32 Cdo 2121/2009
Datum rozhodnutí: 25.01.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241b odst. 2 o. s. ř.




32 Cdo 2121/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s ., se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, PSČ 140 23, identifikační číslo osoby 47 11 52 89, zastoupené JUDr. Pavlem Odstrčilem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Pod Lipami 52/339, PSČ 130 00, proti žalovaným 1) O. T., zastoupené Mgr. Janem Hrudkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, PSČ 110 00, 2) L.T. , a 3) M.T. , o zaplacení částky 229.529,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 114/2005, o dovoláních první žalované a druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006, č. j. 29 Co 72/2006-112, takto:

I. Dovolání první žalované se odmítá .
II. Řízení o dovolání druhého žalovaného se zastavuje .
III. Žalobkyně a první žalovaná a druhý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 16 C 114/2005-72, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 229.529,30 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 169.549,20 Kč od 23. října 2004 do zaplacení s tím, že první žalovaná a druhý žalovaný jsou povinni plnit společně a nerozdílně a že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze k odvolání první žalované a druhého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k první žalované a druhému žalovanému (první výrok), ve vztahu ke třetímu žalovanému zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (druhý výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a povinnosti druhého žalovaného zaplatit soudní poplatek za odvolání (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud po opakování dokazování vyšel z toho, že první žalovaná požádala 2. května 2002 o poskytnutí překlenovacího úvěru ke smlouvě o stavebním spoření č. 15717354, úvěr za účelem získání bydlení ve výši 250.000,- Kč jí byl žalobkyní nabídnut 7. května 2002. První žalovaná nabídku přijala a uznala dluh v prohlášení o přijetí úvěru a uznání dluhu ze 7. května 2002. Druhý žalovaný rovněž podepsal prohlášení o přijetí úvěru a uznání dluhu. Součástí smlouvy o úvěru byly obchodní podmínky. Třetí žalovaný se za závazek první žalované ze smlouvy o úvěru zaručil prohlášením o ručení z 13. května 2002. Platebním příkazem ze 14. května 2002 žalovaní požádali žalobkyni o poukázání úvěru na účet č. 675971753 u Československé obchodní banky, a. s. Výpisy z účtu žalobkyně prokázala, že částka 250.000,- Kč byla převedena na určený účet 6. června 2002 poté, co žalovaní 3. června 2002 v hotovosti doplatili podle smlouvy o úvěru na účet stavebního spoření částku 74.000,- Kč. Úhrada této částky byla podmínkou k poskytnutí úvěru. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a první žalovanou odvolací soud posoudil podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Dovodil, že uzavření smlouvy o úvěru bylo úkonem, jímž měla být věc spotřební povahy (nemovitost) teprve nabyta kupní smlouvou. Nešlo tedy o úkon nakládání s již existující věcí, která by náležela do společného jmění manželů (první žalované a druhého žalovaného). Ze smlouvy o úvěru je tak zavázána jen první žalovaná. Úkon druhého žalovaného posoudil jako přistoupení k závazku podle ustanovení § 533 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), jímž se stal spoludlužníkem. Poněvadž dlužníci dluh nespláceli, žalobkyně odstoupila od smlouvy o úvěru přípisem z 9. září 2004 a žalovaní mají povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky, úroky z prodlení a poplatky podle smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první žalovaná i druhý žalovaný dovolání.
První žalovaná opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ve spojení s ustanovením § 239 (správně § 237 ) odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka rekapituluje postup při uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru ke stavebnímu spoření, poukazuje na to, že úvěr měl být poskytnut na úhradu kupní ceny rodinného domu podle kupní smlouvy z 12. dubna 2002 (dále jen kupní smlouva nebo smlouva ) uzavřené s prodávající - společností VERMON AGENCY, s. r. o. (dále jen společnost), která měla být zaplacena na účet společnosti do 15. května 2002, jinak podle článku III smlouvy prodávající od smlouvy odstoupí a smlouva se stane neplatnou . V kupní smlouvě tak byla dohodnuta rozvazovací podmínka její účinnosti podle ustanovení § 36 odst. 2 obč. zák. Vůlí stran bylo, aby smlouva pozbyla účinnosti, resp. stala se neplatnou , nebude-li kupní cena zaplacena do uvedeného data. Z kontextu vyplývá i to, že neplatnost smlouvy se neváže na úkon odstoupení od smlouvy. Pozbyla-li smlouva, kterou měl být prokázán účel poskytnutého úvěru, účinnosti či platnosti 15. května 2002, neexistovala povinnost žalobkyně plnit z titulu smlouvy o úvěru, protože poskytnutí úvěru bez splnění účelu, k němuž měl být poskytnut, by nebylo v souladu se smlouvou o úvěru. Převedla-li žalobkyně 6. června 2002 na základě platebního příkazu vystaveného žalovanými 14. května 2002 částku 250.000,- Kč na účet společnosti, stalo se tak bez právního důvodu, v době převodu již byla kupní smlouva neúčinná. Dovolatelka namítá, že nedostatek účinnosti či platnosti smlouvy nemohl být zhojen ani dodatkem z 3. června 2002 ke kupní smlouvě, který navíc za kupující podepsal jen druhý žalovaný a žalobkyni byl doručen 7. června 2002. Tvrdí, že sami zaplatili společnosti kupní cenu nemovitostí a společnost tak přijala plnění dvakrát.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v nesprávném posouzení platnosti či účinnosti kupní smlouvy, kterou měli prokázat účel úvěru. Pokud by tuto otázku odvolací soud posoudil správně, dospěl by k závěru, že žalobkyně neměla na základě smlouvy o úvěru plnit, a plnila-li, šlo o plnění bez právního důvodu třetí osobě. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s hmotným právem, a to ustanovením § 36 odst. 2 obč. zák. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný v dovolání pouze rekapituluje postup při uzavření smlouvy o úvěru, zmiňuje uzavření kupní smlouvy a časový sled jednotlivých skutečností.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním první žalované.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, protože podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že na posouzení kupní smlouvy odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Založil je na posouzení smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a dovolatelkou, která na kupní smlouvu neodkazuje v nabídce úvěru, v přijetí návrhu ani ve všeobecných obchodních podmínkách stavebního spoření či smluvních podmínkách pro poskytování úvěrů ze stavebního spoření a překlenovacích úvěrů, jimiž byla upravena práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně nebyla smluvní stranou kupní smlouvy, nebyla jí vázána, smlouva jí byla pouze předložena k prokázání účelu poskytovaného úvěru. Ostatně o tom, že dovolatelka se cítila být smlouvou o úvěru vázána i po datu 15. května 2002, kdy kupní smlouva měla pozbýt platnosti, svědčí skutečnost, že teprve 14. května 2002 dala příkaz k převodu úvěru na účet společnosti, dále že částku 74.000,- Kč jako podmínku poskytnutí úvěru dohodnutou ve smlouvě o úvěru uhradila 3. června 2002 na svůj účet stavebního spoření a 7. června 2002 předložila žalobkyni dodatek ke kupní smlouvě uzavřený 3. června 2002. Smlouva o úvěru nebyla uzavřena jako fixní smlouva, žalobkyně měla povinnost plnit z této smlouvy, jakmile byly splněny podmínky pro poskytnutí úvěru, dohodnuté ve smlouvě, a ty byly splněny 3. června 2002 doplacením částky 74.000,- Kč. Převedla-li žalobkyně úvěr na účet určený dovolatelkou po splnění těchto podmínek 6. června 2002, plnila v souladu se smlouvou. Posouzení smlouvy o úvěru nebylo dovolatelkou zpochybněno a dovolací soud neshledává toto posouzení ani rozporným s hmotným právem (ustanovením § 497 a násl. obch. zák.).
Jelikož dovolání první žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání druhého žalovaného nelze meritorně projednat.
Podle ustanovení § 241 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (odstavec 1). Odstavec 1 v případě dovolatelů - fyzických osob neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání [odstavec 2 písm. a)]. Dovolání musí být, s výjimkou fyzických osob majících právnické vzdělání, advokátem či notářem také sepsáno (odstavec 4).
Z dovolání druhého žalovaného zastoupení advokátem ani jeho právnické vzdělání nevyplývá, proto ho soud prvního stupně usnesením ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 C 114/2005-231, vyzval, aby v určené lhůtě odstranil nedostatek povinného zastoupení a poučil jej o následcích nesplnění výzvy. Výzva byla druhému žalovanému doručena uložením 10. ledna 2008 (srov. č. l. 239).
Poněvadž povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze dovolání meritorně projednat, přičemž ke zhojení tohoto nedostatku přes výzvu soudu prvního stupně nedošlo, Nejvyšší soud řízení o dovolání druhého žalovaného podle ustanovení § 104 odst. 2 a § 241b odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a odst. 2 věty první o. s. ř., když dovolání první žalované bylo odmítnuto, druhý žalovaný procesně zavinil, že dovolací řízení bylo zastaveno a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2011


JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu