32 Cdo 2271/2010
Datum rozhodnutí: 04.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2271/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce O. T. , proti žalovanému I. T. , zastoupenému JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, o 199 500 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 71/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2010, č. j. 25 Co 333/2009-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 8 C 71/2007-121, v napadených výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 163 510 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích) lze dovodit, že jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu té části jeho prvního výroku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel svými námitkami nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nýbrž rozhodnutí odvolacího soudu podrobuje kritice pouze v otázce, zda žalovaný dluh za žalobce platil z prostředků podniku nebo z vlastních prostředků. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkového zjištění, čímž míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.).
Dovolatel však nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., namítá-li, že soudy obou stupňů při posuzování procesní obrany žalovaného zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Pro úplnost však dovolací soud dodává, že ve fabulaci odvolacího soudu o otázce, zda osoba syna správce podniku měla přístup k finančním prostředkům podniku, a proto měl žalovaný nad rámec provedených důkazů prokázat, že jeho finanční prostředky nebyly finančními prostředky jmenovaného podniku , nelze vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřovat.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2011

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu