32 Cdo 1986/2012
Datum rozhodnutí: 09.07.2013
Dotčené předpisy: § 349 odst. 1 obch. zák., § 351 odst. 1 obch. zák.




32 Cdo 1986/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, proti žalované MICHIN spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, Kolbenova 159, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25303511, zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 16/29, o zaplacení 112 980 799,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 165/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2012, č. j. 8 Cmo 355/2011-80, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2012, č. j. 8 Cmo 355/2011-80, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které měla podle žalobních tvrzení žalovaná nabýt tím, že inkasovala předmětné částky od dlužníků žalobkyně v době od uzavření smlouvy o postoupení pohledávek do doby odstoupení žalobkyně od této smlouvy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 26 Cm 165/2009-51, uložil žalované zaplatit žalobkyni 112 980 799,30 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zastavil řízení ve zbytku požadovaného úroku z prodlení za dobu od 6. dubna 2006 do 20. dubna 2006 (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. června 2003 je neplatná pro nedostatečnou specifikaci postupovaných pohledávek. Dovodil, že pokud bylo žalované v souvislosti s touto smlouvou plněno, jde o bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, která je stále vlastnicí předmětných pohledávek, přičemž v případě námitky promlčení vznesené žalovanou jde o výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že zamítl žalobu (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.) a o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení České republice (výrok IV.).
Odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 451 a § 454 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), založil přezkum rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadené části na úvaze, že bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění, jež mělo být poskytnuto jiné osobě (věřiteli) od jejího dlužníka, není obohacením na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka. Tvrzení žalobkyně, podle nichž se po žalované domáhá vydání plnění, které žalovaná přijala od dlužníků žalobkyně po jejím odstoupení od předmětné postupní smlouvy, nelze podle odvolacího soudu podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených občanským zákoníkem. Uvedl, že pokud by žalobkyně skutečně od smlouvy o postoupení pohledávek platně odstoupila a žalovaná by od dlužníků žalobkyně plnění přijala, šlo by o situaci, že by se žalovaná obohatila na úkor dlužníků žalobkyně, kteří by nebyli povinni žalované nic platit, a nikoli na úkor žalobkyně. Poznamenal, že za splnění zákonných podmínek by zůstaly žalobkyni zachovány nároky vůči jejim dlužníkům. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok žalobkyně vůči žalované není důvodný. S ohledem na tento právní závěr se již nezabýval otázkou platnosti předmětné postupní smlouvy, otázkou platnosti odstoupení žalobkyně od této smlouvy, stejně jako důvodností námitky promlčení žalobního nároku vznesené žalovanou.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Uvádí, že ho podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jakož i z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že některá ustanovení občanského zákoníku nesprávně aplikoval, přičemž jiná jeho ustanovení zcela pominul. Podle dovolatelky rozhodl odvolací soud v rozporu s § 526 a § 456 obč. zák. a ustálenou soudní judikaturou, dospěl-li k závěru, že žalovaná se neobohatila na její úkor, nýbrž na úkor jejich dlužníků. Poukazujíc na právní závěry konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu akcentuje, že otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je z hlediska účinků splnění závazku dlužníkem postupníkovi nerozhodná. Jestliže tedy dlužník splní závazek poskytnutím plnění postupníkovi po té, kdy mu bylo postoupení pohledávky oznámeno postupitelem (či prokázáno postupníkem), zanikl jeho závazek i tehdy, je-li postupní smlouva neplatná. Lze-li totiž podle dovolatelky považovat plnění dlužníka postupníkovi za řádné splnění dluhu ve smyslu § 559 a násl. obč. zák., nelze následně hovořit o dodatečné neplatnosti či dodatečné vadnosti takového splnění dluhu a dovozovat možné bezdůvodné obohacení žalované na úkor dlužníka v důsledku neplatnosti postupní smlouvy. Přisvědčit právnímu posouzení ze strany odvolacího soudu by podle dovolatelky vedlo k paradoxní situaci, že by dlužník mohl zpětně nárokovat z titulu bezdůvodného obohacení plnění, které poskytl za účelem splnění dluhu, aniž by současně obnovil či založil již splněnou povinnost k plnění ze závazkového vztahu. Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud pochybil i v právní kvalifikaci bezdůvodného obohacení. S jeho právním názorem, že bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění, jež mělo být poskytnuto jiné osobě (věřiteli) od jejího dlužníka, není obohacením na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka, nesouhlasí. Vytýká mu, že zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil, neboť nezohlednil nezpochybnitelný fakt splnění dluhu ze strany dlužníka.
Podle dovolatelky nemůže právní názor odvolacího soudu obstát i s ohledem na § 456 obč. zák. Jestliže totiž dlužník po právu plnil dluh a jeho povinnost poskytnout plnění byla uhrazením dluhu splněna, nemohlo současně vzniknout bezdůvodné obohacení na jeho úkor a bezdůvodné obohacení mu nemůže být vydáno. Zdůrazňuje, že i s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu je to právě žalobkyně, na jejíž úkor se žalovaná obohatila.
Dalšího pochybení se podle dovolatelky odvolací soud dopustil opomenutím či mylným výkladem ustanovení § 457 obč. zák. V této souvislosti poukazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z jejichž právních závěrů jednoznačně vyplývá, že v případě neplatnosti či zrušení smlouvy je okruh osob, které stíhá vzájemná restituční povinnost, taxativně omezen na účastníky dotčené smlouvy a nemůže být rozšiřován, což platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný, nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor někoho jiného. Z dikce uvedeného ustanovení přitom vyplývá, že účastníci dotčené smlouvy si vrací vše, co podle ní dostali, aniž by byla tato jejich povinnost dále jakkoli podmiňována, tedy ani určitým právním vztahem účastníka k předmětu smlouvy.
Podle názoru dovolatelky došlo i k naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení bylo postiženo vadou, která měla nepochybně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu řízení spatřuje v postupu odvolacího soudu, který při rozhodování nezohlednil dostupnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou dovolatelka konkrétně poukazuje a jejíž právní závěry cituje.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná označuje podané dovolání za nedůvodné a napadený rozsudek odvolacího soudu za zcela správný. Uvádí, že odvolací soud se při svém rozhodování opřel o skutkový stav, který žalobkyně závazně vymezila svými tvrzeními v žalobě a který zcela vylučuje možnost vzniku jejího bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně. Pokud dovolatelka poukazuje na vybranou soudní judikaturu s tím, že odvolací soud ji nerespektoval, jde podle žalované pouze o zdánlivý rozpor, neboť dané případy jsou skutkově a právně odlišné. Jestliže odvolací soud mimo jiné dovodil, že dlužník se svým případným plněním nezprostil závazku vůči věřiteli (žalobkyni), je zřejmé, že nemohl žalobkyni vzniknout nárok vůči žalované z titulu bezdůvodného obohacení. Rovněž poukazuje na to, že žalobkyně v řízení ani netvrdila a neprokazovala, z jakého důvodu bylo dlužníkem komu plněno, resp. že by dlužník plnil právě z daných konkrétních důvodů žalované své přesně specifikované závazky vůči žalobkyni. Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
I když dovolatelka uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, je z obsahu dovolání zřejmé, že svými námitkami brojí proti měnícímu výroku ve věci samé.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 451 odst. 1 a 2 a § 454 obč. zák., dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění, jež mělo být poskytnuto jiné osobě (věřiteli) od jejího dlužníka, není obohacením na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka. Dovodil, že pokud by žalobkyně skutečně od smlouvy o postoupení pohledávek za dlužníky žalobkyně platně odstoupila, a žalovaná by od dlužníků žalobkyně plnění přijala, obohatila by se žalovaná na úkor dlužníků žalobkyně, kteří by nebyli povinni žalované nic platit, nikoli na úkor žalobkyně. Za splnění zákonných podmínek by zůstaly žalobkyni zachovány nároky vůči jejim dlužníkům.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat shora popsaný závěr odvolacího soudu, který dovolatelka rozporovala a jejíž veškeré výhrady jsou podřaditelné pod ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byť dovolatelka odkazovala i na dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 349 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.) odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany.
Podle § 351 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.
Právní závěr o tom, že plní-li dlužník dluh někomu jinému než svému věřiteli, pak osoba, které takto plnil, získala bezdůvodné obohacení na úkor dlužníka a nikoli na úkor jeho věřitele (srov. shodně právní závěr v rozsudku uveřejněném pod číslem 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, je správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem za předpokladu, že dlužník plní někomu, komu po právu plnit nemá. Tento předpoklad však v této věci naplněn nebyl. Plnili-li dlužníci žalované poté, kdy na základě postupní smlouvy uzavřené se žalobkyní vstoupila do práv věřitele a ještě předtím, než ze strany žalobkyně došlo k odstoupení od postupní smlouvy s účinky ex nunc (srov. § 349 odst. 1 a § 351 odst. 1 obch. zák.), poskytli dlužníci plnění oprávněnému věřiteli s účinky zániku dluhu (srov. § 559 odst. 1 obč. zák., podle něhož splněním dluh zanikne). Nelze proto uzavřít, jak učinil odvolací soud, že dlužníci nebyli povinni žalované nic platit a že se žalovaná obohatila na úkor dlužníků. Ze závěru, na kterém odvolací soud postavil své rozhodnutí, tak nelze dovodit nedůvodnost nároku žalobkyně ve vztahu k žalované, který je třeba posoudit dle cit. ustanovení obchodního zákoníku a dle § 457 obč. zák. s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 3357/2007, in www.nsoud.cz, dále rozsudek téhož soudu ze dne 10. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 195/1999, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2001, pod číslem 35, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 156/2007). Dospěl-li proto odvolací soud k závěru opačnému, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami řízení, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. července 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu