32 Cdo 1944/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 2 o. s. ř.



32 Cdo 1944/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PROSPER TRADING a. s. , se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Umělecká 305/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 47677791, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Americká 579/17, PSČ 120 00, proti žalovanému T. E. , podnikateli se sídlem v Ostravě Staré Bělé, Koroptví 914/23, PSČ 724 00, identifikační číslo osoby 47687410, zastoupenému JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Milíčova 1670/12, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 515 381,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 1/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2014, č. j. 8 Cmo 176/2014-301, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2014, č. j. 8 Cmo 176/2014-301, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V souzené věci se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 1 515 381,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Na návrh žalobkyně, podaný dne 6. března 2014 a doložený smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. února 2014 a souhlasem postupníka, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. března 2014, č. j. 10 Cm 1/2008-285, připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost LIR s. r. o. se sídlem v Praze 8 Libni, Novákových 970/41, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 29017483.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vstup uvedené společnosti do řízení na místo dosavadní žalobkyně se nepřipouští.
Odvolací soud dovodil, že skutečnosti vyšlé najevo v průběhu řízení nasvědčují tomu, že institut upravený v § 107a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) byl v tomto případě zneužit s cílem eliminovat riziko možné náhrady nákladů soudního řízení protistraně. K tomuto závěru dospěl s přihlédnutím k průběhu řízení, postoji žalobkyně a jejím reakcím na poučení soudu podle § 118a a § 118b o. s. ř. a především k tomu, že k postoupení pohledávky mělo dojít vzápětí poté, co soud prvního stupně účastníkům sdělil, že další dokazování ve věci provádět nebude, a vyzval je ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, čímž jim dal najevo, jaké rozhodnutí ve věci lze očekávat. Jestliže totiž poté, co opakovaně vyzýval žalobkyni ke splnění jejích povinností ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř., co řízení zkoncentroval a co žalobkyně na jeho výzvy zareagovala návrhem na dokazování, hodlal rozhodnout bez dokazování, pravděpodobně by ve prospěch žalobkyně rozhodnuto nebylo, důsledkem čehož by byl vznik povinnosti k náhradě nákladů řízení úspěšnému žalovanému. Došlo-li za této situace k uzavření smlouvy o postoupení předmětné pohledávky na právnickou osobu, jejíž bonitu lze velmi obtížně zjistit (neboť ve sbírce listin obchodního rejstříku po účetní závěrce z roku 2010 jiné účetní závěrky a listiny předepsané v § 38i odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, založeny nejsou), jediným společníkem a jednatelem této obchodní společnosti je osoba, která podle jména je zřejmě cizincem, a adresa této právnické osoby se shoduje s adresou, která je na internetu nabízena jako virtuální sídlo, nejednalo se podle názoru odvolacího soudu o běžné postoupení pohledávky, jak tvrdí žalobkyně.
Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně jako známá ekonomicky silná společnost za popsaných okolností před konečným rozhodnutím soudu v očekávání nepříznivého verdiktu převede žalovanou pohledávku na právnickou osobu popsaných parametrů, je odůvodněn závěr o účelovosti takovéhoto postupu ve snaze vyhnout se očekávané povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda jsou v souzené věci podmínky pro nevyhovění návrhu podle § 107a o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 [jde o usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 46/2012 ], z jejíchž závěrů zdůrazňuje, že k zamítnutí návrhu podle § 107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. může soud přistoupit jen ve výjimečných případech a prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje. Dovolatelka prosazuje názor, že v souzené věci se o takový případ nejedná. Zdůrazňuje, že odvolací soud žádné konkrétní pochybnosti o solventnosti postupníka neuvádí a že žádný z argumentů, o něž opírá své rozhodnutí, neumožňuje závěr o účelovosti postupu, nehledě na to, že odvolací soud ani jeden z těchto argumentů neformuluje s jistotou, kterou požaduje judikatura.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2014, č. j. 10 Cm 1/2008-285, se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda se v souzené věci jednalo o výjimečný případ zakládající důvod k zamítnutí návrhu žalobkyně podle § 107a o. s. ř. za jinak splněných formálních předpokladů pro vyhovění takovému návrhu, nedržel důsledně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a v tomto ohledu se od ní odchýlil.
Protože ke změně této své rozhodovací praxe Nejvyšší soud důvod neshledává, pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání nutně též dovození jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Ustanovení § 2 o. s. ř. stanoví, že v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Nejvyšší soud v R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř., při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno, prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
Nejvyšší soud tu zřetelně zdůraznil, že k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. za použití § 2 o. s. ř. může dojít jen ve skutečně zcela výjimečných případech (srov. dikci nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech ) a že k tak zásadnímu odepření procesní ochrany se vyžaduje jistota v otázce pohnutek žalobce; prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje.
Odvolací soud má v souzené věci pravdu v tom, že podání návrhu podle § 107a o. s. ř. v jím popsaných procesních souvislostech opodstatňuje vážné podezření z účelovosti postupu žalobkyně. Postupoval proto správně, když se jejím návrhem zabýval též z tohoto pohledu (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://nsoud.cz ). Uvedená skutečnost ale sama o sobě požadavkům na výjimečné odepření procesní ochrany, jak je vymezila judikatura, nevyhovuje; nestačí, že se povinnosti platit náhradu nákladů řízení vyhne dosavadní žalobkyně. Kdyby ji v případě procesního neúspěchu zaplatil její procesní nástupce, žalovaný by žádnou újmu na svých právech neutrpěl. Závěr o tom, že je tu skutečně reálná hrozba, že v případě vyhovění návrhu podle § 107a o. s. ř. bude pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vůči novému žalobci nedobytná, odvolací soud neučinil (srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013). Nakonec i pouhou obavu stran případné dobytnosti takové pohledávky - s odkazem na indicie - toliko naznačil.
Dovolatelka ostatně důvodně namítá, že takové (do jisté míry vágní) poznatky o postupníku, z nichž vycházel odvolací soud, samy o sobě závěr o reálné hrozbě nedobytnosti náhrady nákladů řízení opodstatnit nemohou.
Jestliže dovolatelka v dovolání argumentuje, že postupník je ekonomicky zdravým subjektem, jenž úspěšně podniká řadu let, pravidelně dosahuje zisku a nemá žádné dluhy, pak jí zřejmě nic nebrání v tom, aby tato tvrzení (případně v součinnosti s postupníkem) soudu doložila.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky pro jeho změnu (výsledek dovolacího přezkumu takový postup v souzené věci neumožňuje), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu