32 Cdo 218/2014
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 39 obč. zák., § 2 odst. 1 písm. b) předpisu č. 254/2004Sb., § 4 odst. 1 předpisu č. 254/2004Sb.



32 Cdo 218/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) J. N. a b) P. N. , zastoupených JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, proti žalované FAST HYPO, a. s. , se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, identifikační číslo osoby 26 48 58 93, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, o určení neplatnosti smlouvy, o určení vlastnického práva a o určení zániku smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 137/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2012, č. j. 69 Co 342/2012-194, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2012, č. j. 69 Co 342/2012-194, ve druhém výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. března 2012, č. j. 22 C 137/2008-155, ve výroku pod bodem III., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 22 C 137/2008-155, určil, že smlouva o úvěru č. 2006800031 ze dne 29. března 2006, uzavřená mezi žalobci a žalovanou, je neplatná (výrok pod bodem I.), určil, že zánikem citované smlouvy o úvěru zaniká smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem č. 2006800031 ze dne 5. dubna 2006, uzavřená mezi žalobcem J. N. a žalovanou (výrok pod bodem II.), určil, že žalobce J. N. je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku (výrok pod bodem III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. (druhý výrok) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o úvěru č. 2006800031, kterou uzavřeli se žalovanou dne 29. března 2006 (dále jen smlouva o úvěru ), a na určení zániku navazující smlouvy o zajišťovacím převodu práva, neboť v obou případech má otázka takového určení povahu otázky předběžné ve vztahu k samotné existenci vlastnického práva. Pro nedostatek naléhavého právního zájmu proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. změnil a žalobu zamítl.
Odvolací soud však přisvědčil závěru soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobce a) na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Přitakal rovněž závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), neboť byla uzavřena v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru. Z provedeného dokazování soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaná poskytla žalobcům peněžní prostředky překračující limit stanovený zákonem o omezení plateb v hotovosti, když jim dne 5. dubna 2006 předala hotovost ve výši 1 082 877 Kč a 61 656 Kč a bezhotovostně pak částku 56 503 Kč. Takový postup si strany ujednaly již ve smlouvě o úvěru a svůj úmysl posléze i realizovaly. Jestliže žalovaná jako poskytovatel platby ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti (podle něhož se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem platby ten, kdo platbou uhrazuje závazek) byla povinna provést platbu, jež přesahovala limit 15 000 EUR (v přepočtu 428 475,75 Kč), bezhotovostně, ale toto neučinila, přičemž ze smlouvy o úvěru vyplývalo, že tuto povinnost ani splnit nehodlá, byla smlouva o úvěru uzavřena neplatně podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s kogentním ustanovením zákona. Pokud byla shledána neplatnou smlouva o úvěru jako hlavní závazkový vztah mezi účastníky, dotýká se tato skutečnost i smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Jelikož nemohly nastat účinky smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, nemohlo dojít ani k převodu vlastnického práva na žalovanou. Závěr soudu prvního stupně o tom, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce a), je správný.
K tvrzení žalobců, že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor se zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, odvolací soud uzavřel, že tento zákon není na předmětnou smlouvu aplikovatelný. Nelze ani dovodit, že by žalovaná při uzavírání smlouvy použila úmyslně vůči žalobcům lest či že by úmyslně nechtěla právě smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřít.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a tvrdíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že případné porušení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti je sankcionováno absolutní neplatností právního úkonu. Trvá na tom, že smlouva o úvěru je platná, a tudíž je platná i smlouva o zajišťovacím převodu práva. Odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, ale může pouze naplnit skutkovou podstatu správního deliktu. Dovolatelka setrvává na svém tvrzení, že neporušila ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona o omezení plateb v hotovosti, neboť úvěr poskytla žalobcům postupně ve čtyřech dnech, nikoli v jeden den. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud shledal důvody žalované uvedené v dovolání jako nedůvodné a dovolání odmítl .
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o případ uvedený pod písmenem b) nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v otázce posouzení (ne)platnosti smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem o omezení plateb v hotovosti, neboť odvolací soud řešil pro věc samu významnou právní otázku v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 26. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 7495 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2344/09, odmítl), Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého. V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák., nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srov. rozsudky ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách) . Jmenovitě k dopadu porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, jako předpisu veřejného práva, do oblasti soukromoprávních vztahů pak Nejvyšší soud uzavřel, že účelem zákona o omezení plateb v hotovosti je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony, a že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti (srov. usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 1780/2010, na které správně odkazuje dovolatelka, či rozsudek ze dne 21. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, a usnesení ze dne 26. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011).
V této souvislosti lze zmínit též judikaturu Ústavního soudu, např. jeho nález ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uveřejněný pod číslem 75/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud zdůraznil, že v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek neplatnost právního úkonu a že smyslem legality není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Namítá-li dovolatelka, že peníze v hotovosti poskytla žalobci a) ve čtyřech dnech, nikoli v jediném dni, zpochybňuje tím skutková zjištění soudů nižších stupňů, na nichž založily pro dovolatelku nepříznivé rozhodnutí. Námitky dovolatelky v tomto směru lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (t.j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil v dovoláním napadeném druhém výroku (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve výroku pod bodem III. i je a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu