32 Cdo 2155/2009
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 269 odst. 2 obch. zák.




32 Cdo 2155/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a. s., se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25 10 37 68, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, PSČ 150 00, proti žalované K. V., zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, PSČ 269 01, o zaplacení částky 210.465,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 16/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2008, č. j. 22 Co 278/2008-175, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2008, č. j. 22 Co 278/2008-175, s výjimkou měnícího výroku ve věci samé, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. února 2008, č. j. 7 C 16/2007-159, zamítl žalobu o zaplacení částky 210.465,86 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 5. února 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena 26. ledna 2004 leasingová smlouva č. 040032226 (dále jen smlouva ) k osobnímu automobilu zn. Škoda Felicia 1,3 LXI, jehož kupní cena byla 151.355,- Kč, přičemž žalovaná uhradila částku 19.000,- Kč a zbývající částku se zavázala zaplatit v 72 měsíčních splátkách po 4.036,- Kč. Součástí smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky (dále jen smluvní podmínky ). Článek 6.3.4. smluvních podmínek stanoví povinnost leasingového nájemce v případě odstoupení od smlouvy pronajímatelem zaplatit nároky specifikované pod písmeny a) až f).Vozidlo bylo žalované předáno 26. ledna 2004 a 4. února 2005 bylo po vzájemné dohodě vráceno žalovanou zpět. Součástí protokolu o odebrání vozidla bylo ujednání žalované a společnosti AVS Informace CZ, s. r. o. (dále jen společnost ), za kterou jednal pan Š., že leasingový nájemce a pronajímatel se dohodli na ukončení smlouvy ke dni 4. února 2005 s tím, že i pro tento případ ukončení smlouvy platí ustanovení článku 6.3.4. smluvních podmínek. Podle mandátní smlouvy uzavřené 27. dubna 2006 (správně 15. listopadu 2004) mezi žalobkyní jako mandantem a společností jako mandatářem, byla společnost oprávněna provozovat činnosti a potřebné úkony směřující k uplatnění, zajištění a uspokojení finančních pohledávek mandanta za jeho dlužníky, k odebrání a zajištění předmětu leasingu a dalším činnostem, přičemž mandatář měl právo jednat jménem mandanta osobně a byl oprávněn pověřovat své regionální spolupracovníky speciální plnou mocí k jednotlivým případům. Součástí mandátní smlouvy byla plná moc udělená žalobkyní 15. listopadu 2004 společnosti k ochraně majetku žalobkyně, a to vyhledávání a kontrole předmětů jednotlivých smluv, k zajištění, případně odebrání předmětů leasingu a dalším tam uvedeným činnostem. Po ukončení smlouvy a vrácení vozidla žalobkyně vyhotovila 2. května 2005 protokol o finančním vypořádání.
S odkazem na ustanovení § 566 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a § 37 odst. 1 občanského zákoníku dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohoda o ukončení smlouvy obsažená v protokolu o odebrání vozidla je neplatná pro neurčitost, nesrozumitelnost a nedostatek oprávnění zástupce společnosti uzavírat za žalobkyni dohody o ukončení smlouvy. Žalobkyně se proto na jejím základě nemůže domáhat plnění vyplývajícího ze smluvních podmínek. Podle mandátní smlouvy nebyla společnost oprávněna za žalobkyni uzavírat dohody o ukončení smlouvy ani měnit smlouvu, resp. smluvní podmínky, neboť jde o změnu smlouvy, zavázala-li se žalovaná zaplatit nároky vyplývající z článku 6.3.4. smluvních podmínek i v případě, že nedošlo k odstoupení žalobkyně od smlouvy z důvodu neplacení leasingových splátek. Oprávnění mandatáře jsou v mandátní smlouvě konkrétně vymezena a ani jejím rozšiřujícím výkladem nelze dospět k závěru, že společnost byla oprávněna zastupovat žalobkyni nad rámec smlouvy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 15.429,86 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 5. února 2005 do zaplacení, ve zbývající části, tj. co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 195.036,- Kč s příslušenstvím, jej potvrdil, změnil jej ve výši náhrady nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval ujednání v protokole o odebrání vozidla o tom, že i v případě ukončení smlouvy dohodou platí článek 6.3.4. smluvních podmínek, za platné a žalobkyně má právo domáhat se nároků uvedených v tomto ustanovení. Protokol o odebrání vozidla byl úkonem směřujícím k uplatnění, zajištění a uspokojení finančních pohledávek žalobkyně za žalovanou. Oprávnění zástupce uzavírat dohody mající za následek ukončení smlouvy vyplývá z článku 3.1. písm. a) a článku 3.4. mandátní smlouvy, v nichž je uvedeno oprávnění uzavírat takové smlouvy s dlužníky, které povedou k rychlému uspokojení oprávněných nároků žalobkyně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na úhradu nákladů spojených s odebráním a prodejem vozidla ve výši 26.247,- Kč podle článku 6.3.4. smluvních podmínek, nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 15.590,06 Kč a náhrady škody vzniklé úhradou zákonného pojištění odpovědnosti provozovatele vozidla ve výši 3.618,- Kč. Všechny tyto částky vyplývají z karty partnera a po započtení výtěžku prodeje vozidla ve výši 36.000,- Kč náleží žalobkyni z nich 9.455,86 Kč. Z nároku na všechny zbývající měsíční leasingové splátky ve výši 201.010,- Kč jako sankce za předčasné ukončení smlouvy podle článku 6.3.4. smluvních podmínek, lze přiznat jen splátky splatné do ukončení smluvního vztahu ve výši 5.974,- Kč. Celkem má tak žalobkyně nárok na zaplacení částky 15.429,86 Kč s příslušenstvím podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák.
Nárok na zbývají splátky po ukončení smlouvy ve výši 195.036,- Kč nepovažoval odvolací soud za důvodný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení jen těch leasingových splátek, které odpovídaly době trvání nájmu. Výkon práva na leasingové splátky po ukončení smlouvy je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 195.036,- Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Uvádí spisové značky věcí rozhodnutých soudem prvního stupně i odvolacím soudem, v nichž se tak stalo.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávnému závěru, že do ukončení smluvního vztahu zůstala nezaplacena jedna splátka ve výši 4.036,- Kč a část splátky ve výši 1.938,- Kč. Toto zjištění z karty partnera nevyplývá a tato skutečnost nebyla ani tvrzena. Do ukončení smlouvy zůstaly nezaplaceny splátky č. 10 až 12 po 4.036,- Kč, které byly splatné 26. listopadu 2004, 26. prosince 2004 a 26. ledna 2005.
K právním závěrům odvolacího soudu dovolatelka podotýká, že je-li smlouva uzavřená mezi účastníky nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení § 269 obch. zák., pak práva a povinnosti stran se řídí ustanoveními smlouvy a s ohledem na způsob ukončení smlouvy i dohodou vtělenou do protokolu o odebrání vozidla, v níž se dohodli, že na daný způsob ukončení jejich vztahu se vztahuje článek 6.3.4. smluvních podmínek. S ohledem na tuto dohodu požaduje i smluvní sankci za předčasné ukončení smlouvy ve výši všech zbývajících leasingových splátek, která činí 188.902,-. Kč. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je nárok na zaplacení této částky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák., když jde o důsledky porušení smluvních povinností žalované, kdežto žalobkyně splnila vše, k čemu se podle smlouvy zavázala. Pokud by jí tato část nároku nebyla přiznána, byla by poškozena, protože by nedostala náklady, které v souvislosti s obchodem vynaložila, ani předpokládaný zisk z obchodu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), protože napadené rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu, zda má leasingová společnost v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy právo na zaplacení splátek, jež v době ukončení smlouvy nebyly dosud splatné.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle nichž leasingové společnosti v případě předčasného ukončení smlouvy nevzniká právo na zaplacení splátek, jež v té době nebyly splatné. V rozsudku velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, však dospěl Nejvyšší soud k opačnému právnímu závěru.
Podstatou tzv. finančního leasingu (a právě o něj v této věci jde) je - jak uvádí shora uvedené rozhodnutí - závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za níž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně.
Sjednali-li tedy účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. (podle dohody obsažené v protokole o odebrání vozidla se toto ujednání vztahuje i na ukončení smlouvy dohodou), jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po ukončení smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy z důvodů na straně leasingového nájemce, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky jí uhradit. Dospěl-li odvolací soud k opačnému právnímu závěru, nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 265 obch. zák. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán.
Dovolací soud považuje za důvodnou i námitku, podle níž odvolací soud nesprávně zjistil výši neuhrazených splátek splatných do ukončení smlouvy. Odvolací soud pochybil, neboť považoval za splátky uhrazené žalovanou i ty splátky, které byly vyrovnány započtením částky získané prodejem vozidla (splátka č. 10 zcela a splátka č. 11 částkou 2.098,20 Kč). Částku získanou prodejem vozidla však odvolací soud již odečetl od součtu částek, na jejichž úhradu má žalobkyně podle jeho názoru právo, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku.
Nejvyšší soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tedy s výjimkou měnícího výroku ve věci samé, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. ledna 2011


JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu