32 Cdo 2084/2007
Datum rozhodnutí: 29.04.2008
Dotčené předpisy: § 580 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Cdo 2084/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. B., a.s., proti žalované M. a.s., o zaplacení 1 987 274 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 95/2004, o dovolání žalobkyně a dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 1 Cmo 327/2005-70, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 1 Cmo 327/2005-70, do výroku pod bodem I. a II. se odmítá.

II. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 1 Cmo 327/2005-70, do výroku pod bodem II., pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č.j. 37 Cm 95/2004-45, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 875 000 Kč s 2% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 30. 4. 2004 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2005, č.j. 37 Cm 95/2004-45, výrokem I. zastavil řízení ohledně částky 114 632 Kč s příslušenstvím, výrokem II. vrátil žalobkyni soudní poplatek 4 584 Kč, výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobkyni 91 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 30. 4. 2004 do zaplacení, výrokem IV. zamítl žalobu ohledně částky 1 781 624 Kč s příslušenstvím a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze závěru, že účastníci uzavřeli dne 29. 4. 2003 smlouvu o dílo ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ),v níž byl stanoven v čl. II. předmět díla - oprava fasády na stavbě hotelu N. v N. B. v rozsahu dle požadavku objednatele (žalované) a přiloženého rozpočtu, v čl. IV. byla sjednána nejvýše přípustná cena díla 1 280 000 Kč bez DPH s tím, že cena obsahuje veškeré náklady spojené s prováděním díla a je platná po celou dobu provádění a dokončení díla, podle čl. V./4. byly součástí smlouvy Všeobecné smluvní podmínky provádění díla, v jejichž článku II./2 bylo upraveno hrazení víceprací tak, že budou zhotoviteli (žalobkyni) uhrazeny pouze v případě, že nebyly součástí předané projektové dokumentace a byly objednatelem odsouhlaseny. Dohodnuté dílo žalobkyně předala žalované dne 13. 8. 2003. S ohledem na ujednání čl. VI./2, podle něhož jakékoli změny a doplňky smlouvy bylo možné dohodnout jen formou písemných oboustranně potvrzených dodatků a změna smlouvy prokázána nebyla, soud konstatoval, že žalované vznikla povinnost uhradit žalobkyni pouze částku dohodnutou ve smlouvě a nikoliv ještě cenu víceprací. Zaplatila-li žalovaná žalobkyni částku 378 000 Kč, je povinna doplatit žalobkyni ještě částku 966 000 Kč. Dále soud posuzoval námitku žalované ohledně započtení částky 1 090 000 Kč. Po provedeném dokazování, týkajícím se porušení smluvních ujednání žalobkyní, dospěl k závěru, že žalované za neplnění smluvních ujednání žalobkyní vznikl nárok na smluvní pokuty celkem ve výši 875 000 Kč. Z uvedeného dovodil, že žalovaná po odečtení smluvní pokuty ve výši 875 000 Kč z částky 966 000 Kč, kterou žalobkyni nezaplatila, je povinna uhradit částku 91 000 Kč, když co do částky 114 632 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět. Žalobkyni přiznal k přiznané částce v souladu s § 369 obch. zák. i úroky z prodlení za nezaplacení této částky včas.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2006, č.j. 1 Cmo 327/2005-70, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV. o zamítnutí žaloby do částky 906 624 Kč s příslušenstvím, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 875 000 Kč s 2% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 30. 4. 2004 do zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že není důvod pro zaplacení žalobkyní vyúčtovaných víceprací, jestliže smlouva s pevně dohodnutou cenou nebyla změněna a ze znaleckého posudku nevyplynulo, že žalobkyně provedla práce nad dohodnutý předmět díla. Naopak nepřijal právní názor soudu prvního stupně v otázce započtení smluvní pokuty oproti nároku žalobkyně na doplacení ceny díla. Odkázal přitom na § 98 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), podle něhož může žalovaný uplatnit jako obranu svou pohledávku k započtení, avšak s tím, že obrana předpokládá řádný úkon ze strany žalované směřující k započtení pohledávky. Pokud žalovaná na jednání konaném před soudem prvního stupně dne 3. 3. 2005 prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že za započtení považuje moment, kdy vyúčtovala částku představující smluvní pokutu a tu doručila žalobkyni a uvedla, že z obsahu korespondence mezi stranami vyplývá, že žalovaná považovala smluvní pokutu za započtenou vůči uplatněné pohledávce žalobkyně, a ani před odvolacím soudem žalovaná na dotaz soudu neuvedla ohledně započtení žádné další skutečnosti, odvolací soud uzavřel, že žalovaná v řízení řádně neuplatnila obranu spočívající v započtení smluvní pokuty vůči pohledávce žalobkyně, a proto nelze k této obraně žalované přihlédnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice dovolání.

Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do výroků I. a II. a dovolává se přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky nároku na zaplacení víceprací. Je přesvědčena, že prokázala provedení prací nad rámec uzavřené smlouvy a poukazuje přitom na provedené důkazy, které podle jejího názoru nehodnotil soud správně, a to zejména závěry znaleckého posudku, když dovodil, že z něj nevyplývá, že by žalobkyně provedla práce nad dohodnutý předmět díla. Souhlasí se závěrem odvolacího sodu v otázce posouzení započtení namítaným žalovanou, ale odvolacímu soudu vytýká, že se již nezabýval tvrzením žalobkyně, že mezi smluvními stranami byl sjednán nový termín splnění díla ke dni 14. 7. 2003, což mělo za následek, že žalovaná neoprávněně vyúčtovala žalobkyni smluvní pokutu ve vyšší částce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním směřujícím do jeho výroku pod bodem II. ohledně posouzení obrany žalované spočívající v započtení smluvní pokuty vůči žalobkyni. Poukazuje, že již před podáním žaloby žalovaná započetla na nárok žalobkyně na doplacení ceny díla svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty pro neprovedení díla žalobkyní včas. Skutečnost započtení považuje mezi účastníky za nespornou, když žalobkyně existenci zápočtu připouští již ve svém návrhu na zahájení řízení a v průběhu řízení žalobkyně tuto skutečnost, že k zápočtu došlo, rovněž nezpochybnila. Navrhla pouze, aby se soud zabýval otázkou oprávněnosti a věcné správnosti vyúčtované smluvní pokuty a otázkou platnosti, resp. způsobilosti smluvní pokuty k započtení. Podle žalované se soud prvního stupně správně nespornou otázkou, že k započtení došlo, nezabýval, zatímco odvolací soud se touto otázkou zabýval nadbytečně a navíc s nesprávným právním závěrem. Žalovaná se domnívá, že i kdyby žalobkyně skutečnost zápočtu zpochybnila, což se ale nestalo, žalovaná se započtení v průběhu řízení před soudem prvního stupně dovolala a tím, že se žalobkyně o započtení dozvěděla, nastaly hmotněprávní účinky započtení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání žalobkyně i žalované bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval posouzením dovolání žalobkyně.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu i v té části rozsudku pod bodem II. výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 875 000 Kč s 2% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 30. 4. 2004 do zaplacení. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Rozhodnutím odvolacího soudu v uvedené části v daném rozsahu však nenastala v poměrech žalobkyně žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobkyně zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud je jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.

Zbývá posoudit, zda dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 o. s. ř. ve zbývající části, směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.

Dovolací soud je nucen konstatovat, že pokud žalobkyně odvíjí nesprávné právní posouzení otázky nároku na zaplacení víceprací ze svého tvrzení, že prokázala provedení prací nad rámec uzavřené smlouvy o dílo a poukazuje přitom na provedené důkazy, které podle jejího názoru nehodnotil soud správně, zejména závěry znaleckého posudku, tak žalobkyně svými námitkami ve skutečnosti v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybňuje skutkový závěr soudu, že v dané věci nebylo prokázáno provedení prací nad rámec uzavřené smlouvy o dílo. Odlišný právní závěr, že žalované vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení tím, že pro žalovanou provedla práce nad rámec smlouvy o dílo, však žalobkyně staví na svém vlastním skutkovém závěru, že v posuzovaném případě bylo prokázáno provedení víceprací.

Přezkoumání skutkového závěru při uplatnění přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ale nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.

Žalobkyní namítané nesprávné hodnocení důkazů, zejména hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem, rovněž nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání, r. 2006, str. 1268).

Žalobkyni tedy není možno dát za pravdu, že by odvolací soud pochybil a rozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud v dané věci neaplikoval při posouzení otázky nároku na zaplacení víceprací ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) o bezdůvodném obohacení.

Namítá-li dále žalobkyně, že odvolací soud se nezabýval tvrzením žalobkyně, že mezi smluvními stranami byl sjednán nový termín splnění díla ke dni 14. 7. 2003, což mělo za následek, že žalovaná neoprávněně vyúčtovala žalobkyni smluvní pokutu ve vyšší částce, je třeba konstatovat, že s ohledem na právní závěr odvolacího soudu o tom, že v řízení nebyla řádně uplatněna obrana žalované spočívající v tom, že její započtení vůči pohledávce žalobkyně nesplňovalo předpoklady pro řádný úkon směřující k započtení pohledávky, bylo bezpředmětné se touto otázkou zabývat.

Nemá-li tedy napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce v uvedené části zásadní význam a není proti němu v této části dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. i v této zbývající části odmítl.

Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované.

Dovolání žalované je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu do jeho výroku II., jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání vychází z možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud se tedy zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávným právním posouzením věci, kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.

Podle § 580 obč. zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Projev vůle směřující k započtení ve smyslu § 580 obč. zák. lze učinit s ohledem na ustanovení § 98 o. s. ř. i v průběhu soudního řízení jako obranu proti žalobě.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení započtení pohledávky v rámci obrany žalované je v dané věci správné, protože žalovaná v průběhu řízení neprokázala, že učinila kompenzační úkon započtením vůči žalobkyni. Namítá-li žalovaná, že účastníci mají započtení za nesporné, je třeba konstatovat, že nesporným může být jen skutkové zjištění, avšak nikoliv právní posouzení věci. Pro rozhodnutí soudu ve věci není rozhodující právní názor účastníka řízení, tudíž ani případný nesporný právní názor účastníků. Navíc na č.l. 18 spisu z vyjádření žalobkyně vyplývá, že úkon směřující k započtení pohledávky ze strany žalované vůči ní učiněn nebyl. Není tedy oprávněné tvrzení žalované, že otázka započtení pohledávky je mezi účastníky nesporná. V této souvislosti nelze souhlasit ani s názorem žalované, že se soud prvního stupně správně nezabýval otázkou, zda došlo ze strany žalované k projevu směřujícímu k zápočtu. Soud v rámci obrany žalované, uplatňující námitku započtení, je povinen se zabývat otázkou, zda jsou ve smyslu § 580 obč. zák. splněny základní předpoklady započtení, tj. vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení (srov. Občanský zákoník, komentář O. Jehlička, J. Švestka, M. Škárová a kol. C.H.BECK, 9. vydání, r. 2004, str. 857). Protože žalovaná neprokázala, že ke kompenzačnímu úkonu započtením došlo, a to jak před podáním žaloby, tak ani v průběhu řízení, správně odvolací soud dovodil, že k započtení pohledávky žalované vůči žalobkyni nedošlo, proto nemohl považovat její obranu proti uplatněnému nároku za důvodnou.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy v otázce posouzení započtení v rámci obrany žalované proti návrhu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani žalovanou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části postižen takovými vadami, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žádná z dovolatelek nemá právo na náhradu těchto nákladů a v souvislosti s tímto řízením žádné z dovolatelek ani žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. dubna 2008

JUDr. Kateřina Hornochová,v. r.

předsedkyně senátu