32 Cdo 2054/2012
Datum rozhodnutí: 20.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.





32 Cdo 2054/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. Š. , , zastoupeného Mgr. Jiřím Kačorem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované Librex, spol. s r.o., sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Raisova 1066/6, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 47682779 , zastoupené Mgr. Radimem Bokůvkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, o zaplacení 4 582 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 13/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2011, č. j. 1 Cmo 73/2011-158, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Olomouci potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 4 Cm 13/2007-131, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalobce není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť soud prvního stupně rozhodl postupně oběma rozsudky ve věci stejně žalobu zamítl, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Podrobuje-li dovolatel kritice právní závěry odvolacího soudu o jednání podnikatele podle § 15 obchodního zákoníku, staví své výhrady na odlišné skutkové verzi ohledně jednání s osobou P. B. mladšího, než z jaké vyšel odvolací soud. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. května 2013

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu