32 Cdo 1923/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 524 obch. zák.




32 Cdo 1923/2015


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VYBZES INTERNATIONAL LIMITED , se sídlem na Britských Panenských ostrovech, Tortola, Road Town, Wichkams Cay 1, Suite 6, Mill Mall, registrační číslo osoby 1683260, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 707/51, proti žalované ČSOB Factoring, a.s. , se sídlem v Praze 10 Vinohradech, Benešovská č. p. 2538, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 45794278, zastoupené Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o zaplacení 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 160/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 173/2011-301, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 173/2011-301, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 160/2006-143, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce Mgr. J. Š., správce konkursní podstaty úpadkyně Družstevní vinné sklepy Hodonín spol. s r.o. (dále jen úpadkyně ) se žalobou domáhal zaplacení žalované částky představující výši úplaty, již je žalovaná povinna zaplatit úpadci na základě Smlouvy o factoringové spolupráci uzavřené mezi úpadkyní a žalovanou dne 13. září 1999 ve znění jejích čtyř dodatků.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ke změně obchodní firmy žalované z O.B.HELLER a.s. na ČSOB Factoring, a.s.
Usnesením ze dne 10. srpna 2010, č. j. 52 Cm 160/2006-22, Městský soud v Praze k návrhu žalobce rozhodl, že do řízení na jeho místo vstoupí společnost PANARA, s.r.o., se sídlem v Brně, Popelákova 2307/4, identifikační číslo osoby 25575783 (dále jen PANARA ), která se dne 13. února 2006 stala vydražitelem souboru pohledávek úpadkyně vymezeného v dražební vyhlášce ze dne 10. ledna 2006. Veřejnou dražbu souboru pohledávek úpadkyně podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen zákon o veřejných dražbách ) navrhl původní žalobce jako správce konkursní podstaty úpadkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 160/2006-143, zamítl žalobu na zaplacení žalované částky spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že úpadkyně a žalovaná uzavřely dne 13. září 1999 Smlouvu o factoringové spolupráci, jež byla doplněna čtyřmi dodatky (dále jen factoringová smlouva ). Žalovaná podle této smlouvy na základě nabídky za úplatu přebírala pohledávky úpadkyně. Přílohou č. 7 shora uvedené smlouvy byly obchodní podmínky žalované.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni schází v řízení aktivní legitimace. Z čl. I. bodu 11. obchodních podmínek žalované plyne, že úpadkyně se ve smyslu ustanovení § 525 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) zavázala, že žádnou ze svých pohledávek vůči žalované vzniklých na základě faktoringové smlouvy či v důsledku jejího ukončení nepostoupí, nebo s ní nebude jakýmkoli jiným způsobem nakládat. Soud prvního stupně se zřetelem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1051/2004 konstatoval, že původní žalobce byl jako správce konkursní podstaty vázán factoringovou smlouvu uzavřenou mezi úpadkyní a žalovanou, a to včetně zákazu postoupení pohledávek z této smlouvy. Původní žalobce tedy podle soudu prvního stupně nebyl oprávněn postoupit žalovanou pohledávku na třetí osobu. Pokud tak učinil, musel soud prvního stupně z úřední povinnosti přihlédnout k absolutní neplatnosti tohoto postoupení podle ustanovení § 39 obč. zák. Podle soudu prvního stupně tento závěr podporuje i znění ustanovení § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání ), neboť se v něm nestanoví, že by prohlášením konkursu na majetek úpadce, zanikla dohoda úpadce s jeho dlužníky o zákazu postupu pohledávek.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 160/2006-143, podala žalobkyně odvolání.
Žalobkyně PANARA uzavřela dne 11. ledna 2012 (po podání odvolání) se společností WHITBY DEVELOPMENTS LIMITED se sídlem na Novém Zélandu, Auckland, Takapuna, 412 Lake Road (dále jen WHITBY ) smlouvu o postoupení žalované pohledávky. Podáním ze dne 13. ledna 2012 žalobkyně PANARA navrhla, aby WHITBY vstoupila do řízení na její místo. Vrchní soud v Praze tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 23. ledna 2012, č. j. 8 Cmo 173/2011-216.
Žalobkyně WHITBY uzavřela dne 1. října 2013 s nynější žalobkyní smlouvu o postoupení žalované pohledávky. Podáním ze dne 16. října 2013 žalobkyně WHITBY navrhla, aby na její místo vstoupila do řízení nynější žalobkyně. Vrchní soud v Praze tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 173/2011-259.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 160/2006-143, ve výroku věci samé [výrok I. a)], změnil jeho výrok II. o nákladech řízení [výrok I. b)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud zopakoval dokazování Smlouvou o factoringové spolupráci ze dne 13. září 1999 včetně jejích čtyř dodatků a obchodními podmínkami žalované vydanými dne 25. května 1998, jež jsou jako příloha č. 7 k faktoringové smlouvě její nedílnou součástí. Odvolací soud konstatoval, že předmětem faktoringové smlouvy bylo úplatné postupování pohledávek úpadkyně za jejími odběrateli na žalovanou na základě nabídky na postoupení a přijetí nabídky. Z čl. I., bodu 11. obchodních podmínek žalované plyne závazek úpadkyně, že nepostoupí kteroukoli ze svých pohledávek vůči žalované, vzniklých na základě factoringové smlouvy či v důsledku jejího ukončení, a že s nimi nebude jakýmkoli jiným způsobem nakládat.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně PANARA. Dospěl k závěru, že PANARA jako vydražitel nabyla vlastnictví žalované pohledávky a stala se právním nástupcem původního věřitele, neboť v případě nabytí pohledávky ve veřejné dražbě podle ustanovení § 27 zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o veřejných dražbách jde o nucenou cesi. Obsah původního závazku se podle odvolacího soudu nezměnil PANARA nabyla žalovanou pohledávku s příslušenstvím a veškerými právy s ní spojenými i s dohodnutým zákazem postoupení pohledávky bez souhlasu dlužníka vyplývajícím z čl. I. bodu 11. obchodních podmínek žalované. Odvolací soud konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi společnostmi PANARA a WHITBY dne 11. ledna 2012, je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s ujednaným zákazem postoupení pohledávek, a tedy v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák. Protože žalovaná pohledávka na WHITBY nepřešla, nemohla WHITBY žalovanou pohledávku platně postoupit na nynější žalobkyni. Odvolací dále uvedl, že na souzenou věc nedopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, podle něhož se smluvní závazek věřitele nepostoupit pohledávku bez souhlasu dlužníka, v případě, že dlužník udělí věřiteli (postupiteli) souhlas s postoupením pohledávky na konkrétního nabyvatele (postupníka), nepřenáší postoupením na postupníka, který se rozhodne takto nabytou pohledávku dále postoupit. Podle odvolacího soudu se totiž v nyní souzené věci v případě prvního nabytí předmětné pohledávky nejedná o její nabytí na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že nynější žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání dle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou je podle dovolatelky otázka, zda vydražitel, který nabyl vlastnictví k předmětu dražby podle zákona o veřejných dražbách, je vázán zákazem postoupení pohledávky sjednaným mezi původním věřitelem a dlužníkem podle § ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák. ve smlouvě, která je právním důvodem vzniku dražené pohledávky, a to i za situace, že navrhovatelem dražby je správce konkursní podstaty původního věřitele podle zákona o konkursu a vyrovnání.
Jako dovolací důvod uvedla dovolatelka nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zákaz postoupení pohledávky přechází na vydražitele pohledávky. V případě dražby dochází k nabytí vlastnického práva originárně, tedy k originární změně v osobě věřitele, na rozdíl od smlouvy o postoupení pohledávky. Podle dovolatelky váže ujednání zákazu postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák. pouze ty účastníky, kteří je sjednali. Stal-li se vydražitel originárním věřitelem dlužníka, pak takovému vydražiteli nelze namítat vztahy plynoucí z ujednání, které bylo sjednáno mezi dlužníkem a původním věřitelem, neboť sjednaný zákaz postoupení na vydražitele nepřešel a nepůsobí vůči němu. Dovolatelka rovněž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, z něhož podle dovolatelky plyne, dojde-li ke změně věřitele pohledávky zákonným způsobem, není nový věřitel vázán smluvním zákazem postoupení pohledávky.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že prodej pohledávky ve veřejné dražbě navržené správcem konkursní podstaty nezpůsobuje zánik zákazu postoupení pohledávky a nabyvatele pohledávky tento zákaz nadále zavazuje.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda je vydražitel pohledávky vázán dohodou dlužníka s věřitelem o zákazu postoupení pohledávky podle § 525 odst. 2 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.].
K otázce povahy nabytí vlastnického práva v dražbě se Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil již několikrát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011). V rozsudku ze dne 23. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, Nejvyšší soud uvedl, že veřejnou dobrovolnou dražbou je dražba prováděná na návrh vlastníka; vlastníkem se rozumí též osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor a správce konkursní podstaty. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). Na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy a ani rozhodnutím státního orgánu, ale, jak je nepochybné ze znění ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách, podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora. Z pohledu ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák. jde při veřejné dobrovolné dražbě o nabytí vlastnictví na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem , které nemá povahu derivátní, ale originární, při němž se věc nabývá do vlastnictví vydražitele i bez ohledu na případné vlastnické právo navrhovatele dražby.
Nejvyšší soud nemá důvod se od shora uvedených závěrů odchýlit ani v nyní souzené věci. PANARA vydražila žalovanou pohledávku ve veřejné dražbě konané podle zákona o veřejných dražbách a nabyla tedy její vlastnictví originárně. PANARA jako vydražitel proto nemohla být vázána ujednáními ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem (žalovanou) a původním věřitelem (úpadkyní), a to ani jejich dohodou podle ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že PANARA nabyla žalovanou pohledávku i s dohodnutým zákazem postoupení pohledávky bez souhlasu dlužníka vyplývajícím z čl. 1 bodu 11) obchodních podmínek žalované.
Odvolací soud rovněž pochybil, pokud ve svém rozhodnutí uvedl, že na nyní souzenou věc nelze vztáhnout závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009. Při postoupení pohledávky dochází v rozsahu předmětu postoupení (pohledávky nebo její části) a práv, která předchází s postupovanou pohledávkou ve smyslu ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák., ke změně věřitele závazkového vztahu. Předmětem postoupení je však jen pohledávka, tj. právo na plnění od dlužníka, nikoliv celý závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla. Nový věřitel (postupník) proto není vázán smluvním zákazem postoupení pohledávky sjednaným mezi dlužníkem a původním věřitelem (postupitelem), neboť smluvní závazek původního věřitele (postupitele) nepostoupit pohledávku bez souhlasu dlužníka se na postupníka při postoupení nepřenáší. Postupník (nový věřitel), který se rozhodne takto nabytou pohledávku nebo její část dále postoupit, již není vázán ujednáním o zákazu postoupení pohledávky obsaženým ve smlouvě uzavřené mezi původním věřitelem (prvním postupitelem) a dlužníkem. Pro tento závěr přitom není rozhodné, jakým způsobem pohledávka, jež je předmětem postoupení, vznikla, či jakým způsobem původní věřitel (postupitel) takovou pohledávku za dlužníkem nabyl.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu