32 Cdo 1948/2012
Datum rozhodnutí: 28.08.2012
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř., § 241b odst. 3 o. s. ř., § 242 odst. 4 o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




32 Cdo 1948/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně LEXICO, a. s. , se sídlem v Olomouci, Vídeňská 635/8, PSČ 772 00, identifikační číslo osoby 25856235, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, PSČ 779 00, proti žalované T. R., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 Malé Straně, Újezd 19, PSČ 118 00, o zaplacení částky 273.652,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 15 C 149/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2011, č. j. 15 Co 503/2010-426, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 26. ledna 2010, č. j. 15 C 149/2005-260, ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 132.058,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Tento rozsudek ke všem bodům napadla žalovaná včasným dovoláním, jež sama sepsala a podepsala a které odůvodnila tím, že s rozhodnutím nesouhlasí, neboť řízení je skutečně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a takto rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci . Současně požádala, aby jí byl pro dovolací řízení ustanoven advokát a aby jí byla prodloužena lhůta k nějakému tomu právnímu doplnění všech potřebných náležitostí, čemuž skutečně ani nerozumí, ale je přesvědčena, že porušení povinnosti vůči oprávněnému z její strany ani 1% nezavinila .
Usnesením Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 18. října 2011, č. j. 15 C 149/2005-499, bylo žalované přiznáno osvobození od soudních poplatků z dovolání v plném rozsahu (výrok pod bodem I) a ve výroku pod bodem II, jenž nabyl (ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 15 Co 398/2011-526) právní moci dne 29. února 2012, byla žalované k ochraně jejich zájmů ustanovena zástupcem advokátka JUDr. H. M.. Usnesením ze dne 12. března 2012, č. j. 15 C 149/2005-532, doručeným zástupkyni dovolatelky dne 19. března 2012, pak tento soud vyzval dovolatelku, aby své dovolání ve lhůtě korespondující ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. doplnila o náležitosti uvedené v § 241a o. s. ř. , a to v jakém rozsahu a z jakých důvodů se rozsudek odvolacího soudu napadá, případně které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodů dovolání, a čeho se dovolatelka domáhá. Soud poučil dovolatelku, že nebudou-li vady dovolání v naznačeném směru odstraněny a v dovolacím řízení nebude možno pokračovat, dovolací soud dovolání odmítne.
Podání sepsané advokátkou JUDr. H. M., datované dnem 25. července 2012 a označené jako doplnění dovolání, bylo podáno na poště (srov. § 57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen o. s. ř. ) dne 27. července 2012 a Nejvyššímu soudu doručeno dne 30. července 2012. Dovolatelka jím zpochybnila závěr odvolacího soudu, že s právním předchůdcem žalobkyně opakovaně uzavřela kupní smlouvu na koupi počítačových komponentů, přičemž byla zastoupena svým synem L. R. jako zákonným zástupcem podle ustanovení § 15 obchodního zákoníku; zdůraznila, že toto zboží si neobjednala a žádné pověření ani plnou moc k takovému jednání třetí osobě neudělila. Označila za nepřípustné, aby ji tížil závazek k úhradě zboží, které objednala a převzala třetí osoba, a to jen proto, že byla jako objednatel a odběratel uvedena na faktuře a dodacím listu. Namítla též, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť byly provedeny důkazy, které nebyly navrženy ani nevyplývaly z obsahu spisu, a argumentaci odvolacího soudu ustanovením § 120 odst. 3 o. s. ř. označila za irelevantní. Podle jejího mínění z těchto důkazů ostatně nevyplývá, že byl její syn pověřen ke vstupu do obchodního vztahu s právním předchůdcem žalobkyně. Dohodu ze dne 1. listopadu 2002 doplněnou dohodou ze dne 31. října 2003 označila za neplatnou pro nedovolenost jejího předmětu, popřípadě pro neurčitost. Vytkla soudům, že bez bližšího zdůvodnění odmítly provést jí navržené důkazy, a vyjádřila přesvědčení, že pokud nebudou brány v potaz důkazy provedené nezákonným způsobem, nebudou skutková zjištění, podle nichž její syn jednal jako její zákonný zástupce, podložena jakýmkoliv důkazem.
Podle ustanovení § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů (odstavec 1 věta první). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2).
Dle ustanovení § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne (odstavec 2 věta první).
Z ustanovení § 241 o. s. ř. se podává, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (odstavec 1). Odstavec 1 v případě dovolatele - fyzické osoby neplatí, jde-li o fyzickou osobu, která má právnické vzdělání (odstavec 2 písm. a/). Dovolání musí být (v případě dovolatele - fyzické osoby) sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a/, advokátem nebo notářem (odstavec 4).
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodů dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel dovozuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a spatřuje v nich naplnění určitého dovolacího důvodu, pak není (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí tak není možné přezkoumat; srov. např. usnesení ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod číslem 31, které je, stejně jako druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citované, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu a jemuž v usnesení ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 254/05, přitakal i Ústavní soud.
Lhůta stanovená v § 241b odst. 3 o. s. ř. uplynula v souzené věci dne 30. dubna 2012 (v pondělí, srov. § 57 odst. 2 druhou o. s. ř.). Jde o lhůtu objektivní, běžící bez zřetele na objektivní či subjektivní překážky bránící ustanovenému advokátu ve včasném splnění jeho povinností, a jde o lhůtu zákonnou, kterou nelze prodloužit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSCR 11/2011. Nelze tedy přisvědčit argumentaci dovolatelky obsažené v podání ze dne 25. července 2012, že pro překážky tam uvedené mohl být běh této lhůty zahájen až od 31. května 2005. Stejně tak nelze přisvědčit její námitce, že právní zastoupení pro učinění doplnění dovolání nemohlo platně vzniknout na podkladě výroku pod bodem II usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku č. j. 15 C 149/2005-499, jestliže z něho nevyplývá, pro jaký druh řízení byl žalované advokát ustanoven. Byl-li totiž žalované advokát ustanoven ve věci, nikoliv výslovně pro dovolací řízení , pak to neznamená nic jiného (vzhledem k tomu, že k ustanovení došlo po pravomocném skončení řízení u odvolacího soudu, před jiným než dovolacím soudem tudíž pokračovat nemohlo), než že byl ustanoven nikoliv pouze pro dovolací řízení a zastoupení by tudíž trvalo i v případě, že by po skončení dovolacího řízení pokračovalo řízení ve věci před soudy nižších stupňů (srov. § 243b odst. 3 o. s. ř.). Jestliže bylo výrokem pod bodem I téhož usnesení přiznáno žalované osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, pak již z tohoto rozhodnutí muselo být zřejmé, v jakém stádiu řízení je advokát ustanoven a co z toho pro něj podle pravidel občanského soudního řádu vyplývá. Pro závěr, že to bylo zřejmé též JUDr. H.M., svědčí obsah jejího odvolání proti tomuto usnesení, v němž argumentuje podmínkami pro řádné zastoupení žalované v dovolacím řízení. Odvolací soud pak v odůvodnění potvrzujícího usnesení, od jehož právní moci teprve začala běžet předmětná lhůta, výslovně uvedl, že žalovaná podala dovolání a požádala současně o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a v rámci své argumentace zmínil též, že zastoupení advokátem v tomto řízení je povinné. Procesní důsledky případné nečinnosti při doplnění dovolání v zákonné lhůtě jdou tedy k tíži řádně zastoupené dovolatelky.
V souzené věci má však lhůta stanovená v § 241b odst. 3 věty první a části věty druhé za středníkem o. s. ř. jiný význam z hlediska procesních důsledků jejího uplynutí než ten, který z toho ustanovení dovozuje shora zmíněná judikatura, neboť v ní o situaci předjímanou v hypotéze tohoto ustanovení nejde. Napadla-li totiž dovolatelka vlastnoručně sepsaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu ke všem bodům , pak uvedla, v jakém rozsahu jej napadá, neboť zřetelně vyjádřila, že jej napadá ve všech jeho výrocích. Jestliže pak v tomto podání vedle citace skutkových podstat dovolacích důvodů stanovených v § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. argumentovala tím, že porušení povinnosti vůči oprávněnému ze své strany nezavinila , pak nelze ani usoudit, že toto dovolání postrádá (jakékoliv) vylíčení okolností, v nichž je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí. Obsahuje-li dovolání konkrétní argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatel polemizuje s napadeným rozhodnutím a již přiřazuje některému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, jde však o argumentaci nesrozumitelnou nebo neurčitou, pak nejde o dovolání postrádající vymezení uplatněného dovolacího důvodu, jež by podléhalo režimu ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., a je třeba postupovat podle ustanovení § 209 a § 43 o. s. ř. (srov. shodně Z. Krčmář in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, dále jen Komentář , s. 1929).
K postupu soudu podle ustanovení § 209 a § 43 o. s. ř. v souzené věci již není důvod, vzhledem k doplňujícímu podání, jež dovolatelka učinila prostřednictvím své advokátky.
Z ustanovení § 242 odst. 4 věty první o. s. ř. vyplývá, že účastníci mohou měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Možnost uplatnit další (z hlediska obsahového vymezení jiné než dosud uplatněné) dovolací důvody je tedy omezena na dovolací lhůtu; po jejím uplynutí lze již jen upřesňovat a doplňovat ty dovolací důvody, které byly uplatněny ve lhůtě. V poměrech souzené věci to znamená, že dovolatelka mohla měnit (rozšiřovat) dovolací důvody ve smyslu shora vyloženém jen po dobu lhůty běžící podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první a části věty druhé za středníkem o. s. ř. K podání označenému jako doplnění dovolání, jež bylo učiněno po uplynutí této lhůty, lze tedy přihlédnout pouze v tom ohledu, pokud je lze vyhodnotit jako vysvětlení a doplnění toho dovolacího důvodu, který dovolatelka ne zcela srozumitelným a nedostatečně konkrétním způsobem uplatnila ve včas podaném dovolání (k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2017/2007, uveřejněného pod číslem 41/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSCR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012 tamtéž). Tímto podáním byl zároveň v uvedeném rozsahu odstraněn též nedostatek podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem, neboť tato podmínka není splněna již tím, že dovolatel je zastoupen advokátem; dovolání musí být advokátem též sepsáno.
Nejvyšší soud tedy neshledal předpoklady k odmítnutí dovolání pro absenci dovolacích důvodů a přistoupil ke zkoumání, zda v mezích těch dovolacích argumentů, k nimž byl oprávněn přihlédnout, je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li se o rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Oproti očekávání dovolatelky její dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné není, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Soud prvního stupně sice rozhodl tímto výrokem jinak (opačně) než ve svém předchozím (v pořadí prvním) rozsudku ze dne 20. prosince 2007, č. j. 15 C 149/2005-129, nikoliv však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 29. srpna 2008, č. j. 15 Co 249/2008-157, totiž neobsahovalo závazný právní názor, tj. právní názor, jímž by byl soud prvního stupně omezen při vydání nového rozhodnutí v tom smyslu, že nemohl třebas i jen zčásti - uplatnit svůj vlastní právní názor při rozhodování věci samé (srov. shodně v literatuře Z. Krčmář in Komentář, s. 1879, a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 826/2007, ze dne 13. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, a ze dne 28. 02. 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, vše in www.nsoud.cz ). Za závazný právní názor nelze považovat výtku adresovanou soudu prvního stupně, že jeho skutkové závěry jsou rozporné a nemají podklad v provedeném dokazování, ani navazující pokyn, v jakém směru je třeba dokazování doplnit.
D ovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, a již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003).
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v závěru odvolacího soudu, že podpisem dokladu o převzetí zboží osobou odlišnou od osoby, která měla být ve smluvním vztahu s dodavatelem, dochází ke vzniku zákonného zmocnění podle ustanovení § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, podle něhož je tato osoba oprávněna uzavřít kupní smlouvu a podpisem dokladu o převzetí zboží zavázat k úhradě jeho ceny třetí osobu. Takový právní názor však odvolací soud nevyslovil. Faktury a dodací listy, na nichž byla jako odběratelka označena dovolatelka a její syn Bc. L. R.jako její zástupce přebírající zboží, odvolací soud hodnotil toliko jako důkazy, z nichž (ve spojení s dalšími důkazy) dospěl ke skutkovému závěru, že zboží, zaplacení jehož ceny se žalobkyně v souzené věci domáhá, Bc. R. objednával a přebíral jménem dovolatelky, jíž byl po dobu její nemoci zmocněn ke všem úkonům, které by mohla jako podnikatelka činit. Z takto položené otázky , jakož i z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu nikoliv prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva tento soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž toliko na základě kritiky správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Takovými námitkami je podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn nikoliv dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., okolnosti uplatněné tímto dovolacím důvodem závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, a § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže přivodit ani námitka, že dohoda uzavřená mezi žalovanou a Bc. R. dne 1. listopadu 2002 a doplněná dohodou ze dne 31. října 2003 je neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť není možné sjednat pověření vedením firmy s veškerými právy a závazky, případně podle ustanovení § 37 odst. 1 téhož zákona pro neurčitost. Potud totiž jde o změnu dovolacích důvodů, k níž došlo po uplynutí lhůty stanovené v § 241b odst. 3 věty první a části věty druhé za středníkem o. s. ř.; ke kvalitativní změně (rozšíření) dovolacích důvodů uplatněné po lhůtě Nejvyšší soud přihlížet nemůže, nelze k nim tedy přihlédnout ani při zkoumání přípustnosti dovolání. Lze ostatně dodat, že též listinu obsahující uvedenou dohodu pojal odvolací soud jen jako jeden z důkazů, z nichž učinil skutkový závěr o příslušném vztahu mezi dovolatelkou a Bc. R..
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit ani námitky vad řízení při dokazování, uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu stanoveného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). Dovolatelka v rámci námitek procesních pochybení nevymezila otázku výkladu norem procesního práva, tak aby bylo lze usoudit též na uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; srov. v tomto ohledu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována. I kdyby ostatně bylo možno nalézt otázku zásadního právního významu ve výhradě vůči způsobu, jakým odvolací soud vyložil ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., pak by se i v tomto případě jednalo o dovolací důvod uplatněný po lhůtě, k němuž by Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemohl. Nelze tu totiž nalézt nic, co by umožnilo přiřadit tuto výhradu ke včas uplatněným námitkám obsaženým v podání sepsaném samotnou dovolatelkou.
Z ostatních námitek, které dovolatelka správně vnímá jako zpochybnění skutkového stavu věci zjištěného odvolacím soudem a tedy jako uplatnění dovolacího důvodu stanoveného v § 241a odst. 3 o. s. ř., na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usoudit rovněž nelze (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska včas uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 28. srpna 2012

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu