32 Cdo 2292/2011
Datum rozhodnutí: 23.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 497 obch. zák., § 502 odst. 1 obch. zák.




32 Cdo 2292/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB 5 B.V ., se sídlem 1077XX Amsterodam, Strawinskylaan 933, WTC Twr B, Nizozemské království, registrační číslo 34192873, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalovanému V. P. , zastoupenému Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, o zaplacení částky 31.637,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 110/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 27 Co 84/2009-195, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č. j. 42 C 110/2004-146, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni úrok vyčíslený součtem částky ve výši 18.729,90 Kč a částky stanovené ve výši 26,64 % ročně z částky 30.829,41 Kč od 15. srpna 2003 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 27 Co 84/2009-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit úroky vyčíslené součtem částky 18.723,90 Kč a částky stanovené ve výši 26,64 % ročně z částky 30.829,41 Kč od 15. srpna 2003 do zaplacení (první výrok), v části výroku I., kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit úroky ve výši 6,- Kč, rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zmítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že nesprávně posoudily jeho skutková tvrzení a provedené důkazy a z nich přijaly nesprávné právní závěry. Podle názoru dovolatele nejsou dány podmínky pro přiznání nároku žalobkyně. Má za to, že ustanovení, podle něhož žalobkyně uplatnila právo na úrok z úvěru i právo na smluvní pokutu, je neplatné pro rozpor s ustanovením § 3 občanského zákoníku a se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Jde totiž o kombinaci dvou sankčních instrumentů, smluvní pokuty a úroku, resp. dvojitou smluvní pokutu, která nemůže požívat právní ochrany. Navrhuje, aby dovolací soud vyslovil závazný právní názor ukládající odvolacímu soudu uplatnit moderační právo a snížit tuto sankci. Jako důvod podání dovolání dovolatel uvádí rovněž své tíživé majetkové poměry, neboť je nemajetný a invalidní důchodce.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila svou obchodní firmu z PPF B1 B.V. na AB 5 B. V. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení-v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci jde o nárok ze smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák., přitom závazkový vztah založený smlouvou o úvěru je podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. závazkovým vztahem obchodním bez ohledu na povahu účastníků, a z procesního hlediska jde o obchodní věc (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 1/2000 a 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen přisuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 18.723,90 Kč představující kapitalizované úroky z úvěru, není podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Dovolání proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle žádného z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, případně které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba o zaplacení úroku ve výši 6,- Kč zamítnuta, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. V tomto rozsahu bylo dovolání podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v této části odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání žalovaného však není přípustné ani ve zbývající části.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jde-li o rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně úroku ve výši 26,64 % ročně z částky 30.829,41 od 15. srpna 2003 do zaplacení, přichází v úvahu jen přípustnost dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V projednávané věci však není přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dána, poněvadž soud prvního stupně ve svých předchozích dvou rozsudcích (zrušených odvolacím soudem) rozhodl o úrocích ve výši 26,64 % ročně shodně - žalobě vyhověl.
Důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Je tomu tak proto, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který však u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, jak vyplývá z výslovného znění ustanovení § 237 odst. 3, části věty za středníkem o. s. ř. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost závěru o právu žalobkyně na úroky z úvěru, nevymezuje takovou právní otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel ve své argumentaci navíc přehlíží, že odvolací soud rozhodl pouze o úrocích z úvěru ve výši 26,64 % z částky jistiny 30.829,41 Kč a o smluvní pokutě vůbec nerozhodoval. Úroky z úvěru pak nejsou sankcí, nýbrž cenou peněz poskytnutých věřitelem dlužníku, jak vyplývá z ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. a správně uvedl odvolací soud. Námitky dovolatele se tak zcela míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2013

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu