32 Cdo 2180/2015
Datum rozhodnutí: 19.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 2180/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Mandre ITC, s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Obránců míru 237/35, identifikační číslo osoby 27 67 70 10, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 122/33, proti žalované PLAYCO, s. r. o. , se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 617/18, identifikační číslo osoby 26 97 76 30, zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, o zaplacení částky 74 042 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 131/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2015, č. j. 27 Co 204/2014-141, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. února 2014, č. j. 255 C 131/2010-111 (původně č. j. 255 C 131/2010-63), uložil žalované zaplatit žalobkyni 74 042 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 56 402 Kč s příslušenstvím (první výrok), co do částky 17 640 Kč s příslušenstvím změnil výrok I. tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a před soudem odvolacím (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, výslovně proti jeho prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se Krajský soud v Brně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. vyřešená právní otázka má být odvolacím soudem posouzena jinak . Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud porušil ustanovení § 118b o. s. ř., aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka pouze uvádí, že procesní postupy jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, jsou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 988/2006 (jde o rozsudek ze dne 30. dubna 2009, uveřejněný pod číslem 50/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (jde o rozsudek ze dne 4. září 2013, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto zakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Přitom je nepochybné, že pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní otázky, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud od dovolatelkou uvedených rozhodnutí neodchýlil. Aplikaci ustanovení § 118b o. s. ř. řádně odůvodnil a své rozhodnutí opřel o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.
Dovolatelka dále nesouhlasí s postupem soudu, kterým podle jejího názoru došlo k porušení zásady rovnosti stran a práv účastníků řízení. Odkazuje-li k této námitce na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka procesního nástupnictví na straně žalobkyně, k němuž podle tvrzení dovolatelky došlo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud se touto otázkou nezabýval. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovolatelkou vymezená otázka, zda podmínkou pro vznik nároku na skladné je prokázání uskladnění zboží písemným potvrzením skladovatele, má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval, když uvedl, že žalobkyně není povinna předložit k důkazu písemná potvrzení o převzetí zboží, neboť z ustanovení § 528 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, vyplývá, že těmito listinami disponuje uložitel.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., protože výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za řízení před soudem prvního stupně (26 455,52 Kč) a za odvolací řízení (5 536,96 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu