32 Cdo 1978/2010
Datum rozhodnutí: 03.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



32 Cdo 1978/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ČEGAN s.r.o. , se sídlem ve Šlapanicích, Husova čp. 1693/or.č. 35, PSČ 664 51, identifikační číslo osoby 26274744, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 11, proti žalované shp s.r.o. , se sídlem v Brně, Pražská 38b, PSČ 642 00, identifikační číslo osoby 25529421, zastoupené JUDr. Lubomírem Činkou, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, o 271 199,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 254/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2010, č. j. 4 Cmo 224/2009-324, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Filipa Horáka.
Odůvodnění:

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2009, č. j. 11 Cm 254/2003-281, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částky 97 038,30 Kč s příslušenstvím, 145 682,40 Kč s příslušenstvím, 3 760,70 Kč s příslušenstvím a 24 718 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka svými námitkami nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přitom způsobilá založit ani samotná dovolatelčina kritika právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud v otázkách napadených dovolatelkou vyložil a aplikoval příslušná ustanovení hmotného práva v rozporu s judikatorní praxí soudů.
Dovolatelka patrně přehlédla, že soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se odvolací soud ztotožnil, opřel svůj závěr o oprávněnosti žalobního nároku o ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), § 409 a násl. a § 275 odst. 4 obch. zák., když dovodil, že za podmínek vyplývajících z rámcové kupní smlouvy a obchodních zvyklostí dodávala právní předchůdkyně žalobkyně žalované zboží na základě jednotlivých objednávek a dispozic žalované. Nejsou proto opodstatněné dovolatelčiny námitky, že napadené rozhodnutí žádné právní posouzení neobsahuje, že nárok na zaplacení kupních cen dovozoval odvolací soud z rámcové kupní smlouvy a že k platnému sjednání kupních cen nedošlo. V této souvislosti nemůže obstát ani výhrada dovolatelky o vadě řízení, kterou spatřuje v tom, že odvolací soud neposuzoval uzavření kupních smluv a jež je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka totiž ani prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje a podle § 237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Rovněž ve výtce dovolatelky, že při výkladu a aplikaci ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. nevzal odvolací soud v úvahu okolnosti, z nichž lze usuzovat, že částečným plněním dlužník uznává i zbytek závazku, není vymezena žádná otázka zásadního právního významu, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí soudů; nadto oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí těmito okolnostmi zabývaly.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohlo založit ani zpochybňování zjištěného skutkového stavu a postupu soudů při hodnocení provedených důkazů. Namítá-li dovolatelka, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno (ať již o uzavření kupních smluv či o převzetí zboží žalovanou) a že soudy nevyhodnotily všechny provedené důkazy, neposuzovaly je v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, patrně přehlédla, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.).
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 3. srpna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu