32 Cdo 2056/2010
Datum rozhodnutí: 25.08.2010
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 64 obch. zák. ve znění do 31.12.2000, § 4 odst. 5 předpisu č. 427/1990Sb., § 11 odst. 4 předpisu č. 427/1990Sb.




32 Cdo 2056/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Drogerie Jihlava, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 45, PSČ 586 01, IČ 00021458, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Brunou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Stavbařů 41, proti žalovanému PaedDr. Z. T., zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o zaplacení částky 294.758,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 165/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2009, č. j. 27 Co 422/2007-131, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2009, č. j. 27 Co 422/2007-131, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 21 C 165/94-82, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 294.758,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1992 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně se žalované částky domáhala z titulu neuhrazené kupní ceny zásob zboží, které žalovaný koupil od jejího právního předchůdce (od původní žalobkyně Drobné zboží Jihlava s. p. v likvidaci) v souvislosti s vydražením prodejny Papír hračky sport v obchodním středisku Akát v Brně, Kubíčkova 6.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný, jenž nebyl podnikatelem, ve veřejné dražbě konané dne 15. 2. 1992 podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 427/1990 Sb.), vydražil uvedenou provozní jednotku. V protokolu o průběhu dražby byla uvedena orientační cena zásob ke dni vyvěšení seznamu provozních jednotek nabídnutých k prodeji ve výši 535.000,- Kč. Dne 20. 2. 1992 uzavřeli právní předchůdce žalobkyně jako prodávající a žalovaný jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byly zásoby zboží vymezené odkazem na inventurní soupisové listy vypracované ke dni 17. 2. 1992, v níž bylo uvedeno, že kupující přejímá zásoby zboží dle soupisových listů, a jíž se žalovaný zavázal zaplatit kupní cenu v částce 448.588,70 Kč, snížené o 12 % obchodní srážky maloobchodu, do 20 dnů po obdržení faktury. Soud prvního stupně konstatoval, že tyto inventurní soupisové listy žalobkyně k dispozici nemá a podle tvrzení žalovaného součástí kupní smlouvy nebyly. Vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně fakturou ze dne 9. 3. 1992 s datem splatnosti 29. 3. 1992 vyúčtoval žalovanému výslednou cenu zásob ve výši 394.758,- Kč a dopisem ze dne 24. 6. 1992 žalovaného opětovně vyzval k úhradě. Žalovaný byl zakladatelem a jednatelem obchodní společnosti T.A.T., spol. s r. o., založené dne 5. 2. 1992 a zapsané do obchodního rejstříku dne 5. 3. 1992; další zakladatelem a prokuristou této společnosti byla P. T. P. T. jednala dne 14. 10. 1992 s právním předchůdcem žalobkyně o úhradě kupní ceny zásob a bylo dohodnuto, že částka 100.000,- Kč bude uhrazena do 15. 11. 1992 a zůstatek ve výši 294.758,- Kč do 30. 11. 1992.
Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná. Dovodil především, že cena v kupní smlouvě ve výši 83,84 % původní ceny uvedené v protokolu o průběhu veřejné dražby se podstatným způsobem liší od ceny zásob ke dni dražby a bylo tak porušeno ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. Dále usoudil, že nelze dovodit z kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1992, která má být titulem uplatněného nároku, jaký byl předmět koupě. Argumentoval, že inventurní soupisové listy dle inventarizace provedené ke dni 17. 2. 1992 se podstatně lišily od inventurních listů, které byly podkladem dražby, neboť ke dni vyvěšení seznamu podle ustanovení § 4 zákona č. 427/1990 Sb. činila hodnota zboží 535.000,- Kč, a nelze tedy ani výkladem dovodit, jaké konkrétní zboží měl žalovaný kupní smlouvou nabýt. Kupní smlouvu tedy vyhodnotil jako neplatnou pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ). Vzal též za prokázané tvrzení žalovaného, že právní úkony týkající se vydražení jednotky a uzavření kupní smlouvy činil jako jednatel společnosti T.A.T., spol. s r. o., před jejím vznikem, z čehož dovodil, že závazky z těchto úkonů přešly na společnost okamžikem jejího vzniku; na základě zjištění, že dne 14. 10. 1992, tedy po uplynutí tříměsíční lhůty podle ustanovení § 64 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), prokuristka této společnosti jednala o úhradě, totiž usoudil, že společnost tyto závazky neodmítla.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 294.758,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1992 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II, III, IV).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinami a doplnil je výslechem svědků navržených žalovaným, vzal za prokázané, že v protokolu o veřejné dražbě a v jeho příloze - poučení byl jako vydražitel označen žalovaný, aniž by bylo uvedeno, že dražil pro založenou, ale dosud nezapsanou společnost; totéž platí o zápisu pořízeném s P. T. dne 14. 10. 1992, z něhož vycházel soud prvního stupně. V kupní smlouvě uzavřené dne 20. 2. 1992 je žalovaný uváděn též toliko jako fyzická osoba, nikoliv jako zástupce uvedené společnosti, pro kterou zboží kupuje. Skutečnost, že žalovaný jednal ve prospěch této společnosti, nevyplývá podle zjištění odvolacího soudu ani z ostatních listin (tj. z faktury a upomínky). Žalovaným tvrzená skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně byl informován o tom, že provozovnu draží a kupuje zásoby ve prospěch této společnosti, nebylo podle závěrů odvolacího soudu prokázáno ani výslechy svědků. Ing. J. L. a Ing. Č. N. neuvedli nic, co by podpořilo tvrzení žalovaného. Jeho tvrzení bylo sice podepřeno výslechem M. F., jeho bývalé manželky, a P. M., dříve T., ta však nedokázala vysvětlit, proč je v zápisu ze dne 14. 10. 1992 jako vydražitel uveden žalovaný. Odvolací soud poukázal na to, že sama výpověď žalovaného před soudem prvního stupně dne 6. 2. 1996 jeho tvrzení zpochybňuje. Zdůraznil, že pokud zakladatelé jednají za společnost ve smyslu ustanovení § 64 obch. zák., musí být tato skutečnost z jejich úkonu patrna, a v projednávané věci tomu tak není. Výsledky provedeného dokazování podle jeho soudu nasvědčují tomu, že zakladatelé měli v úmyslu provozovat vydraženou provozovnu prostřednictvím nově založené společnosti a dražbou získaný majetek včetně zásob nabytých kupní smlouvou do jejího majetku posléze vnesli; to však podle jeho závěrů nemění nic na tom, že vydražitelem provozní jednotky a kupujícím zásob byl žalovaný.
Kupní smlouvu ze dne 20. 2. 1992 odvolací soud vyhodnotil jako dostatečně určitou s poukazem na to, že její předmět byl stanoven odkazem na inventarizaci provedenou ke dni 17. 2. 1992. Konstatoval, že žalobkyně nedoložila existenci inventurních soupisových listů, má však za to, že žalovaný v době podpisu kupní smlouvy musel vědět, co je jejím předmětem, neboť v opačném případě by kupní smlouvu nepodepsal. To podle jeho názoru vyplývá i z výpovědi M. F., podle níž při převzetí zboží si nepsali žádný seznam; kolik zboží převzali, to bylo vidět v regále. Odvolací soud dále dovodil, že na platnost kupní smlouvy neměla vliv ani skutečnost, že cena zásob byla orientačně stanovena ve výši 535.000,- Kč, neboť skutečná cena zásob byla zjištěna až při inventarizaci, které se osobně účastnil jak žalovaný, tak i jeho bývalá manželka, popřípadě paní T.; k tomu odvolací soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1445/96. S poukazem na to, že nemá pochybnosti o řádném uzavření kupní smlouvy podle ustanovení § 409 obch. zák., změnil napadený rozsudek a přisoudil žalobkyni požadovanou jistinu spolu s úrokem z prodlení, dovozeným z ustanovení § 369 a § 502 obch. zák., ve znění účinném ke dni 1. 12. 1992.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a jež odůvodnil tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ohlásil tedy všechny zákonem stanovené dovolací důvody (srov. § 241a odst. 2, 3 o. s. ř.).
Žalovaný především namítl, že pokud žalobkyně nedoložila existenci inventurních soupisů, pak nemohla unést důkazní břemeno o tom, jak byl vymezen předmět koupě. Žádný z vyslechnutých svědků nepotvrdil, že by inventurní soupisy v době podpisu smlouvy existovaly, a nepotvrdil ani to, že byl předmět smlouvy určen jinak; z výpovědí M. F. a P. M. vyplývá, že žádný seznam při přebírání zboží pořízen nebyl. Odvolací soud podle názoru žalovaného pochybil, jestliže za těchto okolností posoudil kupní smlouvu jako určitou a platnou.
Žalovaný dále argumentoval, že činila-li cena zásob ke dni dražby 535.000,- Kč a ke dni uzavření kupní smlouvy 448.588,70 Kč, je nutno dovodit rozpor s ustanovením § 9 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb.; rozdíl v rozsahu 16 % je nutno vnímat jako podstatný zvláště s ohledem na to, že dražbu a převzetí zásob dělily pouhé čtyři dny. I v tomto případě odvolací soud dle názoru žalovaného použil pro své závěry východiska, pro něž v řízení neměl podklad.
Žalovaný podrobil kritice též postup, jímž odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že jednal ve věci vlastním jménem. Vytkl odvolacímu soudu rozpory v logice při hodnocení důkazů, jakož i to, že neosvětlil, proč některé důkazy bere v potaz a jiné nikoliv. Namítl zejména, že odvolací soud odkázal na svědecké výpovědi Ing. L. a Ing. N., ačkoliv ti uvedli, že si v tomto směru nic nevybavují, naproti tomu zcela pominul výpovědi P. M. a M. F., které tvrzení žalovaného podpořily, a že logicky rozporně vyhodnotil provedené důkazy. Žalovaný zdůraznil, že ve své výpovědi, jíž odvolací soud argumentuje, se evidentně dopustil nepřesností. Závěrem zpochybnil postup odvolacího soudu při určení počátku prodlení a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek potvrdil. Zdůraznila, že případná dohoda mezi společníky obchodní společnosti a žalovaným o převzetí obchodu a zásob nemění nic na tom, že povinnost uhradit uplatněnou částku má žalovaný, neboť by šlo o dohodu interní; ze žádné z listin pořízených o průběhu dražby nevyplývá, že žalovaný dražil pro založenou, ale dosud nezapsanou společnost. Žalobkyně poukázala na to, že podklady s údaji pro dražbu včetně orientační hodnoty zásob se vždy předkládaly privatizační komisi nejméně jeden až dva měsíce před dražbou a do dražby se zboží v provozní jednotce prodávalo, nejedná se tedy o úbytek zboží od dražby, nýbrž od předložení podkladů. Po dražbě byla provedena předávací inventura, které se zúčastnil vydražitel nebo jeho zástupce, jenž všechny inventurní soupisové listy spolupodepisoval. V nich bylo uvedeno množství zboží a cena za kus. Výsledek inventury sloužil jako doklad o ceně zboží, za kterou se zboží prodávalo. Na základě inventurních soupisů byla vystavena faktura, kterou žalovaný převzal, včetně soupisů. Podle názoru žalobkyně je s ohledem na provedenou inventarizaci a předání všech dokladů žalovanému kupní smlouva dostatečně určená .
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud proto nejdříve zkoumal, zda řízení předcházející napadenému rozhodnutí není postiženo některou z vad uvedených v posledně citovaném ustanovení, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Je přitom třeba upozornit, že prostřednictvím dovolacích námitek vytýkajících odvolacímu soudu nesprávný postup při hodnocení důkazů není oproti očekávání dovolatele (podle obsahu, srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž toliko dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ve vztahu ke skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud založil právní posouzení otázky věcné legitimace žalovaného, byl dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn neopodstatněně.
Skutkovým zjištěním, které (ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.) nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba rozumět výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu stanovenému v § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor. V projednávané věci se posouzení důvodnosti příslušných dovolacích námitek odvíjí od vyhodnocení, které skutečnosti jsou v ní rozhodné, tj. významné z hlediska znaků skutkové podstaty obsažené v hypotéze ustanovení § 64 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Nepřihlédne-li totiž soud k důkazům o takových skutečnostech, které jsou pro posuzovaný nárok z hlediska hmotného práva nerozhodné, je logicky vyloučen závěr, že soud pominul skutečnosti rozhodné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2564/2000, www.nsoud.cz ).
Podle ustanovení § 64 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, do vzniku společnosti jednají ve věcech souvisejících se vznikem společnosti za společnost její zakladatelé nebo některý z nich, pokud tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak (odstavec 1). Ze závazků, které převzali zakladatelé nebo některý z nich za společnost do dne jejího vzniku, jsou zavázáni zakladatelé společně a nerozdílně (odstavec 2). Závazky vzniklé podle odstavce 1 přecházejí na společnost okamžikem jejího vzniku, pokud je společnost do tří měsíců neodmítne (odstavec 3).
Nejvyšší soud se ztotožňuje s výchozí úvahou odvolacího soudu, že o jednání zakladatele za společnost ve smyslu ustanovení § 64 obch. zák. jde jen tehdy, je-li z jednání zakladatele patrno, že nejedná svým jménem, nýbrž za založenou a dosud nevzniklou společnost (jejím jménem - srov. § 64 odst. 1 obch. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb.). Jednáním ve smyslu tohoto ustanovení, jež má vést ke vzniku závazku, lze rozumět jen jednání právní, tj. činění právních úkonů (projevení vůle směřující ke vzniku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, srov. § 34 obč. zák.). Odvolací soud správně dovodil, že listiny týkající se dražby provozní jednotky a prodeje zásob neobsahují žádný údaj nasvědčující tomu, že žalovaný příslušné právní úkony v rámci dražby a při koupi zásob činil jako zakladatel za založenou, leč v obchodním rejstříku dosud nezapsanou obchodní společnost. V tomto směru ani dovolatel odvolacímu soudu ničeho nevytýká. Odvolacímu soudu je však třeba přisvědčit též v názoru, že takovýto závěr nevyplývá ani z výpovědí slyšených svědků. Skutečnost, kterou z nich (konkrétně z výpovědí svědkyň P. M. a M. F.) žalovaný dovozuje, totiž že provozovnu dražil a zásoby kupoval se záměrem převést je na založenou společnost a že osoby jednající za právního předchůdce žalobkyně byly s tímto záměrem seznámeny (tak jak žalovaný uvedl též ve své výpovědi), právně významná není; takové jednání není jednáním zakladatele za společnost ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 obch. zák. a nemohlo tedy přivodit právní důsledky spojené s následným vznikem společnosti (podmíněné marným uplynutím lhůty pro odmítnutí závazku), předjímané ve třetím odstavci tohoto ustanovení. Myšlenkovému postupu odvolacího soudu při určení rozsahu skutečností právně významných pro posouzení pasivní věcné legitimace a při hodnocení důkazů provedených ke zjištění těchto skutečností tedy nelze ničeho vytknout.
Jinak je tomu však ohledně dovoláním napadených skutkových závěrů, na jejichž základě odvolací soud posoudil jako dostatečně určité ujednání kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1992 o předmětu koupě, odkazující na inventurní soupisové listy vypracované ke dni 17. 2. 1992. Soud prvního stupně se omezil na konstatování, že pořízení těchto soupisových listů (jejich existence v době uzavření kupní smlouvy) je otázkou spornou, a neučinil příslušné skutkové zjištění o tom, zda soupisové listy existovaly či nikoliv, popřípadě závěr o neunesení důkazního břemene stran této otázky. Neučinil ostatně poznatek ani o tom, zda vůbec došlo k inventarizaci, jež měla být provedena ke dni 17. 2. 1992. Odvolací soud se rovněž omezil na pouhé konstatování, že žalobkyně existenci inventurních soupisových listů nedoložila. Dovolatel se mýlí v názoru, že existenci listiny k určitému okamžiku a její obsah lze prokázat pouze tak, že tato listina bude v řízení předložena. Jeho námitce je však třeba přisvědčit v tom ohledu, že bez skutkového poznatku o existenci a obsahu příloh, na něž kupní smlouva v otázce specifikace předmětu koupě odkazuje, k závěru o dostatečné určitosti kupní smlouvy dospět nelze. Úvaha, na níž odvolací soud založil posouzení smlouvy jako platné, totiž že žalovaný v době jejího podpisu musel vědět, co je jejím předmětem, neboť v opačném případě by ji nepodepsal, je pouhou spekulací, nikoliv skutkovým závěrem o tom, co bylo v otázce předmětu kupní smlouvy mezi jejími stranami sjednáno, opřeným o výsledky provedeného dokazování. Už vzhledem k povaze předmětného zboží (v pestrém sortimentu papír, hračky, sport) a k jeho množství, jak je lze rámcově dovozovat z celkové ceny, neobstojí ani poukaz na to, že žalovaný při převzetí prodejny viděl, jaké zboží se v ní nachází, nehledě na to, že předmět prodeje nebyl v kupní smlouvě vymezen tak, že je jím zboží, které se nachází v provozovně, nýbrž že jde o zboží, jež je uvedeno v inventurních soupisech. V této otázce výsledek hodnocení důkazů postupu stanovenému v § 132 o. s. ř. neodpovídá, neboť soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly v řízení najevo. Dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně a napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát.
K dovolací námitce poukazující na rozdíl v ceně zásob ke dni dražby a ke dni uzavření písemné kupní smlouvy v rozsahu 16 % Nejvyšší soud odkazuje na závěry svého rozsudku ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 689/2001, www.nsoud.cz , podle něhož podstatným rozdílem v ceně zásob podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. není rozdíl v rozmezí 10 až 20 %. Je též třeba přisvědčit žalobkyni, že žalovaný ve skutečnosti srovnává nikoliv cenu ke dni dražby, nýbrž cenu uvedenou v seznamu jednotek.
Nejvyšší soud považuje (z hlediska procesní ekonomie) za vhodné upozornit, že oba soudy nižších stupňů, byť každý s jiným výsledkem, upřely svou pozornost na zkoumání platnosti písemné kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1992. Přehlédly přitom, že podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu (na něž odvolací soud sice odkazuje, avšak toliko v jiné souvislosti) k uzavření kupní smlouvy o prodeji zásob v rámci tzv. malé privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb. dochází konkludentně (srov. § 35 odst. 3 obč. zák.), cestou specifického kontraktačního procesu, jenž probíhá v rámci dražby provozní jednotky, a smlouva o prodeji zásob je bez dalšího uzavřena vydražením provozní jednotky. Nejvyšší soud vyložil, že organizace projevuje vůli převést vlastnictví k zásobám sepsaným podle jejich inventarizace za cenu uvedenou v seznamu provozní jednotky (§ 4 odst. 5 zákona č. 427/1990 Sb.) prostřednictvím licitátora na začátku dražby, že každý účastník dražby, který činí podání, mlčky nabídku ceny zásob akceptuje a že příklep licitátora je zároveň potvrzením skutečnosti, že došlo ke konsensu mezi organizací a vydražitelem ohledně zásob, tedy k uzavření kupní smlouvy. Kupující, tj. vydražitel provozní jednotky, má právo na předání zásob (spolu s vydraženou provozovnou) a povinnost zaplatit organizaci cenu zásob do 30 dnů ode dne dražby, přičemž stav zásob a jejich cena v den převzetí se nesmí podstatným způsobem lišit od stavu zásob a ceny ke dni dražby (§ 11 odst. 4 zákona č. 427/1990 Sb.) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1993, sp. zn. Odon 6/93, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 1, ročník 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1445/96, uveřejněný v časopise Právo a podnikání č. 4, ročník 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod č. 42, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 689/2001, a ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 181/2001, oba in www.nsoud.cz .
Titulem zakládajícím nárok organizace na zaplacení kupní ceny zásob je tedy zásadně takto již v rámci dražby provozní jednotky uzavřená kupní smlouva. Nejvyšší soud sice ve své rozhodovací praxi připustil, že kupní smlouva o prodeji zásob může být uzavřena i následně, až po dražbě (srov. rozsudky ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 763/2002, a ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5070/2009, oba in www.nsoud.cz ), bylo tomu tak však v situaci, kdy smlouva o koupi zásob uzavřená shora popsaným způsobem v rámci dražby byla neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť v rozporu se zákonem (s § 4 odst. 5 zákona č. 427/1990 Sb.) nebyl součástí seznamu provozních jednotek nabídnutých k prodeji soupis zásob podle inventarizace provedené ke dni vyhotovení seznamu a jejich cena (srov. v té souvislosti závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 42); inventarizace byla provedena až po konání dražby. V projednávané věci bude tedy třeba nejprve zkoumat, zda žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny zásob není založen kupní smlouvou platně uzavřenou v přímé souvislosti s dražbou provozní jednotky, tedy zda byl součástí seznamu provozních jednotek nabídnutých k prodeji soupis zásob předmětné prodejny podle inventarizace provedené ke dni vyhotovení seznamu a jejich cena. Teprve v případě, že závěr v této otázce bude záporný, bude důvod zkoumat, zda uplatněný nárok nebyl založen následně uzavřenou (platnou) kupní smlouvou.
Konečně je na místě zdůraznit (vzhledem k tomu, jak rozhodl o věci soud prvního stupně), že závěr o tom, že tu není platná smlouva zakládající nárok žalobkyně na zaplacení požadované částky z titulu sjednané kupní ceny, není postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby; v takovém případě bude třeba požadavek žalobkyně na zaplacení peněžní částky posoudit podle předpisů upravujících bezdůvodné obohacení (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 526/2009, www.nsoud.cz ). Převzetím zásob na základě neplatné kupní smlouvy by totiž u žalovaného došlo k majetkovému prospěchu získanému plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.). Není-li to dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§ 458 odst. 1, věta druhá, obč. zák.). Ustanovení § 136 o. s. ř. pak stanoví postup pro případ, že lze výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, věta první, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2010

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu