32 Cdo 2028/2012
Datum rozhodnutí: 30.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 497 obch. zák., § 408 odst. 1 obch. zák.




32 Cdo 2028/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, proti žalovaným 1) J. S. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420/5 a 2) A. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem v Potěhách 146, o zaplacení částky 4,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 345/2010, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 18 Co 408/2011-154, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 18 Co 408/2011-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. května 2011, č. j. 6 C 345/2010-118, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. května 2011, č. j. 6 C 345/2010-118, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4,000.000,-Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že společnost C E N T R O B spol. s r.o. (dále jen společnost ), jejímiž jednateli jsou žalovaní, uzavřela s Komerční bankou, a.s. (dále jen banka ) mimo jiné dvě smlouvy o úvěru (dne 31. ledna 1996 a 29. dubna 1998), na jejichž základě poskytla společnosti dva úvěry ve výši po 10,000.000,- Kč. Úvěr z roku 1996 měl být splacen do 20. listopadu 1999 a úvěr z roku 1998 do 26. dubna 1999. Obě smlouvy o úvěru byly zajištěny ručitelskými závazky žalovaných. Žalovaný 1) jako jednatel společnosti písemně uznal 29. října 1998 závazky vůči bance z obou smluv o úvěru. Na majetek společnosti byl prohlášen 30. března 1999 konkurs. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2010, č. j. 96 K 105/98-472, které nabylo právní moci 29. června 2010, konkursní soud zrušil konkurs na majetek společnosti po splnění rozvrhového usnesení. Pohledávky ze smluv o úvěru byly postoupeny žalobkyni.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru jsou platnými smlouvami uzavřenými podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a platné jsou i ručitelské závazky žalovaných založené ručitelskými prohlášeními podle ustanovení § 303 obch. zák. Zabývaje se námitkou promlčení uplatněnou žalovanými, soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), ve znění účinném do 31. prosince 2007, podle něhož přihláška pohledávek do konkursu má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu, na ustanovení § 402 a § 405 obch. zák. a na rozsudky Nejvyššího soudu R 39/2002 (jde o rozsudek ze dne 27. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněný pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), sp. zn. 29 Odo 1453/2005 (ze dne 29. listopadu 2006, jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) a usnesení sp. zn. 29 Odo 1536/2006 (ze dne 14. prosince 2006), dovodil, že promlčecí doba k části pohledávky žalobkyně splatné do data uznání závazku, tj. do 29. října 1998, začala plynout podle ustanovení § 407 obch. zák. od tohoto uznání, další část pohledávky, která do doby uznání nebyla splatná, se stala splatnou podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV prohlášením konkursu dne 30. března 1999. Žalobkyně podala přihlášku do konkursu 30. dubna 1999, čímž došlo ke stavení promlčecí doby. Byl-li následně konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení a rozhodnutí o zrušení konkursu nabylo právní moci 29. června 2010, pak v rozsahu, v němž nebyly pohledávky uspokojeny v konkursu, promlčecí doba k jejich soudnímu uplatnění podle ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. uplyne až 29. června 2011. Podala-li žalobkyně žalobu proti žalovaným jako ručitelům 30. června 2010, k promlčení nároku nedošlo. Pohledávky žalobkyně z obou smluv o úvěru byly v konkursu zjištěny, žalobkyně však byla uspokojena pouze částečně, co do částky 151.620,- Kč podle rozvrhového usnesení, a dále z titulu odděleného věřitele částkou 4,407.361,- Kč. Soud prvního poukázal na závěr vyjádřený v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1453/2005, podle něhož právním úkonem, který staví běh promlčecí doby, je přihláška věřitelovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka. Uplatní-li věřitel nevykonatelnou pohledávku přihláškou podanou v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka a takto přihlášená a následně i v konkursu řádně zjištěná pohledávka není za trvání konkursu zcela uspokojena, pak běh promlčecí doby ve vztahu k osobě dlužníka je třeba po dobu konkursního řízení posuzovat podle ustanovení § 405 obch. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že ve vztahu k ručitelům platí ustanovení § 310 obch. zák. a právo věřitele vůči ručitelům se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníku, neboť ručení je vázáno na pohledávku, nikoli na osobu dlužníka či věřitele.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nebyl odvoláním zpochybněn, a správným shledal též jeho právní posouzení věci. Přitakal názoru soudu prvního stupně, že k promlčení pohledávky žalobkyně vůči ručitelům nedošlo. Čtyřletá promlčecí doba u zcela splatné pohledávky ze smlouvy o úvěru z 31. ledna 1996 začala běžet znovu v důsledku uznání závazku dlužníkem 29. října 1998. V době uznání závazku nebyly některé splátky ze smlouvy o úvěru ze dne 29. dubna 1998 ještě splatné, promlčecí doba ke dni jejich uznání ještě nezačala běžet a stalo se tak teprve v souvislosti s nabíhající splatností jednotlivých splátek. Ke dni přihlášení pohledávek v konkursu věřitelkou nebyla proto žádná ze splátek z obou smluv o úvěru promlčena. Ani během konkursu nemohlo dojít k promlčení, a to podle ustanovení § 20 odst. 8 ZKV, které upravuje stavení běhu promlčení u přihlášených pohledávek po celou dobu konkursu. Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální promlčecí dobu jen bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona , nestanoví však, že by neměl být brán zřetel na jiná ustanovení zvláštního zákona, kterým je v daném případě zákon o konkursu a vyrovnání. Uzavřel, že po dobu trvání konkursu k promlčení pohledávky, která nebyla v konkursu uspokojena, vůči dlužníkovi nedošlo a podala-li žalobkyně následujícího dne po skončení konkursu žalobu proti ručitelům, podala ji včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání (ač samostatná, tak stejného obsahu), odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a tvrdíce dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci a vady řízení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a a) o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení, resp. nesprávně vyložil ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. Podle odborné literatury i judikatury je totiž desetiletá promlčecí doba limitující a jde o nejzazší možnou dobu trvání promlčecí doby ode dne, kdy začala běžet poprvé, což ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1453/2005, na který odvolací soud odkázal. V usnesení ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 389/10, Ústavní soud vyložil, že omezení promlčecí doby v ustanovení § 408 obch. zák. se uplatní bez ohledu na jiná ustanovení o promlčení, ať jsou obsažena v obchodním zákoníku nebo jiných zákonech, pokud má regulace obchodně právní povahu. Není tak správná úvaha odvolacího soudu, že ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální promlčecí dobu jen bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona . V té souvislosti dovolatelé upozorňují též na názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 8. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3786/2008, podle něhož každý jiný výklad než ten, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí deseti let i bez ohledu na ustanovení § 310 obch. zák., je výkladem contra legem.
Dovolatelé tvrdí, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že žalovaná částka byla skutečně čerpána. Žalobkyně jako důkaz předložila uznání závazku podepsané dlužníkem, které však je z jiného časového období, žalobkyně částku v řízení před soudem prvního stupně nedoložila a soud vycházel pouze ze skutečnosti, že pohledávka byla přihlášena v konkursním řízení, kde však nebyl uplatněný nárok důkazně dostatečně doložen.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelé spatřují v nezákonném postupu soudu prvního stupně spočívajícím v tom, že přes nedostavení se žalobkyně bez omluvy k jednání 29. března 2011, soud nepřistoupil ke koncentraci řízení. Pokud by ke koncentraci řízení došlo, soud by již nemohl provést důkazy, které žalobkyně navrhla při jednání 31. května 2011. Rozsudek soudu prvního stupně se opírá navíc o důkazy, které nebyly navrženy ani předloženy, a vzhledem k nedostatečnému odůvodnění aplikace jednotlivých zákonných ustanovení považují rozsudek soudu prvního stupně (i soudu odvolacího) za nepřezkoumatelný.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V úvahu tak nepřichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s měnícím rozsudkem (usnesením) odvolacího soudu, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které předpokládá, že soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl. Nejvyšší soud proto zvažoval, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce správnosti posouzení námitky promlčení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 20 odst. 8 ZKV, ve znění účinném v době přihlášení pohledávek ze smluv o úvěru do konkursu, přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.
Podle ustanovení § 310 obch. zák. právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.
Z ustanovení § 387 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.
Z ustanovení § 402 obch. zák. se dále podává, že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Podle ustanovení § 405 obch. zák., jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet (odstavec 1). Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení (odstavec 2).
Ustanovení § 408 obch. zák. pak určuje, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec 1). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (odstavec 2).
Dovolateli zpochybněným právním závěrem, který odvolací soud učinil při posouzení námitky promlčení vznesené žalovanými jako ručiteli za závazky dlužníka ze smluv o úvěru, tj. výkladem ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, tedy poté, kdy v projednávané věci rozhodl odvolací soud. V něm ve skutkově obdobné věci s podrobnou argumentací dovodil, že ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), a to aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, zakazuje v tomto řízení uplatnit námitku promlčení. Z ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. plynoucí nemožnost dlužníka vznést námitku promlčení neznamená, že by ručitele za pohledávku dlužníka, proti němuž nebylo zahájeno před uplynutím desetileté promlčecí doby soudní nebo rozhodčí řízení, stíhal týž zákaz namítnout promlčení jako dlužníka. Nejde tedy o to, že by promlčecí doba neuplynula a pohledávka nebyla promlčena, nýbrž o to, že je zde zákonný zákaz v takto zahájeném řízení vznést námitku promlčení. K týmž závěrům Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 884/2011.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Zbývajícími dovolacími námitkami se dovolací soud již nezabýval, neboť s ohledem na výsledek dovolacího přezkumu by to bylo nadbytečné a tudíž nehospodárné.
Právní názor dovolacího soud je pro odvolací soud - i soud prvního stupně - závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu