32 Cdo 1909/2012
Datum rozhodnutí: 03.06.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 1909/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CAP P s.r.o. , se sídlem v Praze l0, K prádelně 1/183, identifikační číslo osoby 25646117, zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900/3, proti žalované TQE Asset, a.s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Na Poříčí 1047/26, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26490854, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o 6 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 42/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012, č. j. 3 Cmo 128/2011-93, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 40 898 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Lubomíra Svátka.

O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2011, č. j. 6 Cm 42/2010-63, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 6 300 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 dále též jen o. s. ř. (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka prostřednictvím svých námitek neformulovala žádnou právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda je nebo není smluvní svoboda stran (účastníků smlouvy) omezena kogentními ustanoveními právních předpisů zejména pak zákazem konkurence a rozporem právními předpisy , je tato její námitka vlivu porušení zákazu konkurence na smluvní vztah bezdůvodná. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku odkázal na ustanovení § 136 a § 196 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) ve spojení s § 65 obch. zák., když správně vysvětlil, že žalované ve vztahu k žalobkyni žádné nároky z porušení zákazu konkurence nevyplývají. Ani tato dovolatelčina výhrada nemůže otevřít přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V úvahu nepřichází ani omezení dispozitivního ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. ustanovením § 33b odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), neboť tyto dvě právní normy se vůbec nepřekrývají a předmět úpravy v každé z nich je zcela odlišný. Kromě toho odvolací soud vzájemný vztah těchto norem neřešil a ani řešit nemusel. Domáhá-li se proto dovolatelka zodpovězení otázky, zda lze odkazem na dispozitivní ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. obejít kogentní ustanovení § 33b odst. 3 obč. zák., nejde o otázku, pro jejíž řešení by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že smlouvou sjednané podmínky pro vznik nároku na odměnu mandatáře byly splněny. Tvrdí-li dovolatelka, že mandatář nesplnil, co dle smlouvy splnit měl, patrně přehlédla, že jde o námitku skutkového zjištění, která je podřaditelná pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou předestřená otázka, zda je možné zákaz konkurence formálně obejít založením jiné právnické osoby a uzavřením smlouvy s takovou jinou právnickou osobou , neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
K doplnění dovolání ze dne 1. března 2013, které bylo podáno k poštovní k přepravě dne 5. března 2013, dovolací soud nepřihlížel, neboť tak dovolatelka učinila až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo s účinností od 7. května 2013 nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 33 500 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 7 098 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 3. června 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu