32 Cdo 2260/2008
Datum rozhodnutí: 30.09.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 2260/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce: J. B., zastoupený Mgr. L. V., advokátem, proti žalované: A. A. a.s., zastoupené JUDr. L. P., advokátem, o zaplacení 107.603,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 70/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č.j. 21 Co 336/2007-170, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.100,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. L. V.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem ze dne 14. února 2007, č.j. 10 C 70/2004-143, že řízení ohledně částky 4.212,32 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 12. 6. 2003 do zaplacení, se zastavuje (výrok I.), zamítá se žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 107.603,68 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 12.6.2003 do zaplacení (výrok II.) a žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).


Předmětem řízení je nárok na vrácení kupní ceny a zaplacení nákladů vynaložených na automobil N., zakoupený žalobcem, který pro vady od uzavřené kupní smlouvy odstoupil a automobil předal zpět prodávající (žalované straně).


Pro částečné zpětvzetí žaloby soud prvního stupně řízení v uvedeném rozsahu zastavil (§ 96 odst. 1 a 2 o. s. ř.).


Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 14. 5. 2003 byla mezi společností A. G. a.s., (právní předchůdce žalované) jako prodávající a žalobcem uzavřena kupní smlouva na předmětný automobil za cenu 100.569,- Kč, přičemž účastníci výslovně podřídili smlouvu režimu obchodního zákoníku a odchylně od ustanovení § 422 až 442 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) si strany upravily odpovědnost za vady a nároky z vad zboží.


Podle zjištění soudu prvního stupně byla u automobilu shledána ztráta výkonu pohonné jednotky, v jejímž důsledku se stal automobil v průběhu několika dnů nepojízdný. Tato vada by splňovala podmínky podstatného porušení kupní smlouvy (§ 436 odst. 1 a § 345 odst. 2 obch. zák.), neboť i při koupi ojetého automobilu může prodávající rozumně předvídat, že kupující nebude mít zájem o koupi automobilu zcela nepojízdného. Současně bylo zjištěno, že vada vznikla neodbornou opravou trhliny mezi 3. a 4. válcem, zjistitelnou až při rozebrání motoru, a nejde tedy o zjevnou vadu vzniklou předchozím použitím a opotřebením automobilu, ale nebylo ani prokázáno, že automobil měl vadu v době jeho převzetí žalobcem.


Žalobce navrhoval vypracování znaleckého posudku o vzniklé vadě, soud to však považoval za nadbytečné, když není známo, kde se v současné době automobil nachází a svědek V. R., který automobil po odtažení do servisu prohlížel, nebyl schopen identifikovat hmotu, která byla použita pro spojení trhliny, ani způsob, jakým byla hmota použita; svědek se jen domníval, že oprava byla provedena krátkou dobu před tím, než automobil prohlížel, asi před týdnem, ale připustil i možnost delší doby až dvou měsíců, přičemž by záleželo na počtu ujetých kilometrů, neboť automobil s takto opravenou vadou mohl ujet cca 200 km.


Soud prvního stupně dovodil, že nebylo-li zjištěno, jaká hmota byla na opravu použita a znalec nemá možnost vůz prohlédnout a použitý materiál nelze určit pouze podle fotografií, znalec by mohl odpovědět na otázky pouze v obecné rovině. Z těchto důvodů soud důkaz znaleckým posudkem neprováděl a žalobu zamítl.


K odvolání žalobce ve věci samé rozhodl Městský soud v Praze, rozsudkem v záhlaví označeným, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 107.603,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 12. 6. 2003 do zaplacení (výrok I.). Současně odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).


Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a 212a o. s. ř., a zopakoval zejména vedle listinných důkazů opětovný výslech svědka Václava Rajtra, a poté shledal odvolání žalobce důvodným.


Z výslechu svědka Rajtra odvolací soud zjistil, že předmětné vozidlo poté, co bylo k němu do servisu dopraveno, prohlédl a nalezl na vrchní straně motoru neodborně provedenou opravu, spočívající v lepení mezi válci za účelem, aby auto jelo, nikoli aby sloužilo. V hlavě motoru byla trhlina přelepena nějakým epoxidem, což nemohlo být trvalé a automobil mohl s takto opravenou vadou ujet asi tak 100 km.


Odvolací soud vyšel poté z učiněných i přejatých skutkových zjištění, že žalovaná odmítla reklamaci žalobce uznat a ten odstoupil od kupní smlouvy, uzavřené podle § 409 an. obch. zák. V souladu s § 263 obch. zák. si účastníci v čl. 9.3 smlouvy odchylně upravili odpovědnost žalované za vady. Předmětná vada, spočívající v naprosté nefunkčnosti automobilu, je vadou, kterou muselo mít vozidlo při převzetí kupujícím, jak bylo zjištěno i z výpovědi svědka R. Vada byla zjistitelná až po rozebrání motoru a nešlo o vadu vzniklou předchozím běžným užíváním a běžným opotřebením auta.


Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotil nárok žalobce na odstoupení od smlouvy jako oprávněný, za předmětnou vadu žalovaná odpovídá, protože nejde o žádnou z vad, ohledně nichž si účastníci smluvili, že za ni žalovaná neodpovídá, přičemž šlo o podstatné porušení smlouvy (§ 436 odst. 1 písm. d) obch. zák.). Žalobce správně postupoval podle § 428 odst. 1 písm. a) obch. zák. Žalobce zakoupil automobil dne 14. 5. 2003, dne 16. 5. 2003 se automobil stal nepojízdným a žalobce ihned poté dopisem ze dne 17. 5. 2003 oznámil žalované, že od kupní smlouvy odstupuje a požaduje vrácení kupní ceny oproti vrácení automobilu.


Odvolací soud co do rozsahu a výše škody vyšel dále ze zjištění, že žalovaná částka sestává z ceny vozidla ve výši 96.548,- Kč, administrativních poplatků 2.450,- Kč, autorádia za 1,- Kč, tyč rotary na volant za 1,- Kč, A. karty za 490,- Kč a pojištění ve výši 1.079,- Kč, tedy v celkové výši 100.569,- Kč (faktura z 14. 5. 2003). Žalobce dále vynaložil částku 2.040,- Kč za odtah vozidla a částku 4.994,- Kč za prohlédnutí, opravu a dopravu automobilu podle faktury svědka R. č. 013/2003. Při odstoupení od smlouvy má žalobce nárok podle § 351 odst. 2 obch. zák. na náhradu nákladů s odstoupením spojených, což představuje částku 100.569,- Kč. Žalobce má též nárok na náhradu škody podle § 436 odst. 4 obch. zák., a to za odtah nepojízdného auta do servisu a prohlédnutí v servisu a dále odtah do areálu žalované, tj. náklady v částce 7.034,68 Kč, vzniklé v důsledku porušení povinnosti žalované ze závazkového vztahu (§ 373 an. obch. zák.).


Odvolací soud se neztotožnil pouze se závěrem soudu prvního stupně, že by pro důvodnost žalobního nároku mělo být rozhodné, jakou hmotou byla trhlina mezi 3. a 4. válcem opravena. Rozhodující je skutečnost, že s neodborně opravenou trhlinou ujel automobil 115 km, přičemž k opravě došlo prokazatelně před dobou, kdy kupní smlouvou získal automobil do vlastnictví žalobce.


Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobní požadavek je důvodný, a proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil, jak shora uvedeno.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, do všech jeho výroků a vytýká, že odvolací soud po zopakování některých důkazů neučinil ve věci správný skutkový závěr a následně spor posoudil nesprávně po právní stránce.


Dovolatelka především namítá, že je sporné, zda předmětná závada na vozidle existovala již v době prodeje žalobci, k takovému zjištění podle jejího názoru nestačí svědecká výpověď V. R., neboť je k tomu třeba odborných znalostí, které má podle zákona znalec. Svědek nebyl schopen ani identifikovat hmotu, použitou na opravu vady. Odborné závěry svědka nelze považovat za znalecký důkaz a pokud se tak stane, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v této souvislosti odkazuje na judikaturu rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 385/96, 25 Cdo 347/2000 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 641/99.


Odvolací soud podle dovolatelky pochybil i při hodnocení splnění povinnosti vrátit předmět koupě. Žalobce zaslal žalované odstoupení od kupní smlouvy ze dne 17. 5. 2003 a v závěru dopisu vyjmenoval 6 příloh, ale klíč od vozidla žalobce v textu neuvedl, ač to později tvrdil a odvolací soud uvedl, že nemá důvod tomuto tvrzení nevěřit. Takový závěr považuje dovolatelka za nepřijatelný, neprokázání uvedené skutečnosti by mělo jít k tíži žalobce. Nelze akceptovat ani to, nechal-li žalobce svévolně složit automobil uprostřed vjezdu na zákaznické parkoviště žalované již dne 19. 5. 2003, když odstoupení bylo žalované doručeno teprve 23. 5. 2003. Poté, co žalovaná byla nucena na své náklady přemístit vozidlo na nejbližší možné parkovací místo, nechal je žalobce opětovně převést do areálu pronajatého žalovanou. Po odcizení vozidla neznámým pachatelem podal následně žalobce trestní oznámení, v němž vystupuje jako vlastník vozidla, ačkoli před tím od smlouvy odstoupil a vozidlo dle svého tvrzení vrátil žalované. Pokud by však žalobce úkon odstoupení myslel vážně, nemohl by se již prohlašovat za vlastníka a s vozem nakládat.


Dovolatelka má za to, že v daném případě byly naplněny oba dovolací důvody, a to existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak i nesprávné právní posouzení věci.


Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadeným rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření odkazuje na svá předchozí podání a pokládá napadené rozhodnutí za správné. Navrhuje zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanové podmínky a obsahuje zákonem stanové náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), není však důvodné.


Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově svými dovolacími námitkami vymezila (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).


Skutečnost, že předmětná vada na vozidle existovala v době uzavření kupní smlouvy mezi účastníky a předání vozidla kupujícímu, byla prokázána výslechem svědka V. R., pracovníka autoservisu. Okolnost, že v daném případě trhlina mezi válci byla opravena nedostatečným zalepením či zatmelením neznámou hmotou (oprava byla zjevně jen provizorní, na oko ), byla prokázána rovněž výpovědí tohoto svědka, k tomu nebylo třeba zadávat znalecký posudek (jaký druh hmoty byl použit není pro tuto okolnost rozhodující), zvláště když předmětné vozidlo bylo odcizeno a nebylo by znalci k dispozici. Skutkové závěry odvolacího soudu, na nichž založil své rozhodnutí, tak oporu v provedeném dokazování mají a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. není dán.


Další okolnosti, uváděné dovolatelkou, týkající se způsobu vrácení vozidla (předmětu koupě), ať již vrácení klíčů od vozu či dispozice s vozem při jeho přeparkování, nejsou pro rozhodnutí v meritu této věci nikterak relevantní, protože nemají žádné právní důsledky. Ani v tomto ohledu stejně jako u hodnocení povahy a důsledků vady nebyl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).


Jelikož se dovolatelce uplatněnými dovolacími důvody správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšná žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady právního zastoupení, spočívající v odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 12.800,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výloh podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, celkem tedy částku 13.100,- Kč, kterou je povinna žalovaná zaplatit k rukám advokáta žalobce.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.





V Brně dne 30. září 2009


JUDr. František F a l d y n a , CSc.


předseda senátu