32 Cdo 2220/2011
Datum rozhodnutí: 25.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 266 obch. zák., § 332 odst. 1 obch. zák.




32 Cdo 2220/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně TRIBECA Holdings Corporation , se sídlem 307 Victoria House, Victoria, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 040525, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti žalovanému P. V. , zastoupenému JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, o zaplacení částky 2,507.653,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 32/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2011, č. j. 15 Co 429/2009-226, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou soudu dne 19. října 2006 se původní žalobkyně RAGON, s. r. o. domáhala (po změnách žaloby) zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,407.653,55 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru, ve znění dodatků, uzavřené 28. března 1997 mezi Českou spořitelnou, a. s. (dále též jen spořitelna ) jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem (dále jen smlouva o úvěru nebo smlouva ), a smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené 19. ledna 1998 mezi týmiž osobami.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 29. dubna 2009, č. j. 9 C 32/2007-156, jímž Okresní soud v Přerově žalobu o zaplacení částky 2,507.653,55 Kč s příslušenstvím zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Zabývaje se námitkami žalobkyně proti části meritorního výroku, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,407.653,55 Kč sjednané v čl. III odst. 2 smlouvy o úvěru za prodlení žalovaného se splácením jistiny úvěru ve výši 20 % ročně za dobu od 1. prosince 2004 do 19. listopadu 2008 z dlužné jistiny 3,032.351,- Kč, odvolací soud shledal správná zjištění soudu prvního stupně, že na základě smlouvy o úvěru poskytla spořitelna žalovanému úvěr ve výši 4,850.000,- Kč s dohodnutým úrokem 15,6 % a splatností poslední splátky úvěru nejpozději k 31. prosinci 2000. Dodatkem č. 4 z 30. března 1999 ke smlouvě si strany sjednaly právo spořitelny smlouvu vypovědět a požadovat okamžité vrácení celého úvěru včetně úroků a dalších splatných pohledávek. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že výpověď smlouvy k 31. březnu 1999 spořitelnou pro prodlení s plněním splátek je třeba posoudit jako odstoupení od smlouvy, neboť povaha závazku ze smlouvy o úvěru vylučuje možnost její výpovědi, když závazek nesměřuje k nepřetržité či opakované činnosti a nelze ani dovodit, že by se výpověď týkala vzájemných práv a povinností před její účinností. Tento úkon zjevně podle svého obsahu směřoval ke zrušení závazkového vztahu ve smyslu ustanovení § 506 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), nikoli pouze ke ztrátě výhody splátek. Důsledkem odstoupení od smlouvy je podle ustanovení § 506 obch. zák. zánik dohody o splátkách a povinnost dlužníka na žádost věřitele vrátit dlužnou částku s úroky.
Výkladem ujednání o ztrátě výhody splátek a přímé vykonatelnosti v případě omeškání se se splátkou, obsažených v notářském zápise N 110/99, NZ 88/99 ze dne 7. dubna 1999 (dále jen notářský zápis ), v němž žalovaný uznal závazek ze smlouvy o úvěru co do důvodu a výše 3,896.278,33 Kč a současně se spořitelnou uzavřel dohodu, že uznaný dluh zaplatí v pravidelných měsíčních splátkách (s určením výše splátky a doby splatnosti), dospěl odvolací soud k závěru, že strany si smluvily ztrátu výhody splátek okamžikem prodlení s plněním dohodnutých splátek, když jinak by ani (pro nesplatný závazek) návrh na výkon rozhodnutí nemohl být podán, přičemž z podání ze 14. května 2007 dovodil, že takový význam ujednání v notářském zápise přikládala i sama původní žalobkyně. Jestliže žalovaný ve splátkách uhradil částku 720.000,- Kč, pak zaplatil dohodnuté splátky do listopadu 2000, splátku splatnou 30. listopadu 2000 uhradil opožděně 15. prosince 2000 a vzhledem k dohodnuté ztrátě výhody splátek a ujednání, že nebude-li splátka zaplacena nejpozději do desátého dne následujícího měsíce, stává se splatným celý dluh, se celý uznaný zbytek dluhu stal splatným k 11. prosinci 2000.
Odvolací soud rovněž přisvědčil zjištění soudu prvního stupně, podle něhož byla 2. července 2001 na účet spořitelny připsána částka 3,500.000,- Kč, poukázaná ČSOB Leasing, a. s. dne 29. června 2001 podle dohody se žalovaným obsažené v kupní smlouvě o prodeji nemovitostí uzavřené mezi nimi dne 22. června 2001, a k tomuto dni činil závazek žalovaného 3,160.965,33 Kč na jistině a 44.918,60 Kč na úroku z prodlení (celkem tedy 3.205,883,93 Kč, přičemž plněno bylo 3,500.000,- Kč). Započetla-li spořitelna plnění žalovaného v částce 720.000,- Kč na splátky v souladu s ujednáním v notářském zápise, pak její právní nástupkyně nemůže účinně zpochybnit tento postup ani provádět přepočet plateb nejprve na příslušenství pohledávky. Závěr, že dohodou obsaženou v notářském zápisu došlo ve smyslu ustanovení § 516 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) ke změně obsahu závazku ze smlouvy o úvěru tak, že žalovaný měl plnit pouze to, co bylo v notářském zápise dohodnuto (tzn. že došlo k zániku povinnosti žalovaného platit úrok z uznané částky), odvolací soud dovodil z obsahu ujednání v notářském zápisu za použití výkladových pravidel určených v ustanovení § 266 obch. zák., když notářský zápis neobsahuje žádné ujednání o úroku z úvěru a jeho platbách. Rovněž z výpisu z úvěrového účtu z 2. července 2001 pořízeného spořitelnou vyplývá, že byl evidován jen úrok z prodlení, nikoliv úrok z úvěru. Podle vyjádření zástupce spořitelny u jednání ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 319/2004, měl žalovaný plnit jen to, co bylo dohodnuto v notářském zápisu. Nebylo-li do dne 2. července 2001 dlužníku oznámeno ani prokázáno postoupení pohledávky smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou 30. června 2001 mezi Českou spořitelnou, a. s. jako postupitelkou a Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. jako postupnicí, mohl se podle ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. zprostit svého závazku plněním postupitelce.
Závazek žalovaného k zaplacení splatné jistiny úvěru zanikl splněním třetí osobou (ČSOB Leasing, a. s.) dne 2. července 2001 v souladu s ustanovením § 332 odst. 1 věty první obch. zák. Splnil-li žalovaný 2. července 2001 (prostřednictvím třetí osoby) závazek ve výši 3,500.000,- Kč na číslo účtu a variabilní symbol uvedený spořitelnou ve sdělení z 21. dubna 2004 (správně z 18. května 2001) a nebyl-li do toho dne jakýkoli úrok z úvěru věřitelkou požadován, pak lze dovodit, že žalovaný určil, na jaký závazek plní a ustanovení § 330 odst. 2 obch. zák. o přednostním započtení na příslušenství pohledávky se neuplatní s přihlédnutím k tomu, že smlouva o úvěru, tj. i dohoda o započítávání plateb v ní obsažená, byla již dříve zrušena platným odstoupením.
Odvolací soud uzavřel, že zanikl-li závazek žalovaného k zaplacení úvěrové jistiny splněním 2. července 2001, pak nárok na smluvní pokutu za prodlení s plněním této jistiny od 1. prosince 2004 do 19. listopadu 2008 není důvodný.
I kdyby však podle tvrzení žalobkyně, pokračoval odvolací soud, k zániku závazku splněním nedošlo, je nárok na zaplacení smluvní pokuty promlčen. Právo na zaplacení smluvní pokuty je právem vzniklým z porušení povinnosti a pro počátek běhu promlčecí doby je zásadně určující den, kdy byla povinnost porušena (§ 393 odst. 1 obch. zák.). Smluvní pokutou byla zajištěna jediná povinnost, a to zaplatit jistinu úvěru v termínu splatnosti, tj. nejpozději 11. prosince 2000; promlčecí doba ohledně práva na zaplacení jistiny úvěru tak uplynula dne 12. prosince 2004. Tuto povinnost žalovaný porušil, promlčecí doba práva na smluvní pokutu počala běžet v den, kdy k tomuto porušení došlo, tj. 12. prosince 2000, a jejím marným uplynutím se právo na smluvní pokutu 13. prosincem 2004 promlčelo. Podle názoru odvolacího soudu se v tomto případě neuplatní závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč jako sankce za porušení závazku nepřevést nemovitosti, na nichž vázlo zástavní právo podle smlouvy uzavřené 19. ledna 1998, nepovažoval za důvodnou, když dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., neboť odporuje účelu (smyslu) zástavního práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tvrdíc, že je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení otázek, zda
- u práva na smluvní pokutu určenou roční procentní sazbou počíná běžet promlčecí doba nároku na smluvní pokutu jako celku ode dne, kdy k porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti došlo;
- je-li mezi stranami smlouvy o úvěru dohodnuto, že věřitel může smlouvu vypovědět a následně věřitel učiní právní úkon označený jako výpověď, může soud interpretovat obsah tohoto úkonu tak, že jde o odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 506 obch. zák.;
- v případě, že věřiteli je plněno třetí osobou, musí být souhlas dlužníka věřiteli projeven, resp. mu znám;
- je-li věřiteli plněno třetí osobou, může tato osoba namísto dlužníka určit, na jakou část závazku se poskytované plnění započte;
- je možno dohodu kvalifikovat jako privativní novaci, když neobsahuje ani zmínku o zániku či zrušení jakýchkoli práv, resp. zda lze z absence písemného ujednání o osudu zbylých částí závazku dovodit, že došlo k zániku těchto závazků a jejich nahrazení pouze závazkem splatit jistinu, když písemná forma byla povinná;
- lze dospět k závěru o obsahu právního úkonu (písemné dohody uvedené v předchozím odstavci) na základě výkladu projevu vůle účastníků dle ustanovení § 266 obch. zák., aniž by byl posuzovaný právní úkon nejprve podroben gramatickému, logickému a systematickému výkladu jazykového vyjádření úkonu zachyceného ve smlouvě. Ke každé z těchto otázek dovolatelka obsáhle a podrobně argumentuje ve prospěch názoru o nesprávnosti závěrů odvolacího soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu a k bodu 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně, jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Dovolatelkou zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení odstoupení spořitelny od smlouvy o úvěru, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, in www.nsoud.cz) a výklad (z pohledu dovolatelky) sporného právního úkonu označeného jako výpověď, jak jej provedl odvolací soud, plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Výše uvedené platí i pro dovolatelčiny námitky co do odvolacím soudem provedeného výkladu notářského zápisu.
Tvrdí-li dovolatelka, že se odvolací soud odklonil od judikatury Nejvyššího soudu k aplikaci ustanovení § 266 obch. zák. při odstranění pochybností o obsahu právního úkonu (konkrétně právního úkonu spořitelny označeného jako výpověď a notářského zápisu), je třeba uvést, že odvolací soud řešil tuto otázku v souladu s konstantní soudní judikaturou, včetně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, od jehož závěrů dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani v předmětné věci. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil (srov. dále např. rozsudek ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, in www.nsoud.cz), že je-li pro právní úkon předepsána písemná forma, je pro posouzení určitosti právního úkonu (i za použití výkladových pravidel projevu vůle dle § 266 obch. zák.) rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě. K tomu je nutné dodat, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem dle § 266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. shodně právní závěry například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, či v jeho rozsudku ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000). Z odůvodnění rozsudku má dovolací soud za nepochybné, že odvolací soud svým povinnostem při výkladu z pohledu dovolatelky sporných právních úkonů dostál.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani otázka, zda v případě, že věřiteli je plněno třetí osobou, musí být souhlas dlužníka věřiteli projeven, resp. mu znám, neboť tuto otázku Nejvyšší soud dovolatelce podrobně zodpověděl již v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1454/2010 (in www.nsoud.cz), v němž uzavřel, že bylo-li v kupní smlouvě o prodeji nemovitostí ze dne 22. června 2001, uzavřené mezi žalovaným a jeho manželkou jako prodávajícími a ČSOB Leasing, a. s. jako kupující, ujednáno, že část kupní ceny ve výši 3.500.000,- Kč bude kupující uhrazena ve prospěch vymáhané pohledávky na účet spořitelny vedený u okresní pobočky v Novém Jičíně bylo tím zcela nepochybně prokázáno, že dlužník s plněním závazku, který takto poskytne společnost, souhlasil, a námitka, že spořitelně nebyl souhlas dlužníka znám, je bezdůvodná, když ustanovení § 332 odst. 1 věta první obch. zák. souhlas věřitele s plněním závazku nabídnutého třetí osobou nevyžaduje.
Z pohledu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považuje Nejvyšší soud za právně nerozhodnou dovolatelkou předestřenou otázku, zda je-li věřiteli plněno třetí osobou, může tato osoba namísto dlužníka určit, na jakou část závazku se poskytované plnění započte. Je tomu tak proto, že na řešení této otázky odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil a řešit ji ani nemusel, jelikož jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, která nemohou být v případě dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna, na závazek ve výši 3,896.278,33 Kč vyčíslený a uznaný v notářském zápise žalovaný zaplatil ve splátkách 720.000,- Kč a třetí osobou bylo uhrazeno 3,500.000,- Kč, tedy částka převyšující uznaný závazek.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 48/2006 ) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno.
Dovolatelka zpochybnila též správnost závěru o posouzení námitky promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,407.653,55 Kč, jenž odvolací soud přijal jako druhý a sám o sobě postačující důvod potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na závěry vyjádřené v R 48/2006 a skutečnost, že námitky zpochybňující závěr o zániku závazku žalovaného splněním ke dni 2. července 2001, dovolací soud neshledal zásadně právně významnými, založit přípustnost dovolání pro přezkoumání tohoto dalšího závěru odvolacího soudu nelze, neboť i kdyby tento závěr odvolacího soudu byl shledán nesprávným, v poměrech dovolatelky by se to neprojevilo.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proti výrokům o nákladech řízení, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. března 2013

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu