32 Cdo 2247/2009
Datum rozhodnutí: 18.03.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2247/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. V. S ., zastoupeného JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, proti žalované Česká osiva a.s. , se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Nové Město 99, PSČ 503 51, IČ 25994115, zastoupené JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, za účasti vedlejší účastnice České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, o zaplacení 628 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 174/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2009, č. j. 6 Cmo 415/2008-177, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2008, č. j. 33 Cm 174/2006-144, v napadených výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 422 900 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 dále též jen o. s. ř. (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil, nevymezil. Zpochybňoval-li skutkové zjištění odvolacího soudu ústící v závěr, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně tvrzené škody, patrně přehlédl, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tuto jeho výhradu z hlediska jejího obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Nejvyšší soud však nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ani v otázce koncentrace řízení, při jejímž řešení se odvolací soud dopustil dle názoru dovolatele závažné procesní vady mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která zakládá důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkal-li odvolacímu soudu, že rozhodl (srov. usnesení na č. l. 68 spisu) na jeho návrh o koncentraci řízení, aniž vůči němu splnil poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., přičemž poskytl jen poučení podle § 119a o. s. ř., neshledal dovolací soud z obsahu spisu toto jeho tvrzení pravdivým. Jak se podává z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaného dne 8. února 2007 (č. l. 45 spisu), odvolací soud již na tomto jednání žalobce podle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzval k doplnění dodatečně vymezených skutkových tvrzení a důkazních návrhů, žalobce však ve stanovené lhůtě jednoho měsíce na výzvu soudu nereagoval a svá tvrzení doplnil až na jednání před odvolacím soudem dne 7. června 2007 (viz protokol o jednání na č. l. 65 spisu), na kterém rovněž navrhl koncentraci řízení. Ostatně žalobce zůstal opět nečinný i ve lhůtě určené v usnesení o koncentraci řízení, což odvolací soud konstatoval na jednání dne 5. listopadu 2007 (viz protokol o jednání na č. l. 86 spisu). Za této procesní situace nemůže být bezdůvodná výtka dovolatele o nezákonnosti nařízené koncentrace řízení způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2010 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu