle § 489 a násl. obch. zák. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i když společnost B. S. & T. spol. s r.o. zanikla 11. 9. 2004 výmazem z obchodního rejstříku a zanikly i její závazky, závazek ručení nezanikl, neboť je splnitelný ručitelem ve smyslu § 311 odst. 2 obch. zák. S ohledem na skutečnost, že výzva k úhradě přiznané částky byla žalovanému doručena dne 20. 9. 2004, uložil soud žalovanému zaplatit i úroky z prodlení ve smyslu § 369 obch. zák. od 21. 9. 2004 ve výši podle vl. nař. 142/1994 Sb., ve znění účinném k počátku prodlení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale zároveň zpochybňuje skutkové závěry soudu, z nichž vyšly oba soudy při právním posouzení, a to z existence ručitelského závazku žalovaného v podobě jeho prohlášení ve smlouvách o finančním leasingu. Dovolatel setrvává na svém dosavadním tvrzení, že ručitelský závazek byl do smluv dopsán dodatečně a z tohoto důvodu je neplatný. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o výpočtu náhrady škody, který odporuje Všeobecným obchodním podmínkám, jež jsou součástí uzavřených předmětných leasingových smluv. Namítá přitom, že ve smyslu článku 9 těchto podmínek nedošlo k dohodě žalovaného s žalobkyní na prodejní ceně předmětu leasingu. V této souvislosti nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti tohoto ujednání z důvodu jeho soudem uvažované jednostranné nevýhodnosti pro žalobkyni. Dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu ohledně změny v osobě kupujícího a o přechodu vlastnického práva na žalobkyni. Dovolatel namítá, že odvolací soud učinil nesprávný závěr o záměně účastníků, když z dokazování vyplývá, že se v daném případě jednalo o přistoupení k závazku, přičemž takové přistoupení k závazku pojmově vylučuje záměnu účastníků. Z toho pak dovozuje i neplatnost prohlášení žalobkyně, jako lesingového pronajímatele, o převodu vlastnického práva, a to s ohledem na způsob předání věcí, kdy podle odvolacího soudu se žalobkyně stala vlastníkem věcí, jež byly předmětem kupní smlouvy č. 020-2-0051 z 26. 2. 2002, uzavřené mezi prodávající společností G., a. s. a společností B. S. & T. spol. s r. o., okamžikem, kdy je za ni převzala B. S. & T. spol. s r. o., jako leasingový nájemce. Žalovaný má ale za to, že pouhé tvrzení žalobkyně, že bude za ni věci přebírat leasingový nájemce, neobsahuje zmocnění nájemce k takovému úkonu, když navíc nájemce takové zmocnění ani výslovně nepřijal. Z toho dovolatel dovozuje, že nedošlo k platnému převzetí věcí leasingovým nájemcem s účinky vzniku vlastnického práva pro žalobkyni, jako leasingového pronajímatele. Žalovaný navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadené části ohledně jeho povinnosti zaplatit 1 590 034 Kč s příslušenstvím zrušeno a věc vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Poukazuje na to, že žalovaný v zásadě opakuje svoje předešlé odvolací námitky a vyhodnocuje skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, z něhož dovozuje své právní závěry. Námitky ke skutkovým zjištěním však nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně připomíná listiny s názvem Nabídka na přistoupení k původní kupní smlouvě ze dne 5. 8. 2002 a Nabídka na uzavření kupní smlouvy ze dne 8. 8. 2002, jež byly smluvními stranami akceptovány, z nichž vyplývá jasná vůle žalobkyně koupit, jako leasingový pronajímatel, předmět kupní smlouvy, resp. leasingu. Odvolací soud tedy správně dovodil, že došlo ke změně v osobě kupujícího. Žalobkyně odmítá i námitky dovolatele ke způsobu výpočtu náhrady škody. Má za to, že není nutná dohoda mezi žalobkyní a leasingovým nájemcem o určení výše kupní ceny při předčasném ukončení leasingové smlouvy, jak předestírá dovolatel, neboť podle Všeobecných obchodních podmínek pronajímatel zpeněží předmět leasingu podle úvahy řádného hospodáře na volném trhu.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.


Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové zjištění soudu ohledně existence, resp. dodatečného dopsání jeho ručitelského závazku na předmětných leasingových smlouvách, z čehož dovozuje neplatnost tohoto závazku, dovolací soud odkazuje na výše uvedené s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož se dovolací přezkum otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. že na předmětných leasingových smlouvách žalovaný učinil prohlášení, že přebírá ručení za závazky nájemce, tj., společnost B. S. & T. spol. s r.o.


Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že ujednání Všeobecných obchodních podmínek, jako součásti uzavřených předmětných leasingových smluv, se týká i třetího subjektu, a namítá, že se ve smyslu článku 9 Všeobecných obchodních podmínek nedohodl s žalobkyní na prodejní ceně předmětu leasingu, a zároveň v této souvislosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti tohoto ujednání z důvodu jeho soudem uvažované jednostranné nevýhodnosti pro žalobkyni, je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu na tomto závěru postaveno není. Odvolací soud na str. 5 rozsudku pouze dovozuje, že dohoda o prodejní ceně ve smyslu článku 9 Všeobecných obchodních podmínek se vztahuje na žalobkyni a nového kupujícího, a jen uvádí eventualitu, že pokud by ujednání o prodejní ceně mělo být chápáno tak, že by žalovaný mohl zablokovat uplatnění návrhu žalobkyně, pak by se s ní odmítal dohodnout na tržní ceně prodávaného předmětu leasingu, že by takové ujednání bylo neplatné. Tuto uváděnou úvahu však není možno považovat za právní závěr odvolacího soudu, jak dovolatel nesprávně tvrdí.


Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o záměně účastníků kupní smlouvy uzavřené mezi prodávající společností G., a.s. a společností B. S. & T. spol. s r.o. není jeho námitka důvodná. Odvolací soud nerozhodl o změně subjektu kupní smlouvy na straně kupujícího v rozporu s hmotným právem, neboť z důkazů listin založených na č.l. 152 - 155 spisu, nazvaných Nabídka na přistoupení k původní kupní smlouvě č. 020-2-0051 a Nabídka na uzavření kupní smlouvy bylo smluvními stranami akceptováno, že žalobkyně (tehdy pod názvem F. C. R. s.r.o.) a zároveň jako leasingový pronajímatel na základě uzavřených leasingových smluv, kupuje předmět kupní smlouvy, resp. předmět leasingu, a to se souhlasem leasingového nájemce, jako původního kupujícího, za stejných dodacích a kupních podmínek, které prodávající s původním kupujícím (leasingovým nájemcem) dohodl. V uvedené listině je zároveň všemi dotčenými subjekty akceptováno, že pro nabytí vlastnického práva platí ustanovení § 443 odst. 1 obch. zák., podle něhož kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno. V daném případě bylo předání dohodnuto takovým způsobem, že věci, jež jsou předmětem kupní smlouvy č. 020-2-0051 z 26. 2. 2002, převezme za žalobkyni leasingový nájemce společnost B. S. & T. spol. s r.o. Pokud tedy byly věci, jež byly předmětem uvedené kupní smlouvy předány dohodnutým způsobem, nemůže být pochyb o tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva žalobkyní předáním těchto věcí leasingovému nájemci společnosti B. S. & T. spol. s r.o.


Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 17 275 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 17 575 Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.


V Brně 20. listopadu 2007


JUDr. Kateřina Hornochová


předsedkyně senátu