32 Cdo 1916/2008
Datum rozhodnutí: 24.06.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 1916/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce K. P., zast. Mgr. P. G., advokátem proti žalovanému R.H., zast. Mgr. P. H., advokátkou o zaplacení částky 45.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 59/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007, č. j. 29 Co 660/2007-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 29 Co 660/2007-82, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 20. srpna 2007, č. j. 9 C 59/2007-60, jímž tento soud zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 45.100,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, která činí od 20. 6. 2006 do 30. 6. 2006 ročně 9 % a od 1. 7. 2006 odpovídá ročně výši reposazby stanovené Č. n. b. platnou pro 1. den kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaného zvýšené o 7 % bodů a nahradit náklady řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradu do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně částku 14.840,- Kč; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 18.528,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou ze dne 19. 6. 2006 domáhal zaplacení částky 45.100,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající ve slevě z kupní ceny na základě kupní smlouvy ze dne 14. 5. 2004. Svůj nárok žalobce odůvodnil tím, že dne 14. 5. 2004 uzavřel se žalovaným, který jednal jako zástupce za P. K., kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo vozidlo A. R., jenž trpělo vadami. Odvolací soud odkázal v podrobnostech na skutkové a právní závěry učiněné soudem prvního stupně, jenž dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 14. 5. 2004. Ztotožnil se dále se závěry soudu prvního stupně a se závěry učiněnými Městským soudem v Praze v rozhodnutí ze dne 6. 3. 2006, č. j. 28 Co 595/2005-45, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 8. 2005, č. j. 25 C 436/2004-33, kterým byla zamítnuta žaloba K. P. (žalobce) proti P. K. ohledně tvrzeného nároku na slevu z kupní ceny ze smlouvy uzavřené mezi těmito účastníky. Odvolací soud však neshledal přiléhavými právní závěry soudu prvního stupně ohledně možného posouzení žalobcova nároku na náhradu škody, a to že možný nárok z odpovědnosti za škodu by mohl být dán s ohledem na ust. § 267 odst. 3 obchod. zák. ve spojení s § 268 a § 373 obchod. zák. Dle odvolacího soudu je kupní smlouva, která měla být uzavřena mezi žalobcem a P. K., jednající prostřednictvím zmocněnce žalovaného, podle § 39 občan. zák. absolutně neplatná, a to v celém rozsahu, tedy včetně možné dohody o volbě účinnosti obchodního zákoníku na smluvní vztah. Pro možný nárok žalobce na náhradu škody proti žalovanému nelze jak shledal soud prvního stupně - vycházet z předpokladů uvedených v ust. § 267 obchod. zák., neboť vzhledem k tomu, že žalovaný měl převést na žalobce více práv, než které měl, žalovaný nebyl vlastníkem prodávané věci, a tak vlastnické právo nemohlo na žalobce přejít. Odvolací soud proto uzavřel, že v případě, že žalobci nějaká škoda vznikla, která by byla v příčinné souvislosti s možným jednáním žalovaného jako zmocněnce, který překročil své jednání z plné moci dle § 33 odst. 2 občan. zák., nemůže to být důvodně nárok na náhradu škody ve výši 45.100,- Kč, tak jak jej žalobce uplatnil.

Odvolací soud proto ve věci samé rozhodl tak, jak uvedeno shora, a účastníky řízení poučil, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.

Dovoláním ze dne 29. 2. 2008 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání spatřuje v ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. a své dovolací námitky, spočívající v nesprávném posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu, podřadil dovolacímu důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

V odůvodnění dovolání dovolatel zejména uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu. Je přesvědčen, že v případě, kdy občan. a obchod. zák. dává novému vlastníku koupené věci právo uplatnit své nároky z vad koupené věci u prodejce, kdy zmocněnec jednající jménem prodejce překročí své oprávnění a způsobí neplatnost kupní smlouvy, která není zmocnitelem následně zhojena, a kdy ust. § 33 odst. 2 občan. zák. stanoví zmocněnci povinnost nahradit kupujícímu škodu, která mu neplatností smlouvy byla způsobena, odpovídá žalovaný dovolateli (žalobci) za vzniklou škodu. Výše škody odpovídá částce, jež je tvořena slevou z kupní ceny vozidla, uplatňovanou žalobcem u prodejce, a náklady spojenými s prokázáním nároku na uplatňovanou slevu.

Z výše uvedeného důvodu žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V podání ze dne 26. 3. 2008, nazvaném Doplnění tvrzení k přípustnosti dovolání , dovolatel uvedl, že přípustnost dovolání spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dovoláním napadený rozsudek má dle názoru žalobce ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Žalovaný se, jak vyplývá z obsahu spisu, k dovolání nevyjádřil.

Opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, připouští-li to zákon, je dovolání (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud České republiky (§ 10a o.s.ř.).

Dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž zamítl žalobu na zaplacení částky 45.100,- Kč s přísl., a dále proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 18.528,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu by bylo možné v daném případě obecně opřít o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak dovozuje dovolatel.

Je-li ovšem dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodní věci 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží, není dovolání dle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné.

V souzené věci uzavřeli účastníci podle zjištění soudu prvního stupně dne 14. 5. 2004 kupní smlouvu dle § 409 a násl. obchodního zákoníku s tím, že dle čl. 4.2 této kupní smlouvy V ostatním se řídí práva a povinnosti smluvních stran § 409 a násl. Obchodního zákoníku č. 513/1991 sb. a dle čl. 4.3 odpovědnost prodávajícího za vady zboží se řídí § 436 a násl. obch. zákoníku . Strany uzavřely dohodu dle ust. § 262 odst. 1 obchod. zák. Vztah mezi stranami (žalobcem a P. K.), jež uzavřely dohodu podle ust. § 262 odst. 1 obchod. zák., že se jejich vztah řídí obchod. zák., je závazkovým vztahem obchodním a spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí (tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 22 Nd 228/2002, publikované v Soudních rozhledech / C. H. BECK č. 5/2003, str. 152). Protože podáním žalobce byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 45.100,- Kč s příslušenstvím, tedy o plnění nepřevyšujícím v obchodní věci částku 50.000,- Kč, není ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání žalobce přípustné.

Dovoláním dovolatel napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde ale obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že ani dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení nemůže založit jeho přípustnost.

Nejvyšší soud České republiky proto s ohledem na shora uvedené podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání žalobce pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. června 2008

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu