32 Cdo 2066/2012
Datum rozhodnutí: 28.07.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 118a odst. 2 o. s. ř.



32 Cdo 2066/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně REALITY GRÉGR s. r. o. , se sídlem v Písku, Velké náměstí 116, PSČ 397 01, identifikační číslo osoby 26084724, zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem v Písku Vnitřním Městě, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, proti žalovaným 1) GOLDEN AUTUMN INVESTMENT a. s. , se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Petrská 1426/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27619699, a 2) Ing. M. L. , oběma zastoupeným JUDr. Janou Zázvorkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 Vyšehradě, Svobodova 137/7, PSČ 128 00, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 ECm 171/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2012, č. j. 3 Cmo 223/2011-122, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.276,12 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky JUDr. Jany Zázvorkové.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č. j. 62 ECm 171/2010-52, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s úrokem z prodlení (z titulu provize za zprostředkování příležitosti k uzavření smlouvy u první žalované a z titulu zákonného ručení u druhého žalovaného), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Právní otázku splňující kritéria stanovená v § 237 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka nepředkládá.
Jestliže dovolatelka dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mimo jiné prostřednictvím argumentu, že odvolací soud řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, pak zřejmě přehlédla, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, které již v demonstrativním výčtu kritérií, z nichž lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, rozpor s hmotným právem neuvádí.
V dalším dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena nebyla. Žádnou takovou otázku se však dovolatelce vymezit nezdařilo.
Na řešení první z dovolatelkou předestřených otázek, zda má žalobkyně na základě podmínek výběrového řízení na nejvhodnější nabídku ke koupi nepotřebného nemovitého majetku ve vlastnictví České republiky .. vyhlášeného Fakultní Thomayerovou nemocnicí s poliklinikou .. v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přímý nárok na zaplacení odměny za zprostředkování uzavření kupní smlouvy ve výši dle článku XI. odst. 3 těchto podmínek, a to na základě účasti prvé žalované v tomto výběrovém řízení , resp. zda akceptací podmínek výběrového řízení stanovených vyhlašovatelem výběrového řízení ze strany první žalované bylo lze dospět k závěru o uzavření smlouvy ve prospěch třetího ve smyslu ustanovení § 50 občanského zákoníku , napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud takovou otázku neřešil, a neměl ani důvod řešit, neboť žalobkyně v žalobě, k jejíž změně v průběhu řízení nedošlo, dovozovala uplatněný nárok ze smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi ní a žalovanou dne 30. dubna 2008. Brojí-li dovolatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím argumentace, že jí právo na požadované peněžité plnění vzniklo na základě jiného jednání mezi odlišným okruhem osob, pak pomíjí, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud (až na zákonem stanovené výjimky, o něž tu nejde) vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), přičemž nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Oproti tomu, čím dovolatelka argumentuje v rámci důvodů dovolání, tu nejde o otázku jiného právního posouzení, nýbrž o jiný skutek, než který dovolatelka prostřednictvím žalobních tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje uplatněný nárok učinila předmětem řízení. Z téhož důvodu odvolací soud neřešil ani otázku, zda je za daných okolností možné uzavřít zprostředkovatelskou smlouvou rovněž zpětně .
Též další dovolatelkou zformulovaná otázka, zda následné zúžení či rozšíření předmětu zprostředkovávané smlouvy oproti jeho vymezení ve smlouvě o zprostředkování uzavřené na základě ustanovení § 642 a násl. obchodního zákoníku, tj. na základě shodných projevů vůle již jen zájemce a třetí osoby, se kterou je zprostředkovávaná smlouva uzavírána, má za následek zánik nároku zprostředkovatele na úhradu odměny za zprostředkování, anebo zda i v takovémto případě došlo k naplnění účelu zprostředkování dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku , zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, především proto, že ani na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Soud prvního stupně, na jehož úvahy v tomto ohledu odvolací soud navázal, nedovodil, že nárok zprostředkovatele na provizi zanikl, nýbrž uzavřel, že tento nárok vzhledem k ustanovení § 644 obch. zák. vůbec nevznikl, neboť kupní smlouva, která byla předmětem zprostředkování, uzavřena nebyla. Tento závěr pak nezaložil pouze na zjištění, že došlo ke změně předmětu koupě, nýbrž zejména na tom, že došlo k podstatnému překročení kupní ceny oproti té, za niž měla dovolatelka podle smlouvy o zprostředkování koupi zprostředkovat.
I kdyby se zde však dovolatelce podařilo zformulovat právní otázku odpovídající skutkovému a právnímu terénu souzené věci, pak ani taková otázka by nemohla přivodit závěr o přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Spočívá-li proto napadené rozhodnutí na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo zpochybněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby např. usnesení ze dne 25. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 2220/2011).
O takovou situaci jde též v předmětné věci; odvolací soud založil své rozhodnutí primárně na závěru, že poté, co první žalovaná uspěla ve vyhlášeném výběrovém řízení a byla vyzvána k uzavření kupní smlouvy, již pro ni dovolatel příležitost k uzavření takové kupní smlouvy zprostředkovat nemohl, a subsidiárně na závěru, že by dovolatelce právo na provizi beztak nevzniklo, neboť kupní smlouva, která byla uzavřena, neodpovídala té, k jejímuž zprostředkování se zavázala. Není-li, jak shora dovozeno, dovolacímu přezkumu otevřen první z uvedených závěrů, jenž sám o sobě opodstatňuje procesní neúspěch dovolatelky, pak nelze přiznat zásadní právní význam námitkám zpochybňujícím závěr druhý.
Otázka zásadního právního významu se neotevírá ani v rámci obsahového vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Námitka procesní vady spočívající v nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. otázku zásadního právního významu nezahrnuje. Lze ostatně dodat, že odvolací soud se nedopustil ani vytýkaného procesního pochybení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy vyvstává potřeba dotvrdit určité právní skutečnosti z pohledu právního posouzení, které je odlišné od toho, jímž byl při tvrzení rozhodných skutečností veden žalobce, a které (předběžně) zaujal soud, nikoliv z pohledu jakéhokoliv jiného možného (v úvahu přicházejícího) právního posouzení (srov. např. usnesení ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 2611, či rozsudek ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011).
Namítá-li dovolatelka, že se soudy nižších stupňů opomněly zabývat otázkou, zda druhý žalovaný ručí ve smyslu ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. za závazek první žalované k zaplacení dlužné části zprostředkovatelské provize, pak není zřejmé, proč by tak měly činit, jestliže dospěly k závěru, že takový závazek první žalované nevznikl.
Závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže přivodit ani argumentace dovolatelky uznáním závazku. Oproti tomu, co jim vytýká dovolatelka, soudy nižších stupňů tuto otázku neopomenuly, nýbrž se s ní vypořádaly a došly při tom k závěru, že k uznání závazku způsobem upraveným v § 407 odst. 3 obch. zák. nedošlo. Dovolatelka ostatně nebere na zřetel, že uznání závazku nezakládá fikci ani nevyvratitelnou domněnku existence závazku; byly-li v řízení prokázány skutečnosti opodstatňující závěr, že závazek nevznikl, byla by v případě uznání závazku domněnka jeho existence vyvrácena.
Dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné v žádném případě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají u každého z žalovaných z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 27. června 2012), která podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., dále jen advokátní tarif ), činí z tarifní hodnoty ve výši 1,258.280,- Kč částku 13.340,- Kč, jež se podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu snižuje o 20 %, tj. na částku 10.672,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.304,12 Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 13.276,12 Kč je dovolatelka povinna zaplatit každému ze žalovaných ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2014

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu