32 Cdo 201/2017
Datum rozhodnutí: 20.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 201/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STAPE, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 999/40, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 47118598, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47, proti žalované E. P. , zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, o zaplacení 433 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 330/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, č. j. 12 Co 274/2014-302, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2016, č. j. 12 Co 274/2014-372, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 873 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Richarda Gürlicha, Ph.D.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku (v pořadí čtvrtému ve věci), jímž Městský soud v Praze co do částky 106 109 Kč s příslušenstvím potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2010, č. j. 10 C 330/2008-188 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.)
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na www.nsoud.cz ).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. skutečnost, že by měla být v obou výrocích dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak . Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil například již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.
I kdyby však dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka jak se podává již shora neučinila. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka své povinnosti na vymezení jí uplatněné přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostála a dovolání trpí vadou.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl co do částky 106 109 Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, či ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť dovolatelka uvedla, že by měla být v obou výrocích dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a současně, že nad to ve výroku II. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání je nicméně patrné, že v otázce náhrady nákladů řízení spatřuje dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vyložil, že tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatelka se však omezila na obecné tvrzení, že odvolací soud se v otázce náhrady nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl podle jejího názoru odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. V této části dovolání tedy dovolatelka požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. rovněž nedostála.
Ani tento nedostatek dovolání nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom rovněž o vadu dovolání, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady i v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 20. 2. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu