32 Cdo 1891/2014
Datum rozhodnutí: 07.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 560 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31.12.2013, § 118a o. s. ř., § 150 o. s. ř., § 9 odst. 1 předpisu č. 72/1994Sb. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 1891/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Společenství domu č. p. 646 Praha 6 - Liboc , se sídlem v Praze 6 Liboci, Pod Cihelnou 646/4, PSČ 161 00, identifikační číslo osoby 27085830, zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, PSČ 130 00, proti žalované SPS engineering, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 22, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 45798851, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Peckova 280/9, PSČ 186 00, o zaplacení částky 699 244,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 64 Cm 32/2011, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 1 Cmo 115/2013-112, takto:

I. Dovolání žalobce a dovolání žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku ve výroku pod bodem II, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 64 Cm 32/2011-69, změněn tak, že ohledně částky 232 756 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. března 2011 do zaplacení byla žaloba zamítnuta, není přípustné.
Žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu buď nebyly doposud vyřešeny, popř. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a současně na otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu . Vymezuje přitom dvě otázky.
Předně předkládá otázku, zda v případě, že si smluvní strany smluvně ujednají možnost, že vady za splnění určitých podmínek může odstranit objednatel na náklady zhotovitele, musí zhotovitel (míněn zjevně objednatel) odstranit jen nezbytné minimum takových vad, popřípadě, zda může odstranit vady způsobem, aby dosáhl kvality, úrovně a provedení očekávaném a presumovaném v původním smluvním ujednání; ergo jakým způsobem a v jakém extenzivitě může objednatel vady odstranit na náklady zhotovitele . Na vyřešení takto vymezené otázky hmotného práva však napadené rozhodnutí nespočívá. V rozhodnutí odvolacího soudu nelze nalézt (ani implicite obsažený) názor, že objednatel je oprávněn odstranit toliko nezbytné minimum vad , resp. zpochybnění zcela zřejmé skutečnosti, že vada díla je odstraněna pouze tehdy, je-li odstraněna zcela, totiž tak, aby provedení díla odpovídalo výsledku určenému ve smlouvě (srov. § 560 odst. 1 obchodního zákoníku). Odvolací soud založil zamítavý výrok ve věci samé na skutkových závěrech (jejichž správnost v dovolacím řízení zpochybnit nelze) o tom, které z prací, jež si objednatel (tj. žalobce) nechal provést třetí osobou, byly vynaloženy na odstranění předmětné vady a které nikoliv (které odstranění této vady přičítat nelze).
Jako druhou nastoluje žalobce otázku, zda v případě, že soud dospěje k závěru, že žalobce neprokázal na základě navržených důkazů splnění všech podmínek, které soud považuje za nezbytné pro autoritativní přiznání nároku a provedení komplexní opravy střešní krytiny, včetně podmínek vyplývajících z hospodářských důvodů (kauzy), může zamítnout žalobu, aniž by předtím dal žalobci poučení (i) podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že splnění některé z tvrzených podmínek nemá dosud na základě navržených důkazů za prokázané, popř. (ii) podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že dle právního názoru soudu je nutno prokazovat i splnění jiných než žalobcem tvrzených podmínek, přičemž na základě navržených důkazů nemá tyto jiné podmínky dosud za prokázané .
Otázkou, v jaké procesní situaci je soud povinen poskytovat účastníkům poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., se odvolací soud v souzené věci nezabýval (neřešil ji), napadené rozhodnutí tedy na jejím řešení nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). Žalobce prostřednictvím takto formulované otázky vytýká odvolacímu soudu procesní pochybení. N ámitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách ).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že žalobcem položená otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla. Nejvyšší soud vysvětlil, že p ostup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a důvod (srov. např. usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Tak tomu bylo též v souzené věci; žalobce mylně přičítá odvolacímu soudu, že zamítavý výrok založil na závěru o neunesení důkazního břemene. Odvolací soud vycházel z učiněných skutkových zjištění, p ostup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy opodstatněn nebyl.
Též výtkou, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, žalobce uplatňuje vadu řízení nezahrnující odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva. Ostatně odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2001, není přiléhavý, neboť v souzené věci odvolací soud nepřijal originální řešení, jímž by bdělé účastníky střežící svá práva (viz obecný právní princip vigilantibus iura skripta sunt ) mohl vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení zaskočit. Neučinil totiž nic jiného, než že přisvědčil procesní obraně žalované uplatněné v odvolání, s níž byl žalobce seznámen a k níž se písemně vyjádřil (srov. č. l. 102 spisu), jejímž prostřednictvím žalovaná zpochybňovala, že k odstranění předmětné vady střešního pláště, v jejímž důsledku docházelo k zatékání, bylo třeba nově přeložit celou plochu střechy. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že účastník nemůže být zaskočen (překvapen) samotnou skutečností, že se soud v procesu zjišťování skutkového stavu věci přikloní na základě hodnocení provedených důkazů ke skutkové variantě odpovídající tvrzením protistrany. Odvolací soud se pak nemohl odchýlil ani od závěrů obsažených v dalším žalobcem označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, neboť z hlediska právní kvalifikace posoudil nárok žalobce shodně se soudem prvního stupně (důvodem změny jeho rozhodnutí jsou odlišné skutkové závěry).
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, vytýkaje odvolacímu soudu překvapivou a svévolnou (oporu v právu postrádající) aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116).
Kdyby pak bylo lze jeho shora zmíněnou argumentaci judikaturou, v níž Nejvyšší soud zdůrazňuje zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu, vztáhnout i na zde uplatněnou námitku překvapivosti, nebylo by možno shledat dovolání přípustným. Jak bylo již vyloženo, přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv pouhá (ať již domnělá či skutečná) vada řízení. K námitce zpochybňující způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s aplikací advokátního tarifu ve vztahu k vyhlášce 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, zrušené s účinností ke dni 7. května 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se ovšem argumentace judikaturou upravující předvídatelnost soudního rozhodnutí nevztahuje v žádném případě.
V tomto rozsahu tedy dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny (§ 241b odst. 2 věta první o. s. ř.) a které brání tomu, aby byla v tomto směru posouzena přípustnost dovolání.
Přípustné není ani dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku o věci samé, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 466 488,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. března 2011 do zaplacení.
Žalovaná označuje jako předpoklad přípustnosti dovolání skutečnost, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 1389/2007, při řešení otázky hmotného práva, zda mělo společenství vlastníků jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., způsobilost nabýt postupní smlouvou práva a povinnosti ze smlouvy o dílo, kterou byl vybudován dům či jeho část, k jehož správě společných částí toto společenství vlastníků jednotek vzniklo, a tedy zda je aktivně legitimován v tomto sporu .
Otázkou souladu smlouvy o postoupení pohledávek a převzetí dluhů ze smluv o dílo uzavřené dne 22. března 2004, z níž žalobce dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci, s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů, zrušeného ke dni 1. lednu 2014), se odvolací soud nezabýval, stejně jako soud prvního stupně, zjevně proto, že žalovaný v řízení před soudy nižších stupňů v tomto ohledu žádné námitky neuplatnil (učinil tak až v dovolání). Odvolací soud se za této procesní situace spokojil se závěrem o platnosti uvedené smlouvy založeným na úvaze, že smlouva obsahuje veškeré náležitosti stanovené zákonem.
Otázku hmotného práva, z níž žalovaná dovozuje přípustnost dovolání, tedy odvolací soud neřešil a neučinil o této otázce žádný závěr, který by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán; právní názor, že žalobce byl jako společenství vlastníků jednotek způsobilý smlouvou nabýt práva z vad týkajících se smlouvy o dílo, který žalovaná odvolacímu soudu podsouvá, v jeho rozhodnutí nalézt nelze (však na jiném místě v dovolání žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že se s otázkou aktivní věcné legitimace nevypořádal vůbec). Není tedy splněn předpoklad, vyplývající z ustanovení § 237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí na vyřešení žalobcem nastolené otázky hmotného práva závisí (natož pak aby bylo možno dovodit odchylku takového řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu).
Samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, ve světle judikatury Nejvyššího soudu dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení nezakládá, nemůže tedy založit ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, ročník 2009, pod číslem 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7484, a z pozdější doby usnesení ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014).
Ačkoliv též dovolání žalované směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, její argumentace se k náhradě nákladů řízení v žádném ohledu neupíná a její dovolání je tak v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§ 241b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání obou účastníků podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. listopadu 2014

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu