32 Cdo 2050/2015
Datum rozhodnutí: 29.11.2016
Dotčené předpisy: § 118a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 118a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 397 obch. zák.




32 Cdo 2050/2015


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně ALVAR, s. r. o. , se sídlem v Uherském Ostrohu, Drahová 818, identifikační číslo osoby 26238705, proti žalovanému V. E. , zastoupenému JUDr. Milanem Teleckým, advokátem se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138/17, o zaplacení částky 2 261 834 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 41/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 17 Co 488/2014-614, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 17 Co 488/2014-614, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 17 C 41/2004-553 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 208 834 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Banka Bohemia, a. s. (dále jen banka ) uzavřela se společností Bohemia Mariánské Lázně a. s. (dále jen dlužník ) 5. 3. 1992 smlouvu o úvěru č. 140117/92 (dále jen smlouva o úvěru ), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 5 700 000 Kč. Úvěr měl být splácen v měsíčních splátkách do 28. 2. 1996. Dlužník a žalovaný uzavřeli 4. 11. 1996 smlouvu o převzetí dluhu, v níž se dohodli, že žalovaný přebírá závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru ve výši 3 000 000 Kč. Banka dala písemný souhlas s převzetím dluhu žalovaným 6. 11. 1996. V dohodě o splácení úvěru z 27. 11. 1996 (dále též jen dohoda ) se banka a žalovaný dohodli v bodě 3. na splátkovém kalendáři, podle něhož byl žalovaný povinen splácet úvěr vždy k poslednímu dni v měsíci v době od 31. 1. 1997 do 31. 12. 1997 v přesně dohodnutých, různě vysokých splátkách, v bodě 4 si ujednali, že v případě prodlení s dílčí splátkou delším než 15 dní dojde ke ztrátě výhody splátek. V bodě 5. dohody se dohodli, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou projednány v závěru roku 1997, kdy bude upřesněn splátkový kalendář úvěru pro další období, s tím, že podmínkou je bezchybné plnění podmínek podle bodu 3. a 4. této dohody. Smlouvou o postoupení pohledávek z 13. 12. 2001 banka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni.
Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 16. 5. 2013, č. j. 17 Co 312/2008-482, jímž byl zrušen v pořadí první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru uzavřená podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen obch. zák. ), je neplatná, protože projev vůle osob oprávněných jednat za dlužníka nebyl učiněn v souladu se způsobem zapsaným v obchodním rejstříku, jak se společnost ve vztahu ke třetím osobám mohla zavazovat, dospěl k závěru, že byly-li peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy o úvěru dlužníku poskytnuty, jde o bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451, § 457 a § 458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ). Smlouvou o převzetí dluhu uzavřenou podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. mezi dlužníkem a žalovaným, k níž banka dala písemný souhlas, žalovaný nastoupil jako dlužník na místo původního dlužníka. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že týká-li se neplatný právní úkon obchodního závazkového vztahu, řídí se právní vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z tohoto právního úkonu právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.
Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovaným, soud prvního stupně citoval ustanovení § 387, § 388, § 394 odst. 2, § 397 a § 400 obch. zák. a k nim uvedl, že v projednávané věci začala promlčecí doba běžet dnem 5. 3. 1992, kdy úvěr byl dlužníkovi poskytnut, a pro vrácení plnění z neplatné smlouvy končila dne 5. 3. 1996. Běh promlčecí doby se podle § 402 obch. zák. zastavil podáním žaloby na plnění bankou dne 28. 2. 2001. Jedinou právní skutečností, se kterou obchodní zákoník spojuje přetržení běhu promlčecí doby, je uznání závazku dlužníkem. S odkazem na ustanovení § 407 obch. zák. soud prvního stupně dovodil, že v dané věci došlo několikrát na základě konkludentního uznání závazku dlužníkem k přetržení běhu promlčecí doby a k počátku běhu nové, opět čtyřleté promlčecí doby. Stalo se tak dne 10. 7. 1994 poté, co dlužník část dluhu uhradil a při projednání řešení dlužných částek banka požadovala zaplacení částky 3 840 000 Kč, proti čemuž dlužník ničeho nenamítal. Dále dne 22. 10. 1996, kdy dlužník žádal banku o souhlas s převzetím dluhu žalovaným, a dne 4. 11. 1996, kdy došlo k uzavření dohody, že závazek dlužníka ve výši 3 000 000 Kč přebírá jako nový dlužník žalovaný. Dne 27. 11. 1996 se banka a žalovaný dohodli, že v roce 1997 bude dlužník splácet dluh ve splátkách vyčíslených v rozmezí 53 000 Kč až 61 313 Kč měsíčně vždy k poslednímu dni v měsíci s tím, že splácení zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč bude projednáno na konci roku 1997. U jednotlivých splátek tedy znovu začala běžet čtyřletá promlčecí doba, která u první splátky skončila 31. 1. 2001 a u poslední 31. 12. 2001, u zbytku dluhu ve výši 2 315 225 Kč pak promlčecí doba skončila dne 27. 11. 2000. Dne 4. 3. 1998 žalovaný zaplatil 23 000 Kč, výše dluhu po tomto plnění činila 2 261 834 Kč a promlčecí doba ohledně této částky skončila dne 4. 3. 2002. Absolutní konec promlčecí doby nastal dne 5. 3. 2002. Byla-li žaloba podána 28. 2. 2001, právo žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 2 208 834 Kč není promlčeno a žaloba je důvodná.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy všech stupňů (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že právní vztah mezi účastníky se řídí ustanoveními o bezdůvodném obohacení, neboť smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena a úvěr byl dlužníkovi podle této neplatné smlouvy vyplacen. Dále se zabýval odvolacími námitkami, jež se týkaly nedostatku věcné legitimace obou účastníků. S podrobným odůvodněním přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 13. 12. 2001 a že žalovaný je pasivně věcně legitimován podle smlouvy o převzetí dluhu ze 4. 11. 1996. Odvolací soud citoval ustanovení § 407 odst. 1 a 3 obch. zák. a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že platba žalovaného 23 000 Kč na úhradu dluhu dne 4. 3. 1998 je identifikována jako inkasní příkaz, nebyla tedy uskutečněna na základě aktivity žalovaného a není možno uvažovat o tom, že by jí žalovaný uznal zbytek dluhu částečným plněním podle § 407 odst. 3 obch. zák. V důsledku toho nemůže obstát ani úvaha soudu prvního stupně, že od okamžiku tohoto částečného plnění počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která neuplynula přede dnem zahájení řízení. Zopakoval, že dne 27. 11. 1996 banka a žalovaný uzavřeli dohodu o splátkách dluhu z úvěru na rok 1997 s tím, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou upřesněny na konci roku 1997. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil rozdíl mezi částečným plněním ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., které může mít za splnění dalších podmínek účinky uznání dluhu, a plněním dílčím, o nějž jde typicky tehdy, bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách. Žalovaný platil v roce 1997 v měsících lednu, únoru a srpnu splátky v dohodnuté výši, v březnu, květnu, říjnu a listopadu zaplatil částky vyšší a ve zbývajících měsících naopak nižší. Přeplatky i nedoplatky jsou nepatrné, s jedinou výjimkou vždy nižší než 100 Kč, a přeplatky zhruba odpovídaly nedoplatkům. Nadto šlo o platby v hotovosti, u nichž je zaokrouhlování běžné, z průběhu placení dohodnutých splátek tedy nelze usuzovat, že jím dlužník uznává i zbytek dluhu. Ohledně zbytku závazku ve výši 2 315 225 Kč, uvedeného v dohodě o splácení úvěru, z něhož se žalobkyně domáhá již jen zaplacení částky 2 208 834 Kč, promlčecí doba v době zahájení řízení uplynula a vzhledem k námitce promlčení nelze podle § 388 odst. 1 obch. zák. promlčené právo v soudním řízení přiznat. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze proti prvnímu výroku) podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o otázku, kdy začala běžet promlčecí doba ohledně druhé části závazku, jejíž splácení mělo být dohodnuto na konci roku 1997, jestliže k uzavření takové dohody nedošlo - zda od uzavření dohody, kterou byl závazek rozdělen na dvě části, nebo ode dne následujícího po uplynutí lhůty pro splácení první části závazku. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru o promlčení částky 2 315 225 Kč na základě chybějícího skutkového zjištění, jaká byla doba plnění a splatnost této druhé části závazku, když nezjišťoval a neučinil žádná skutková zjištění, zda vůbec byla závěrem roku 1997 uzavřena dohoda ohledně splácení zbytku závazku, či nikoli. Přitom tato skutková zjištění jsou klíčová pro určení počátku běhu promlčení doby. Zdůrazňuje, že odvolací soud dospěl k závěru o promlčení žalovaného nároku v době zahájení řízení, aniž by určil konkrétní datum počátku a konce promlčecí doby a aplikoval odpovídající zákonné ustanovení. Odvolací soud závěr o promlčení žalované částky neodůvodnil, neuvedl, podle jakého ustanovení námitku promlčení posoudil. Podle názoru dovolatelky se ve vztahu k částce 2 315 225 Kč v dohodě o splácení úvěru z 27. 11. 1996 jednalo o dobu plnění určenou ve prospěch dlužníka podle § 342 odst. 2 obch. zák., z čehož dovozuje, že promlčecí doba začala plynout podle § 391 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, přičemž podle § 340 odst. 2 obch. zák. byl věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník byl povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. V době splácení první části závazku nebyl věřitel oprávněn požadovat splnění zbytku závazku a dlužník nebyl povinen až do konce roku 1997 částku 2 315 225 Kč plnit. Zaplacení této částky byla banka oprávněna požadovat nejdříve dne 1. 1. 1998. Za této situace není pohledávka promlčená.
Druhá otázka formulovaná dovolatelkou se týká částečného plnění ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., tedy zda ze skutečnosti, že dlužník na některé splátky hradil více, než bylo dohodnuto, lze dovozovat uznání závazku.
Dovolatelka dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť přestože na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil námitku promlčení jako důvodnou, neuvedl, jaká byla doba plnění a splatnost žalovaného nároku, od kterého data začala běžet promlčecí doba a kdy skončila a na základě jaké právní normy považuje tento nárok za promlčený. Odvolací soud nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vydal nepředvídatelné rozhodnutí, neboť se zabýval námitkou promlčení, přestože tato nebyla uplatněna v odvolání, a posoudil ji odlišně od soudu prvního stupně, aniž by žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů k jejímu posouzení. Přitom ve svém předcházejícím rozsudku, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 463/2010, ani v následném usnesení, kterým zrušil v pořadí první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud nepovažoval žalovaný nárok za promlčený.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném prvním výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání pouze uvedl, že se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, nesouhlasí s právním názorem žalobkyně a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí potvrdil .
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
K přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, nebylo dosaženo souhlasu všech členů senátu, jak vyžaduje ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal, jsa přitom zásadně vázán důvodem vymezeným v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání shledal důvodným.
Otázku, formulovanou dovolatelkou, zda ze skutečnosti, že dlužník na některé splátky hradil více, než bylo dohodnuto, lze dovozovat uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák., odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou správně odkázal (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009, a ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3436/2009, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). V rozsudku ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5321/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že pro uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil závěr, podle něhož v daném případě nelze dovozovat vůli dlužníka uznat závazek, pokud v průběhu jednoho roku zaplatil v měsíčních splátkách hrazených v hotovosti místo ujednaných 684 775 Kč pouze o 70 Kč více.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, nepoučil-li ji podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přestože otázku promlčení posoudil odlišně od soudu prvního stupně za situace, kdy námitka promlčení nebyla žalovaným v odvolání uplatněna a v řízení před soudem prvního stupně nebylo tvrzeno ani zjištěno, zda a kdy byla dohoda o úhradě druhé části dluhu podle bodu 5. dohody o splácení úvěru uzavřena. Tato námitka dovolatelky je důvodná. Zaujal-li odvolací soud ve věci jiný právní názor než soud prvního stupně a neposkytl-li účastníkům řízení po seznámení s tímto odlišným právním posouzením možnost vznést příslušná tvrzení a navrhnout k nim důkazy, natož aby je vyzval k postupu podle ustanovení § 118a o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 24, ročník 2007, strana 909, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 9, ročník 2010, strana 324, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4802/2009, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, oba in www.usoud.cz ).
Dovolatelka dále brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o promlčení žalované částky výhradou, že odvolací soud tento závěr nezdůvodnil. Výhrada dovolatelky je oprávněná, protože odvolací soud v odůvodnění rozsudku nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu, z níž by bylo zřejmé, v důsledku aplikace jakého ustanovení obchodního zákoníku dospěl k závěru, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Napadené rozhodnutí neposkytuje žádné vodítko pro závěr, jakými úvahami o opodstatněnosti námitky promlčení se odvolací soud řídil ve vztahu k žalované částce a k jakému okamžiku pro tento nárok určil vznik věřitelčina práva požadovat plnění předmětného závazku. Odvolací soud nestanovil, kdy počala běžet promlčecí doba, na posouzení této otázky zcela rezignoval a bez řádného odůvodnění uzavřel, že v době zahájení řízení promlčecí doba již uplynula.
V rozsudku ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, v rozsudku ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013, a v rozsudku ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1471/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu na právní předpisy či příslušná pravidla chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita.
Poněvadž rozsudek odvolacího soudu není s ohledem na uvedené procesní pochybení a neúplné právní posouzení správný, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v měnícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Ostatními dovolacími námitkami se dovolací soud již nezabýval, neboť to nepovažuje za procesně hospodárné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu