32 Cdo 2081/2008
Datum rozhodnutí: 15.09.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 2081/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. s. r. o., proti žalovanému J. Č., zastoupenému Mgr. Z. Š., o zaplacení 117.244,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 53/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2007, č. j. 24 Co 165/2007-351, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 4. prosince 2006, č. j. 3 C 53/99-327, tak, že žalobu o zaplacení částky 117.244,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 21. 12. 1996 do zaplacení zamítl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči České republice, jakož i o odměně znalci (výroky II. až V.).


Vázán právním názorem odvolacího soudu soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle § 409 an. obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) na dodání (prodej) zboží žalobkyně, které měl žalovaný k dispozici z předchozí doby, kdy byl ještě zaměstnancem žalobkyně, avšak tři faktury na zaplacení zboží ze dne 31. 3., 30. 8. a 15. 11. 1996 v částkách 12.029,20 Kč, 97.546,60 Kč a 7.669,- Kč žalovaný neuhradil. Jako procesní obranu žalovaný uplatnil vůči žalobkyni nárok na smluvní pokutu 1.000.000,- Kč formou započtení na základě vícestranné smlouvy ze dne 30. 1. 1995 o zajištění úvěru ve výši 13.000.000,- Kč žalovaným oproti jeho právu vstoupit do společnosti žalobkyně jako většinový společník. Žalovaný zajistil pro žalobkyni úvěry, resp. půjčky, a to půjčku od L. s. O. (ve výši 75.000,- Kč) a dále úvěry od a. s. P. P. h. Žalobkyně však vůči žalovanému nesplnila smluvní povinnost umožnit mu vstup do společnosti, resp. převést na něj většinový obchodní podíl.


Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka žalovaného představující smluvní pokutu je výrazně vyšší než pohledávka žalobkyně na zaplacení kupní ceny za zboží, převzaté žalovaným, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že vymáhaný nárok žalobkyně zanikl započtením.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem v záhlaví označeným, změnil rozsudek okresního soudu, vyjma odvoláním nedotčených výroků III. a V., tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 117.244,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 21. 12. 1996 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení v obou stupních (výroky II. a III.).


Odvolací soud dovodil, že pro rozhodnutí o žalobou uplatněném právu je podstatné vyřešení dvou základních otázek, a to, zda mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného zboží (označených solárních panelů s příslušenstvím), a při kladném zodpovězení této otázky, zda žalovaný měl vůči žalobkyni jinou peněžitou pohledávku, která by způsobila zánik pohledávky žalobkyně započtením (§ 580 a násl. občanského zákoníku dále též obč. zák. , § 358 a násl. obch. zák., § 98 občanského soudního řádu dále též o. s. ř. ).


Pokud šlo o řešení první otázky uzavření kupní smlouvy ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, že bylo v řízení prokázáno a je i mezi účastníky nesporné, že ke dni skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně (žalovaný je v současné době držitelem živnostenského oprávnění) měl žalovaný v držení předmětné zboží, jehož vlastníkem byla žalobkyně; toto zboží žalovaný při skončení pracovního poměru žalobkyni nevrátil a neučinil tak ani později. Ve své výpovědi žalovaný potvrdil převzetí zboží podle inventurního zápisu, že je má v držení s tím, že měl zájem (se žalobkyní) se vyrovnat a že oznámil, že na zboží mu mají být zaslány faktury.


Odvolací soud proto přejal závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky došlo po skončení pracovního poměru žalovaného k dohodě, že si žalovaný ponechá zboží, které bylo již v jeho držení, a zaplatí za ně žalobkyni sjednanou cenu, takže mezi účastníky jako podnikateli byla uzavřena kupní smlouva dle § 409 an. obch. zák. Nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny 117.244,80 Kč ze závazkového obchodního vztahu není promlčen, protože žaloba byla podána před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.


Za správné však odvolací soud nepokládá právní závěry okresního soudu o existenci peněžité pohledávky žalovaného, uplatněné vůči žalobkyni formou námitky započtení (§ 98 o. s. ř.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považuje předmět závazků v tzv. vícestranné smlouvě ze dne 30. 1. 1995, uzavřené mezi žalovaným na straně jedné a společnostmi S.-M., S. (žalobkyní) a společníky obou těchto společností na straně druhé, za neurčitý. Z textu smlouvy se podává, že žalovaný se zavázal pro žalobkyni zprostředkovat uzavření smlouvy o úvěru na 13.000.000,- Kč ve lhůtě do 15. 3. 1995, přičemž ostatním účastníkům měla vzniknout povinnost konat činnost směřující k přistoupení žalovaného do společnosti S. s majoritním podílem, tj. vkladem ve výši 60.000,- Kč, podílem na zisku ve výši 60 % a podílem na rozhodování ve výši 66 % hlasů . Ze znění smlouvy však nelze jednoznačně určit předmět závazku žalobkyně, tj. povinností, jichž se žalovaný dovolává. I pokud by bylo lze smluvní ustanovení o povinnosti zajistit přistoupení žalovaného do společnosti vykládat jako povinnost převést na žalovaného příslušnou část obchodního podílu, nelze takové plnění žádat po žalobkyni, když vlastníky obchodních podílů jsou společníci, nikoli společnost, takže by šlo ze strany žalobkyně o plnění nemožné (§ 37 odst. 2 obch. zák.). Neurčité je i smluvní ustanovení, že ujednání smlouvy se v plném rozsahu použijí i v případě, že úvěr zajišťovaný panem J. Č. bude mít jiné vlastnosti, než je uvedeno výše, pokud jej společnost S. bude skutečně čerpat (čl. IV., bod 7. smlouvy), přičemž jiné vlastnosti nejsou ve smlouvě blíže určeny.


Odvolací soud uzavřel, že účastníci této smlouvy dostatečně neurčili předmět svých závazků a k uzavření smlouvy tak nedošlo (§ 269 odst. 2 obch. zák.). V takovém případě je neplatné i (akcesorické) ujednání o smluvní pokutě v čl. VII. smlouvy (§ 544 an. obč. zák., § 300 an. obch. zák.). Nelze dospět ani k závěru, že žalovaný splnil svou smluvní povinnost zajistit pro žalobkyni do 15. 3. 1995 čerpání úvěru ve výši nejméně 13.000.000,- Kč, když žalovaný v určené lhůtě opatřil pouze půjčku 75.000,- Kč od L. s. O. a. s.


Neměl-li tudíž žalovaný protipohledávku vůči pohledávce žalobkyně, pohledávka žalobkyně nezanikla započtením, a obrana žalovaného, založená na této námitce (§ 98 o. s. ř.), opodstatněná není.


Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil, jak shora uvedeno.


Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. na nesprávné právní posouzení věci.


Dovolatel má za to, že z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit, že mezi účastníky byla v ústní formě po skončení pracovního poměru uzavřena kupní smlouva podle § 409 an. obch. zák. Předmětné zboží převzal k plnění pracovně-právních úkolů a vznesená námitka promlčení je proto relevantní. Pokud žalovaný ve faxové zprávě omlouval nezaplacení faktury, šlo o dodávku jiného zboží, které od žalobkyně odebral pro účely svého podnikání. Proto dovolatel v této souvislosti uplatňuje též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.


Podle názoru dovolatele je nesprávná i úvaha odvolacího soudu, že smlouva či dohoda ze dne 30. ledna 1995 je neplatná, resp. neexistentní, protože tato vícestranná inominátní smlouva je podle něj dostatečně určitá. V čl. III. smlouvy jsou povinnosti účastníků vymezeny a dalším dokazováním bylo prokázáno, že žalobkyně a další smluvní účastníci své smluvní povinnosti k umožnění vstupu žalovaného do žalující společnosti porušili. Šlo o povinnosti k převodu zbývající části obchodního podílu S.-M., a. s., která nebyla převedena na a. s. P. P., a jmenování žalovaného jednatelem žalobkyně.


Dovolatel míní, že platným je i ujednání o konvenční pokutě a dostatečně určité i smluvní ustanovení v čl. IV. bod 7, protože pro chod a rozvoj podniku žalobkyně byly prvořadé finanční prostředky, a proto bylo ujednáno, že žalovaným zprostředkovaný úvěr může mít i jiné parametry, bez jejich bližšího vymezení, pokud bude žalobkyní skutečně čerpán.


Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem, že ve smluveném termínu zajistil jen část úvěru 75.000,- Kč. Nebylo totiž ujednáno, že k 15. 3. 1995 musí být zajištěna celá částka. K čerpání zbývající části úvěru došlo od P. P. jen o měsíc později, v dubnu 1995.


Dovolatel dovozuje, že dohoda ze dne 30. 1. 1995 je dostatečně určitá a platná podle § 37 odst. 1 obč. zák.


Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti výroků I. a II. napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem žalovaným, zastoupeným advokátem a že bylo podáno včas ve stanovené dvouměsíční lhůtě, konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Dovolání však není důvodné.


Oba soudy prvního stupně i odvolací vedly ve věci několikeré obsáhlé a podrobné dokazování a odvolací soud z učiněných skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Při hodnocení důkazů postupoval odvolací soud podle § 132 o. s. ř., když hodnotil provedené důkazy jednotlivě i komplexně v jejich vzájemné souvislosti a nelze dovodit, že by odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V tomto ohledu dovolatel svou námitku ani dostatečně nekonkretizoval, když odvolací soud posoudil uzavření kupní smlouvy mezi účastníky podle § 409 an. obch. zák. na předmětné zboží se zřetelem na písemné důkazy i výpovědi účastníků a svědků a nejen na jeden důkaz faxovou zprávu, tvrzený dovolatelem. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil a neprokazoval, že vymáhaný nárok žalobkyně je nárokem na vrácení či zaplacení věcí (zboží), vyplývajícím z pracovněprávního vztahu. Závěr o tom, že mezi účastníky byla ústně uzavřena kupní smlouva (v době uzavření již mezi podnikateli podle § 409 an. obch. zák.) a že v řízení jde o nárok na zaplacení kupní ceny z této smlouvy vyplývající, je proto správný.


Správné je i právní posouzení odvolacího soudu v otázce tzv. vícestranné inominátní smlouvy ze dne 30. 1. 1995. Vzájemné závazky (povinnosti) účastníků jsou neurčité. Sám dovolatel nepovažuje svou povinnost zajistit třináctimiliónový úvěr ve fixním termínu do 15. 3. 1995 za závaznou, přičemž žádné časové respiro ve smlouvě ujednané nebylo. Zejména však závazky vůči žalovanému jsou formulovány tak neurčitě, že by jejich realizace i podle dovolatele připadala v úvahu, i kdyby úvěr byl zajištěn ze strany žalovaného prakticky v jakýchkoli parametrech (tj. prakticky v libovolné výši a za libovolných podmínek). Závěru odvolacího soudu, že smlouva (dohoda) ze dne 30. 1. 1995 je pro neurčitost neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.), proto nelze vytknout pochybení.


Z toho rezultuje též správný právní závěr odvolacího soudu, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje, že žalovaný neměl vůči žalobkyni nárok na smluvní pokutu, proti žalovanému nároku započitatelný a žalovaný je proto povinen vymáhanou částku žalobkyni uhradit spolu s příslušným úrokem z prodlení.


Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v napadeném rozsahu správné a Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř., když dovolatel neměl v řízení úspěch, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. září 2009


JUDr. František Faldyna, CSc.


předseda senátu