32 Cdo 2304/2008
Datum rozhodnutí: 28.07.2008
Dotčené předpisy: § 397 předpisu č. 513/1991Sb., § 402 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Cdo 2304/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně Č. r. M. f., zastoupené JUDr. L. K., advokátem, proti žalované T. Z., akciová společnost, zastoupené Mgr. L. Š., advokátkou o zaplacení částky 318 500 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 828/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2008, č.j. 17 Co 2/2008-227, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 27. července 2005, č.j. 7 C 828/2000-165, zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 318 500 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že výkon práva na smluvní pokutu je v daném případě v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), když žalobkyně (respekt. její právní předchůdce dále jen žalobkyně) přistoupila k podání žaloby na zaplacení smluvní pokuty dne 9. 7. 1997, tedy až poté, kdy věděla, jako většinový akcionář žalované, že došlo dne 29. 4. 1997 k uzavření smlouvy č. 125/97 o úplatném převodu cenných papírů na N., s.r.o. (nového nabyvatele) a že dojde k úhradě prodejní ceny akcií (10. 7. 1997). Soud přihlédl k tomu, že žalobkyně po celou dobu prodlení žalované od 6. 7. 1994 do 7. 7. 1997, jako její majoritní akcionář, měla a mohla se podílet na řádném splnění závazku žalované vyplývajícím ze smlouvy o bezúročné půjčce uzavřené dne 5. 4. 1994 mezi žalovanou a P. z. ú., a.s. H. K., avšak nečinila nic proto, aby se žalovaná nedostala do prodlení s plněním dluhu a nenastal důvod pro zaplacení sankce - smluvní pokuty podle smlouvy o bezúročné půjčce. Soud neuznal námitku žalované, že uplatněný nárok na smluvní pokutu je podle § 397 až § 400 a § 408 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) promlčen, když podle § 397 obch. zák. ke dni podání žaloby dne 9. 7. 1997 dosud neuplynula obecná čtyřletá promlčecí doba, byla-li požadována smluvní pokuta za období od 6. 7. 1994 do 7. 7. 1997. Vznesenou námitku promlčení považoval za zjevně nepřípadnou, odůvodňovala-li žalovaná promlčení tím, že k uzavření smlouvy o bezúročné půjčce došlo dne 5. 4. 1994, promlčecí doba k uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty začala běžet 6. 7. 1994, byla stavena podáním žaloby 9. 7. 1997 a po pravomocném rozhodnutí krajského soudu dne 7. 7. 2003, kdy žalobkyni doběhl zbytek promlčecí doby, měla žalobkyně přibližně jeden rok na podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí, k čemuž ale nedošlo.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. února 2008, č.j. 17 Co 2/2008-227, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 318 500 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že výkon práva žalobkyně na smluvní pokutu je v daném případě v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pokud žalobkyně přistoupila k podání žaloby na zaplacení smluvní pokuty až poté, kdy úplatně převedla své akcie v žalované společnosti na kupující N., s. .r. o. Přisvědčil námitce žalobkyně, že pokud by jako majoritní akcionář žalované ovlivňovala chod této společnosti, mohlo by být její jednání posuzováno jako zvýhodňování věřitele, tj. sebe samého, či znevýhodňování jiných věřitelů, kteří mohli mít vůči žalované pohledávky staršího data. Přihlédl i k tomu, že žalovaná se sjednanou výší smluvní pokuty souhlasila a musela si být vědoma, že pokud nesplní svůj závazek ze smlouvy a v dohodnuté lhůtě půjčené peníze nevrátí, bude muset zaplatit smluvní pokutu, proto žalobkyni právní ochranu při uplatnění jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty neodepřel. Odvolací soud neshledal důvody pro použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., když vyšel z úvahy, že zákonný úrok z prodlení s plněním peněžitého dluhu v rozhodné době by činil 16% až 26% ročně, smlouvu se závazkem zaplatit smluvní pokutu žalovaná uzavřela se zástupkyní žalobkyně dobrovolně, výše pokuty byla pro žalovanou zcela přiměřená s přihlédnutím k cíli bezúročné návratné půjčky, která byla poskytnuta ke snížení její platební neschopnosti, a jejíž výše byla přiměřená i k hodnotě zajištěného dluhu. Neshledal žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly nemožnost žalované splnit závazek ze smlouvy o půjčce řádně a včas. Odvolací soud konstatoval, že přiznání nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 318 500 Kč nemůže mít na žalovanou, jako akciovou společnost se základním kapitálem ve výši 99 738 000 Kč, nepříznivý či dokonce likvidní dopad. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil naopak v otázce posouzení námitky promlčení uplatněného nároku, neboť argumentaci žalované považoval za zcela nedůvodnou a závěr soudu, že uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty není podle § 397 obch. zák. promlčen, považoval za správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na smluvní pokutu není v daném případě v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Je přesvědčena, že jednání žalobkyně (majoritního akcionáře žalované společnosti a člena představenstva), jež k podání žaloby na zaplacení smluvní pokuty přistoupila až poté, kdy jednoznačně věděla, že došlo k úhradě prodejní ceny akcií a že dojde k jejich převodu na nového nabyvatele, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nemůže požívat právní ochrany. Poukazuje na to, že soud nepřihlédl k tomu, že až do okamžiku, kdy došlo k ukončení účasti žalobkyně v žalované společnosti, se žalobkyně údajnou pohledávkou představující smluvní pokutu vůbec nezabývala a ani ji nevykazovala v účetnictví žalované společnosti. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud by žalobkyně, jako majoritní akcionář žalované, ovlivňovala chod této společnosti, mohlo by být její jednání posuzováno jako zvýhodňování věřitele, tj. sebe samého, či znevýhodňování jiných věřitelů. Zdůrazňuje ověřenou praxi, podle níž pouze majoritní akcionář ovlivňuje chod obchodní společnosti a není přitom rozhodné, jak tuto svoji působnost prosazuje. Dovolatelka má za to, že právní závěr soudu navíc nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná v dovolání dále poukazuje na nesprávné právní posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku na smluvní pokutu s odkazem na § 397 až 400 a § 408 obch. zák., domnívajíc se, že došlo k promlčení nároku, když ze strany žalobkyně nedošlo k podání návrhu na výkon pravomocného rozhodnutí, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 318 500 Kč a náklady řízení, a nevyužila-li tedy žalobkyně přibližně doby jednoho roku na podání tohoto návrhu, kdy dobíhal zbytek původní promlčecí doby. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to především v provedených důkazech rozhodujících pro posouzení věci - viz č.l. 161/verte - smlouva o bezúročné půjčce uzavřená dne 5. 4. 1994 mezi žalovanou a P. z. ú., a.s. H. K., smlouva č. 125/97 o úplatném převodu cenných papírů na N., s.r.o. ze dne 29. 4. 1997, protokol o předání akcií ze dne 15. 7. 1997 a listina dokládající zaplacení akcií dne 10. 7. 1997, k jejichž provedení zástupkyně žalované na jednání dne 20. 7. 2005 (č.l. 161/verte) nevznesla žádné námitky, pouze doplnila, že zástupce žalobkyně se zúčastňovala všech valných hromad společnosti žalované a že její pracovník Ing. J. S. byl po určitou dobu členem představenstva společnosti žalované, což samosoudkyně ověřila z úplného výpisu z obchodního rejstříku ze dne 14. 6. 2005 (č.l. 162/verte). Pravdivost či věrohodnost těchto důkazů ani dovolatelka nezpochybňuje. Namítá-li v souvislosti s uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., že je ověřenou praxí, že jen a pouze majoritní akcionář ovlivňuje chod obchodní společnosti a není přitom rozhodné, jak tuto svoji působnost prosazuje, a nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že pokud by žalobkyně, jako majoritní akcionář žalované ovlivňovala chod této společnosti, mohlo by být její jednání posuzováno jako zvýhodňování věřitele, je třeba konstatovat, že touto námitkou dovolatelka ve skutečnosti namítá nesprávné právní posouzení věci.

Dovolací soud se proto dále zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí již jen z pohledu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud ze skutečnosti, že žalobkyně přistoupila k podání žaloby na zaplacení smluvní pokuty až poté, kdy úplatně převedla své akcie v žalované společnosti na kupující N., s. r. o. a věděla, že došlo k úhradě prodejní ceny akcií, dovodil, že jednání žalobkyně není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. I když žalobkyně byla většinovým akcionářem společnosti žalované a po dobu prodlení se zaplacením dluhu svůj oprávněný nárok na zaplacení smluvní pokuty nepožadovala, je nutno její jednání, kdy je jen na žalobci, v který čas žalobou svůj oprávněný nárok uplatní, považovat za jednání, které je v souladu se zásadou poctivého obchodního styku a nelze odepřít výkon takovému právu, a to ani za situace, kdy věřitel uplatní své právo až v době, kdy již není většinovým akcionářem dlužníka. Odvolací soud proto v daném případě správně neaplikoval § 265 obch. zák., podle něhož jen výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Namítá-li žalovaná v dovolání nesprávné právní posouzení jí vznesené námitky promlčení uplatněného nároku na smluvní pokutu s odkazem na § 397 až 400 a § 408 obch. zák., domnívajíc se, že došlo k promlčení nároku, když ze strany žalobkyně nedošlo k podání návrhu na výkon pravomocného rozhodnutí, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 318 500 Kč a náklady řízení, je její námitka nedůvodná.

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

Ustanovení § 405 obch. zák. v odst. 1 stanoví, že pokud právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až § 404 obch. zák., avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet. V § 405 obch. zák. odst. 2 je pak zakotveno, že pokud v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení.

Je třeba konstatovat, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že byla-li žaloba na zaplacení smluvní pokuty podána 9. 7. 1997, byla tímto podáním stavena promlčecí doba, která začala běžet 6. 7. 1994, a proto ke dni podání žaloby dne 9. 7. 1997 dosud neuplynula obecná čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák.

Poukazuje-li dovolatelka na § 408 obch. zák., je aplikace tohoto ustanovení podle správného právního posouzení odvolacím soudem nepřípadná.

Ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. stanoví, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Podle § 408 odst. 2 obch. zák., bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

Namítá-li dovolatelka, že uplynula od vydání pravomocného rozhodnutí ve věci absolutní desetiletá promlčecí doba, vztahuje se tato skutečnost pouze na zahájení řízení a výkon pravomocně přiznaného práva, avšak nikoliv na řízení ve věci samé, kdy takové rozhodnutí nelze po uplynutí tříměsíční lhůty ve smyslu § 408 odst. 2 obch. zák. vykonat. Právní názor dovolatelky, že soudy nemohly přiznat žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty, protože již uběhla desetiletá promlčecí doba, je tedy nesprávný.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu