32 Cdo 2306/98
Datum rozhodnutí: 20.12.2000
Dotčené předpisy:




32 Cdo 2306/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, v právní věci žalobců A) V.K. , B) P.H. a C) J.B. , všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 464.100.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 130/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 1998, č.j. 13 Co 82/98-49, takto:



I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 1998, č.j. 13 Co 82/98-49, ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v navazujícím výroku o nákladech odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. listopadu 1997, č.j. 13 C 130/97-23, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci - K. J. D., spol. s r.o. - částku 464.100.000,-Kč s příslušenstvím. Soud dospěl k závěru, že stát nepochybil, jestliže poté, co vydal pověření a povolení k provozování číselné loterie L. - loterie české kultury, A. , nezrušil povolení pro tzv. soukromé loterie, jako byla S. , B. apod. Podle výkladu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále též jen "zákon o loteriích"), tedy vedle sebe mohou působit číselné loterie provozované pověřenou státní organizací i číselné loterie provozované organizací k tomuto účelu zvlášť zřízenou. Nejde proto o nesprávný úřední postup státu, jestliže tento neodňal povolení k provozování loterie organizacím k tomuto účelu zvlášť zřízeným, a nejsou dány podmínky pro náhradu škody ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen "zákon").

K odvolání žalobce podanému na poštu k přepravě dne 29. ledna 1998 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 1998, č.j. 13 Co 82/98-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nepřipustil vstup V.K. , P.H. a J.B. do řízení namísto K. J. D., spol. s r.o. a zamítl návrh jmenovaných na vyslovení přípustnosti dovolání.

Odvolací soud především poukázal na to, že v průběhu odvolacího řízení byl na majetek žalobce prohlášen konkurs (usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. února 1998) a uvedl, že podle § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "ZKV") prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty na správce konkursní podstaty (dále též jen "správce"), který se tak stává účastníkem řízení místo úpadce, a že k přerušení řízení podle § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV nedošlo, a je v něm třeba pokračovat i proto, že správce se k odvolání, jež žalobce podal před prohlášením konkursu, připojil. Dále se soud zabýval smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 4. února 1998 žalobcem (úpadcem) zastoupeným V. K. , P.H. a J.B. jako postupitelem na straně jedné a V. K. , P. H. a J.B. jako postupníky na straně druhé. Podle soudu, ač takto byly postoupeny veškeré pohledávky, které postupitel má vůči ministerstvu financí, SKK a ministerstvu kultury v souvislosti s provozováním číselné on - line loterie Č.L. , včetně veškerého příslušenství a práv s těmito pohledávkami spojených, procesní nástupnictví na základě tzv. singulární sukcese bez záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. není možné. Záměnu účastníků v odvolacím řízení neměl za přípustnou podle § 216 odst. 1 o. s. ř., uváděje současně, že někoho, kdo tvrdí, že se stal účastníkem řízení v důsledku singulární sukcese, pro případ, že jako účastník řízení připuštěn nebude, za vedlejšího účastníka považovat nelze. Smlouva o postoupení pohledávky, pokračoval soud, je ostatně neurčitá, neboť neuvádí, jaká konkrétně penězi vyjádřená pohledávka je jí postupována, a nelze pominout ani účel smlouvy, která má zabránit možnému zpětvzetí žaloby správcem, nehledě k tomu, že jednatelé společnosti uzavřeli smlouvu sami se sebou.

Potvrzující výrok odvolací soud odůvodnil tím, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, jelikož povolení k provozování číselné loterie L. - loterie české kultury, A. , nebylo dáno jemu, přičemž v tom, že žalobce nebyl ve správním řízení považován za účastníka řízení, nesprávný postup ministerstva financí spatřovat nelze a soudu ani nepřísluší posuzovat, zda ministerstvo mělo postupovat podle § 43 zákona. "Nevydání rozhodnutí o zrušení předchozích povolení z podnětu žalobce" není nesprávným úředním postupem ministerstva financí, uzavřel odvolací soud, takže nelze dojít k závěru o odpovědnosti státu za škodu podle § 18 odst. 1 zákona.

Zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázku, pro kterou byl návrh učiněn (k výkladu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV), nebylo potřeba zkoumat.

V.K. , P.H. a J.B. (zastoupeni advokátem) podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 239 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkají, že tím, že s nimi po dni postoupení pohledávky (smlouvou uzavřenou a účinnou dne 4. února 1998) nejednal jako se žalobci, jim odňal možnost před soudem jednat. Jakmile totiž dojde k tzv. singulární sukcesi a tato je prokázána, je soud povinen bez dalšího procesního rozhodnutí jednat jako s účastníky řízení s těmi, kdož toto procesní nástupnictví osvědčili. I kdyby se tyto námitky jevily dovolacímu soudu lichými, pak soud odňal dovolatelům možnost před soudem jednat i tím, že jim neumožnil vedlejší účastenství na straně žalobce - správce konkursní podstaty.

Toliko vedlejším účastníkem mohl být právě jen správce, jelikož k postoupení pohledávky došlo před prohlášením konkursu a podle zákona o konkursu a vyrovnání jsou jen dva způsoby napadení právního úkonu učiněného před prohlášením konkursu. Jde o neúčinnost právního úkonu podle § 15 ZKV a jeho odporovatelnost dle § 16 ZKV. V daném případě mohl být právní úkon neúčinným jen podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, o převod na třetí osobu provedený bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek však nešlo, neboť účelem postoupení pohledávky bylo neohrozit nijak její vymáhání a toto důsledně se znalostí věci dovést až do konce. Neúčinnost by podle § 15 odst. 2 ZKV znamenala pouze to, že by se správce nebo konkursní věřitelé mohli domáhat plnění z takového úkonu; procesní postavení dovolatelů by to nezměnilo. K podání žaloby dle § 42a občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák.") předjímané ustanovením § 16 ZKV, rovněž nedošlo. Postup soudu k dovolatelům byl tedy - v rozporu s ustanovením § 94 odst. 2 o. s. ř. - diskriminační.

Ve spojení s výrokem, jímž nebylo připuštěno dovolání, dovolatelé uvádějí, že dovolání mělo být připuštěno též ohledně výkladu ustanovení § 43 zákona o loteriích a snášejí argumenty pro závěr, že odvolací soud pochybil jak při výkladu tohoto ustanovení, tak ohledně závěrů, zda K. J. D. spol. s r.o. mohl být účastníkem správního řízení. Proto požadují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání zamítnout, neboť bez zřetele k tomu, zda při postoupení pohledávky je nutná záměna účastníků nebo zda jde o právní nástupnictví, by dovolatelé pro neplatnost smlouvy (z důvodu její neurčitosti a způsobu uzavření) nemohli jako žalobci vůbec vystupovat. Jestliže dovolatelé nemohli být účastníky řízení (žalobci), pak k jejich návrhu též nemohlo být připuštěno dovolání.

Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností dovolání.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 18. listopadu 1997 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci). Podmínky stanovené v § 239 odst. 1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.

Je-li řízení postiženo vadami vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém). Jelikož jiné vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolateli.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen "R 27/1998" a "R 49/1998").

V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. § 107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž by účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle § 51 a § 52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna práva (tedy i procesní práva) svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.

Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení dojde k tzv. singulární sukcesi, přecházejí na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut není v občanském soudním řádu upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází bez toho, aby o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese liší jen tím, že při ní přecházejí na nabyvatele jen jednotlivá práva a povinnosti vymezená předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se singulární sukcesí) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, pod číslem 82). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení) - shodně srov. opět v předchozí větě cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Odvolací soud, který své úvahy založil na jiných závěrech, již potud pochybil. Neobstojí ani argument neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávky co do konkretizace postupované pohledávky. K obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků smlouvy (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.

Těmto požadavkům zkoumaná smlouva dostála, neboť vedle skutečností, na nichž se postupované pohledávky zakládají, je ve smlouvě konkretizována i jejich minimální výše (464.100.000,-Kč) s tím, že podle odkazu formulovaného v článku II. smlouvy (srov. dále bod I. poslední odstavec smlouvy) je předmětem postoupení i pohledávka uplatňovaná v řízení v této věci.

Okolnost, že podle výslovně vyjádřeného účelu smlouvy jí mělo být zabráněno možnému zpětvzetí žaloby správcem konkursní podstaty, sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy stejně jako skutečnost, že za postupitele smlouvu jako jednatelé podepsali V.K. a P.H. , kteří jsou i druhou smluvní stranou (jde o dva z celkem tří postupníků). Odvolací soud ostatně v napadeném rozhodnutí ani nezmiňuje důsledky, jež z těchto okolností pro účely úvah o procesním nástupnictví vyvodil. Pro úplnost lze dodat, že právní teorie ani soudní praxe okolnost, že za společnost jedná osoba, jež stojí i na druhé straně smluvního vztahu, samu o sobě za důvod neplatnosti právního úkonu nepokládá. Případný závěr o neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky (založený na výkladu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV v rozhodném znění) řešení otázky procesního nástupnictví formou singulární sukcese rovněž ovlivnit nemůže.

Na tomto základě - v situaci, kdy sám neshledal jiné překážky pro závěr, že k procesnímu nástupnictví v řízení na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. února 1998 došlo - Nejvyšší soud uzavírá, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. vskutku postiženo je, jelikož odvolací soud dovolatele za účastníky odvolacího řízení neměl.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) napadený rozsudek v potvrzujícím výroku a závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání shledáno přípustným a důvodným pro vadu dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., pak již nemělo smyslu zkoumat jeho přípustnost podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolateli zpochybňovaným právním posouzením věci samé se Nejvyšší soud rovněž již nezabýval, když povaze dovolacího přezkumu odpovídá, aby se těmito argumenty nejprve - ve vztahu ke skutečným účastníkům odvolacího řízení - zabýval odvolací soud.

Výrok, jímž odvolací soud nepřipustil vstup V.K. , P.H. a J.B. do řízení, pak má - ač součástí rozsudku - povahu usnesení; přípustnost dovolání proti němu proto Nejvyšší soud poměřoval ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že nešlo o měnící usnesení odvolacího soudu a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť dotčený výrok nemá povahu výroku potvrzujícího. Oproti úvahám, jež se dotýkají rozhodnutí o věci samé, pak řízení v tomto rozsahu není postiženo ani vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jelikož - v intencích výše cit. R 27/1998 a R 49/1998, jakož i řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu - platí, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že podle § 216 odst. 1 o. s. ř. nejsou splněny předpoklady pro vstup dovolatelů do řízením formou záměny K. J. D. spol. s r.o.) není nesprávným postupem soudu "v průběhu řízení".

Jelikož zde není ani jiných vad dle § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání v této části podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. prosince 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová