32 Cdo 2152/2010
Datum rozhodnutí: 13.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2152/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STAVEBNÍ SPOLEČNOST HOLEMÝ, s.r.o. , se sídlem ve Smržovce, Malostranská 4, PSČ 468 41, identifikační číslo osoby 25416979, zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lučanská 5, proti žalované SANIZ spol. s r.o., se sídlem v Liberci, Ještědská č. 218, PSČ 460 08, identifikační číslo osoby 47781572, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o 444 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 73/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č. j. 1 Cmo 142/2009-159, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. prosince 2008, č. j. 37 Cm 73/2007-118, v části napadeného vyhovujícího výroku ve věci samé ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 172 130 Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka svými námitkami nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nýbrž kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem staví na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud, a to nejen v otázce existence vad díla, ale též v otázkách (ne)včasné notifikace vad a předpokladů nároku na náhradu škody. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto její výhrady (jakož i její námitky proti hodnocení důkazů soudy) z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.). Z těchto důvodů nebylo možné považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ani v řešení otázky, kterou dovolatelka spatřovala v možnosti přiznat náhradu škody, aniž je v nalézacím řízení prokazatelně zjištěna existence vad díla, rozsah odpovědnosti za vady a případný rozsah slevy díla.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit ani dovolatelkou tvrzená vada řízení, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku. Dovolatelka totiž ani prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žádnou otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno, nevymezila a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Dovolatelka se rovněž mýlí, považuje-li dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. na základě úvahy, že rozhodnutí o náhradě škody konstruované částečně jako ušlý zisk je pak ve své podstatě změnou rozhodnutí soudu prvního stupně, když nárok na slevu z ceny díla a náhrada škody byla zahrnuta do jediného nároku, přestože se jedná o dva samostatné nároky. Je tomu tak proto, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nikde nepodává, že by odvolací soud škodu vzniklou žalobkyni posoudil jako ušlý zisk ve smyslu § 440 obchodního zákoníku, přičemž v potvrzujícím výroku I. svého rozsudku nerozhodoval o jiném nároku než soud prvního stupně.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. září 2011

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu