32 Cdo 2024/2007
Datum rozhodnutí: 20.06.2007
Dotčené předpisy:





32 Cdo 2024/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K.-C., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. S., a 2) M. S., o zaplacení částek 311 962,40 Kč a 30 875,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 152/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2005, č.j. 15 Co 691/2004-87, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. března 2004, č.j. 15 C 152/2000-56, jímž Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl návrh žalobkyně, aby bylo oběma žalovaným uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 311 962,40 Kč s příslušenstvím a 30 875,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).


Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobní nárok, jehož se žalobkyně domáhala po obou žalovaných z titulu jejich zákonného ručení za závazky veřejné obchodní společnosti I., v.o.s. "v likvidaci", která žalobkyni dodané zboží neuhradila, je promlčen. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené oběma žalovanými vyšel ze čtyřleté promlčecí doby, která podle jeho zjištění žalobkyni vůči oběma žalovaným uplynula ke dni 16. června 1998 a ke dni 5. ledna 1999, tedy ještě před podáním žaloby u soudu dne 16. března 1999. Odvolací soud rovněž přisvědčil názoru soudu prvního stupně, podle něhož přiznání nároku žalobkyně proti dlužníku nemá vliv na právo žalovaných jako ručitelů vznést námitku promlčení tohoto nároku proti nim, přičemž toto právo přísluší ručiteli vůči věřiteli i za situace, že samotný dlužník možnosti vznést námitku promlčení nevyužil. V této souvislosti poznamenal, že ručitel má ve vztahu k věřiteli samostatné postavení, a to bez ohledu na akcesorickou povahu ručitelského závazku k závazku dlužnickému.


Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Tento zásadní právní význam spatřuje jednak v řešení otázky, zda může ručitel účinně namítnout promlčení v době, kdy již byla pohledávka přiznána proti dlužníkovi pravomocným rozhodnutím soudu, a dále v posouzení rozdílu mezi zákonným ručením za závazky vlastní obchodní společnosti a ručením smluvním, které zajišťuje závazek třetí osoby.


Dovolatelka, vycházejíc ze zákonného omezení, podle něhož ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, oponuje názoru odvolacího soudu, podle něhož má ručitel ve vztahu k věřiteli, bez ohledu na akcesorickou povahu ručitelského závazku k závazku dlužnickému, absolutně samostatné postavení. Možnost oddělení obou těchto závazků podle dovolatelky existuje; v takovém případě však musí dojít buď ke změně ručitelského závazku, anebo musí nastat právní skutečnost, která změní ručitelský závazek na závazek hlavní. Za tuto právní skutečnost označuje rozsudek, kterým bude vyhověno žalobě vůči ručiteli; tím se podle dovolatelky závazek ručitele oddělí a ručitel bude mít povinnost plnit nikoliv z titulu ručitelského závazku, nýbrž na základě rozhodnutí soudu. Podle názoru dovolatelky jde v případě zákonného ručení žalovaných za závazky veřejné obchodní společnosti o specifickou záležitost, neboť společníci (žalovaní) ručí za závazky své společnosti, za kterou jen oni jednali a rozhodovali o ní. Proto se domnívá, že na jejich zákonné ručení za závazky společnosti je třeba nahlížet odlišně a že jejich ručitelský závazek od závazku hlavního nelze oddělovat tak striktně, jak je tomu v případě ručení smluvního, kdy jde o ručení za závazky třetí osoby.


Dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku vůči žalovaným nesouhlasí. Z principu akcesority ručitelského závazku ve vztahu k závazku dlužnickému dovozuje, že ručitel může uplatňovat jen ty námitky, které má vůči věřiteli dlužník. Podle jejího názoru proto žalovaní nemohli v řízení účinně vznést námitku promlčení, jestliže v okamžiku jejího uplatnění dlužník již tuto možnost, z důvodu pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího mu předmětnou pohledávku zaplatit žalobkyni, neměl, a žalovaným nic nebránilo vznést námitku promlčení v době, kdy tak ještě mohl učinit dlužník. Pakliže této možnosti nevyužili, tato námitka jim podle přesvědčení dovolatelky nepřísluší.


V případě pohledávky ve výši 30 875,- Kč nemohlo podle dovolatelky dojít k jejímu promlčení vůči žalovaným již z toho důvodu, že jde o náhradu nákladů řízení, na jejichž zaplacení jí vzniklo vůči dlužníku (společnosti I., v.o.s.) právo až soudním rozhodnutím dne 9. září 2000.


Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Podle ustanovení § 236 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání v této věci není přípustné.


Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.)


Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.


Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.


Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).


Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).


Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.


Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.


Pokud jde o první z dovolatelkou vymezených otázek, zda může ručitel účinně namítnout promlčení v době, kdy věřiteli již byla pohledávka přiznána proti dlužníkovi pravomocným rozhodnutím soudu, dovolací soud nedospěl k závěru, že tato otázka činí napadené rozhodnutí zásadně právně významným, jelikož neshledal, že by ji odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil v rozporu s hmotným právem či v rozporu s jednotnou rozhodovací praxí soudů.


Při zvažování přípustnosti dovolání z pohledu shora popsané otázky vyšel dovolací soud ze zásady, že ručitel od okamžiku, kdy je podle § 306 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) věřitel na něm oprávněn domáhat se splnění závazku, nevstupuje do závazkového vztahu na místo dlužníka, nýbrž je povinen plnit tentýž dluh vedle dlužníka. Závazek ručitele je přitom relativně samostatným nárokem a od závazku dlužníka se odlišuje jak v právní skutečnosti, která ho zakládá, tak i dobou vzniku a splatností, přičemž nejde o společný solidární závazek. Dále platí, že ručitel může vůči věřiteli vznést jak námitky ze svého (ručitelského) závazku, tak i námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník (srov. § 306 odst. 2 obch. zák.). To platí i o námitce promlčení práva věřitele. To znamená, že ručitel tak může vůči věřiteli namítat, že právo věřitele proti dlužníku je promlčeno, a to bez ohledu na to, zda-li dlužník má či nemá možnost takovou námitku vůči věřiteli uplatnit, nebo zda-li již bylo či nebylo právo věřitele proti dlužníku přiznáno rozhodnutím soudu. Jiný závěr učinit nelze, neboť žádné takové omezení zákon ručiteli nestanoví a nelze jej ani dovodit z akcesorické povahy ručitelského závazku, jak nesprávně činí dovolatelka, mylně se domnívajíc, že svou povahou deklaratorní rozhodnutí soudu ukládající povinnost dlužníku či ručiteli může cokoli měnit na hmotněprávním charakteru těchto vztahů. Z uvedeného plyne, že ručitel může vůči věřiteli vznést námitku promlčení nezávisle na tom, zda-li tak může či nemůže učinit dlužník (jedinou výjimku upravuje § 310 obch. zák., podle něhož právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi o tento případ však v dané věci nešlo). Lze tak uzavřít, že dovolatelkou formulovaná otázka, zda může ručitel účinně namítnout promlčení v době, kdy věřiteli již byla pohledávka přiznána proti dlužníkovi pravomocným rozhodnutím soudu, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.


Pokud jde o druhou z dovolatelkou vymezených otázek zaměřenou na posouzení rozdílu mezi zákonným ručením společníků za závazky obchodní společnosti (§§ 86 a 312 obch. zák.) a ručením smluvním (§ 303 a násl. obch. zák.), tato otázka nečiní rovněž napadené rozhodnutí zásadně právně významným a nemůže tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, jelikož na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.


Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovaným v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. června 2007


JUDr. Miroslav Gallus


předseda senátu