32 Cdo 2023/2015
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 písm. g) předpisu č. 328/1991Sb. ve znění od 01.06.1996, § 45 předpisu č. 328/1991Sb. ve znění od 01.06.1996




32 Cdo 2023/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně FFINANCE LLC , se sídlem 3411 Silverside Road, Wilmington, County of New Castle, DE19810, Delaware, Spojené státy americké, registrační číslo 5536898, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, proti žalované AGROFERT, a. s. , se sídlem v Praze 4, Pyšelská 2327/2, identifikační číslo osoby 26185610, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 198/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 Co 128/2014-399, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 Co 128/2014-399, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2013, č. j. 41 C 198/2010-252, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 1. 2013, č. j. 41 C 198/2010-252, zamítl žalobu o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 307 824 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výroku II. tak, že náhrada nákladů řízení činí 445 522 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a. s. (dále jen banka ) a společnost NOVICON spol. s r. o. (dále jen společnost ) uzavřely 24. 5. 1996 smlouvu o úvěru (dále jen smlouva o úvěru ), změněnou třemi dodatky, v níž se banka zavázala poskytnout společnosti úvěr 55 000 000 Kč. Závazek společnosti ze smlouvy o úvěru převzala smlouvou z 3. 12. 1996 společnost NOVICON a. s. (dále jen dlužnice nebo úpadkyně ). Dlužnice se zavázala úvěr vrátit ve čtvrtletních splátkách v době od 25. 9. 1998 do 25. 12. 2003. Společnost AGROFERT a. s. (identifikační číslo 60197773 - dále též jen ručitelka ) 28. 5. 1996 písemně prohlásila, že pohledávku banky ze smlouvy o úvěru uspokojí do výše 20 000 000 Kč, nebude-li tato pohledávka dlužnicí včas a úplně zaplacena. Žalovaná je právní nástupkyní společnosti AGROFERT a. s. Na majetek dlužnice byl 27. 9. 1999 prohlášen konkurs, do něhož banka přihlásila 21. 10. 1999 svou pohledávku ze smlouvy o úvěru v celkové výši 68 305 069,33 Kč a ručitelka svou podmíněnou pohledávku ve výši 20 000 000 Kč přihlásila 26. 10. 1999. Obě pohledávky byly v konkursu zjištěny, přičemž pohledávka banky byla uspokojena do výše 1 668 560,45 Kč a pohledávka ručitelky do výše 343 314,60 Kč. Konkurs na majetek dlužnice byl 19. 4. 2010 zrušen po splnění rozvrhového usnesení, rozhodnutí nabylo právní moci 18. 5. 2010. Banka vyzvala právní předchůdkyni žalované přípisy z 19. 5. 1999 a z 12. 7. 1999, aby za dlužnici splnila její splatný dluh ve výši 23 825 626,31 Kč ze smlouvy o úvěru. Za trvání konkursu byla ke splnění ručitelského závazku vyzvána i žalovaná. Pohledávka ze smlouvy o úvěru postupně přešla až na žalobkyni, žaloba proti žalované z titulu ručitelského závazku byla podána 16. 9. 2010 a předmětem sporu je zaplacení splátek splatných v roce 2002, 2003 a část splátky splatné 25. 12. 2001. U Okresního soudu v Ústí nad Labem podala žalobkyně 26. 9. 2012 proti dlužnici žalobu o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím z důvodu nesplněného závazku ze smlouvy o úvěru.
Odvolací soud považoval za správné i právní posouzení věci soudem prvního stupně, zabýval-li se primárně vznesenou námitkou promlčení a dospěl-li k závěru, že je důvodná s odkazem na ustanovení § 387 odst. 1, § 388 odst. 1, § 392 odst. 1 a 2, § 397, § 400, § 402, § 405 odst. 1 a 2 a § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen obch. zák. ), když promlčecí doba ve vztahu k dlužnici začala podle § 392 odst. 2 obch. zák. běžet samostatně pro každou ze sjednaných splátek úvěru ode dne její splatnosti, prohlášením konkursu na majetek dlužnice 27. 9. 1999 se však podle § 14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV nebo zákon o konkursu a vyrovnání ), nesplatné pohledávky úpadkyně a její závazky, které měly být uspokojeny z podstaty, považovaly v konkursu za splatné. Ode dne prohlášení konkursu tak začala běžet promlčecí doba, a to čtyřletá podle § 397 obch. zák. i maximální desetiletá podle § 408 odst. 1 obch. zák., i pro ty splátky úvěru, jejichž splatnost do dne prohlášení konkursu nenastala. Běh čtyřleté promlčecí doby byl přerušen přihláškou pohledávky ze smlouvy o úvěru do konkursu 21. 10. 1999. Konkursní řízení, jež bylo 18. 5. 2010 pravomocně skončeno zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, je třeba z hlediska běhu promlčecí doby považovat za řízení, v němž nebylo rozhodnuto ve věci, takže promlčecí doba nepřestala běžet podle § 405 odst. 1 obch. zák. Čtyřletá promlčecí doba uplynula v průběhu konkursního řízení (dnem 28. 9. 2003) a podle § 405 odst. 2 obch. zák. se prodlužuje tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončil konkurs, tj. 18. 5. 2011. Podala-li žalobkyně žalobu o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím proti dlužnici 26. 9. 2012, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby a je nerozhodné, že žalobkyně podala žalobu proti žalované z titulu ručitelského závazku již v roce 2010. I kdyby počátek běhu promlčecí doby byl určen až ode dne sjednané splatnosti jednotlivých splátek úvěru (tj. nejpozději od 25. 12. 2003), došlo by podle § 405 odst. 1 obch. zák. k uplynutí čtyřleté promlčecí doby před skončením konkursu a k jejímu prodloužení podle § 405 odst. 2 obch. zák. jen do 18. 5. 2011. Při počátku běhu promlčecí doby ode dne prohlášení konkursu došlo ve vztahu k dlužnici i k uplynutí desetileté promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák. dnem 28. 9. 2009, byť námitku promlčení nebylo možno uplatnit v konkursním řízení, lze ji však uplatnit v tomto řízení. K uplatnění námitky promlčení ve vztahu k dlužnici je žalovaná jako ručitelka oprávněna podle § 306 odst. 2 obch. zák. Přitom u splátek, jejichž splatnost nastala prohlášením konkursu na majetek dlužnice, nebyla nutná předchozí písemná výzva věřitele dlužnici a promlčecí doba začala běžet ve vztahu k ručitelce i ve vztahu k dlužnici ve stejný okamžik, tj. 27. 9. 1999. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. skončila promlčecí doba ve vztahu k ručitelce - bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku, tedy i na § 310 - uplynutím deseti let od tohoto data, tj. 28. 9. 2009. Uplatnění námitky promlčení soud prvního stupně neshledal v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud, zabývaje se odvolacími námitkami, zdůraznil, že dosud nesplatné pohledávky úpadkyně (dlužnice) se staly v souladu s § 14 odst. 1 písm. g) ZKV splatnými prohlášením konkursu a od toho dne začala ve vztahu k dlužnici běžet nejen čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák., ale i absolutní desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. Nemůže tedy být pochyb o tom, že právo na zaplacení žalované částky se marným uplynutím desetileté doby ode dne 27. 9. 1999 promlčelo. Odvolací soud označil za nesprávný názor žalobkyně, že po zrušení konkursu nelze k účinkům předčasné splatnosti podle § 14 odst. 1 písm. g) ZKV přihlížet a je nutno splatnost posuzovat opět podle smlouvy o úvěru. Takový postup by byl podle názoru odvolacího soudu v rozporu s principem právní jistoty. Uzavřel, že závěry soudu prvního stupně ohledně uplynutí čtyřleté i desetileté promlčecí doby ve vztahu k dlužnici v průběhu konkursního řízení dne 28. 9. 2003, respektive 28. 9. 2009, jsou správné. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že k uplynutí čtyřleté i desetileté promlčecí doby došlo i vůči ručitelce, neboť promlčecí doba vůči ní začala běžet ve stejný okamžik jako vůči dlužnici, tedy prohlášením konkursu, předchozí výzva věřitelky dlužnici nebyla nutná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani argumentaci žalobkyně dovozující, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, a podotkl, že žalobkyni nic nebránilo v soudním uplatnění předmětné pohledávky vůči ručitelce i za trvání konkursu na majetek dlužnice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tvrdíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, přičemž jde o otázky dovolacím soudem dosud neřešené, o otázky, které jsou dovolacím soudem řešeny rozdílně, nebo u nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka vznáší otázku, zda prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle zákona o konkursu a vyrovnání má za důsledek splatnost dosud nesplatné pohledávky za dlužníkem mimo konkursní řízení a zda má za následek též splatnost dosud nesplatného ručitelského závazku. Dále předkládá otázku, zda může ručitel vznášet námitku promlčení za dlužníka v situaci, kdy by k promlčení vůči dlužníkovi mohlo dojít až ve chvíli, kdy je naprosto zřejmé, že další vymáhání pohledávky vůči dlužníkovi nemá smysl (konkrétně po zrušení konkursu prohlášeného na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení). Formuluje též otázku, zda může být námitka promlčení shledána jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy se ručitel z ručitelského závazku protiprávně obohatil.
Dovolatelka zdůrazňuje, že mimo konkursní řízení ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV žádné dopady nemá, uvedené ustanovení je pouhou fikcí pro účely konkursního řízení. Argumentuje ve prospěch názoru, že promlčecí doba vůči dlužnici i ručitelce začala běžet až ode dne splatnosti jednotlivých splátek úvěru. Cituje konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a tvrdí, že odvolací soud se od ní odchýlil.
Dále s odkazem na akcesoritu ručení namítá, že splatnost ručitelského závazku nemůže předcházet splatnosti závazku zajištěného, ručitel nemůže být povinen plnit dluh dříve, než má tuto povinnost dlužník. Splatnost ručitelského závazku tak rovněž nastala v období od 25. 9. 2001 do 25. 12. 2003. Ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má k dispozici dlužník - tedy i to, že dluh je žalován předčasně, proto pokud by věřitel žaloval předčasně, mohl by se dlužník jeho žalobě ubránit a nebyl by povinen plnit. Otázku běhu promlčecí doby vůči ručitelce považuje dovolatelka za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dále spatřuje nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu v otázce stavení promlčecí doby vůči dlužníkovi podáním exekučního návrhu a další část její argumentace směřuje k běhu promlčecí doby a námitce promlčení uplatněné za dlužníka a k tvrzení, že v projednávané věci je nutno vznesení námitky promlčení považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto pro vady či nepřípustnost, eventuálně aby bylo dovolacím soudem zamítnuto pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud považuje dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení účinků ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV mimo konkursní řízení, na němž založil závěr o promlčení pohledávky žalobkyně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že námitka promlčení žalované pohledávky byla uplatněna důvodně, protože pohledávka se stala splatnou dnem prohlášení konkursu, tedy dnem 27. 9. 1999, a téhož dne začala běžet čtyřletá i desetiletá promlčecí doba i u těch splátek úvěru, které byly podle smlouvy splatné až v roce 2001, 2002 a 2003, a nic na tom nezměnilo ani zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3738/2011 (který je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v němž se však Nejvyšší soud blíže výkladem ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV, ve znění účinném do 31. 5. 1996, tedy v odlišném znění, než je rozhodné znění zákona o konkursu a vyrovnání v dané věci, nezabýval, neboť si to posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v této jiné věci nevyžadovalo.
V projednávané věci byl konkurs na majetek dlužnice prohlášen 27. 9. 1999, uplatní se proto ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV ve znění účinném od 1. 6. 1996, podle něhož nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, považují se v konkursu za splatné.
Otázkou výkladu citovaného ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2089/2008, v němž citoval odbornou literaturu, podle níž účelem ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV je v prvé řadě tvořit předpoklady pro naplnění cíle konkursu, kterým je poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku (§ 2 odst. 3 ZKV). Jde-li o věřitele úpadce, zmíněné ustanovení vytváří předpoklady k tomu, aby mohly být jejich pohledávky přihlášeny podle ustanovení § 20 ZKV; v opačném případě by došlo ke znevýhodnění okruhu věřitelů s nesplatnými pohledávkami, protože by fakticky byli z konkursu vyloučeni. Jde-li o pohledávky úpadce za třetími osobami, musí jejich splatnost prohlášením konkursu nastat proto, aby je správce podstaty mohl vůči zavázaným subjektům uplatnit. Nejvyšší soud dovodil, že citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání tak upravuje fikci splatnosti pohledávek, ač tyto pohledávky objektivně splatné nejsou.
Podle ustanovení § 45 odst. 1 ZKV (ve znění účinném od 1. 6. 1996) zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) až g) a i); platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena.
Podle ustanovení § 45 odst. 2 ZKV (v tomtéž znění) na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku po právní moci rozvrhového usnesení vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na které správně odkazuje dovolatelka), pod bodem XL. uzavřel, že zákon o konkursu a vyrovnání vyjadřuje v ustanovení § 45 odst. 1 zásadu, podle níž zrušení konkursu vede k uvedení věci v předešlý (právní) stav všude tam, kde tomu nebrání úkony uskutečněné v průběhu konkursu. Jde o zásadu všeobecně platnou, odvoditelnou již z povahy konkursního řízení. Úpravou účinků prohlášení konkursu je totiž sledováno naplnění vlastního účelu (§ 1 odst. 1 zákona) a cíle (§ 2 odst. 3 zákona) konkursu; mimo rámec konkursu nemají takto konstruovaná omezení smysl a jejich další působení po zrušení konkursu by tam, kde obnovení předešlého (právního) stavu nic nebrání, bylo v rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 502/2009, v němž uvedl, že z ustanovení § 45 odst. 1 ZKV jednoznačně plyne, že zrušením konkursu zanikají (mimo jiné) také účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. g) ZKV (podle kterého se nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, považují v konkursu za splatné). Nejpozději zrušením konkursu prohlášeného na majetek výstavce směnky (ve věci šlo o námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu) účinky uvedené v ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV zanikly, s tím, že nadále není důvodu považovat směnku (v mimokonkursních poměrech) jen z tohoto důvodu za splatnou.
V usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 324/2011, vyslovil Nejvyšší soud při výkladu § 250 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), závěr, podle něhož je zcela zjevné, že dovolatel (nesprávně) nerozlišuje mezi datem splatnosti ( ) a fikcí určenou ustanovením § 250 insolvenčního zákona, podle níž nesplatné pohledávky proti dlužníku se prohlášením konkursu považují za splatné, nestanoví-li zákon jinak. Ustanovení § 250 insolvenčního zákona totiž nic nemění na datu splatnosti pohledávek věřitele za dlužníkem, ohledně něhož byl zjištěn úpadek a rozhodnuto o způsobu řešení úpadku konkursem, nýbrž (právě a jen) upravuje fikci splatnosti (dosud) nesplatných pohledávek v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Přitom formulace ustanovení § 250 insolvenčního zákona a ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) v rozhodném znění je obdobná.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV ve znění účinném od 1. 6. 1996 stanoví fikci splatnosti závazků úpadce toliko pro účely konkursu, po zrušení konkursu s ohledem na ustanovení § 45 odst. 1 ZKV tyto účinky zanikají a mimo konkursní řízení tato fikce nemá žádný význam. Odvolací soud však při posuzování běhu promlčecí doby vycházel z předpokladu, že prohlášením konkursu se pohledávka žalobkyně ze smlouvy o úvěru za dlužnicí (úpadkyní) skutečně stala splatnou, a proto určil počátek běhu (čtyřleté i desetileté) promlčecí doby právě na den prohlášení konkursu. Zcela přitom přehlédl, že projednávaná věc není v konkursním řízení , a proto nevzal v úvahu, že smlouva o úvěru stanovila splatnost jednotlivých splátek na 25. 9. 2001 až 25. 12. 2003.
Důvody, pro něž odvolací soud stanovil počátek běhu (čtyřleté i desetileté) promlčecí doby na den prohlášení konkursu, ve světle uvedených judikatorních závěrů neobstojí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném prvním výroku i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k názoru (nesprávnému) odvolacího soudu, na němž založil rozhodnutí ve věci, nejsou předpoklady pro posouzení ostatních dovolatelkou předestřených otázek.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 1. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu