32 Cdo 1886/2015
Datum rozhodnutí: 21.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 1886/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Intrum Justitia Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 27 22 19 71, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 80, proti žalované D. B. , zastoupené JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 196/18, o zaplacení částky 128 606,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 110/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2014, č. j. 32 Co 280/2014-213, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 938 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce. Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 14 C 110/2013-157, ve znění opravného usnesení ze dne 23. prosince 2013, č. j. 14 C 110/2013-164, kterým Okresní soud v Příbrami uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 118 661,58 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 9 945 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu výslovně proti všem jeho výrokům podala žalovaná dovolání, majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v nalézacím řízení vyvstala právní otázka, která nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a s ním spojená rozhodnutí soudu prvního stupně, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a přiznal žalované náhradu nákladů všech řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neuvedla judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Formuluje-li dovolatelka otázku spočívající v tom, že dle názoru žalované se stal exekučně vykonavatelný dluh, jež nebyl splatný a právní otázku presumpce správnosti soudních aktů ve formě přípisu soudu a jeho význam v následujícím řízení při dalším procesním postupu a rozhodování soudu, zejména pak za situace, kdy účastník učinil v řízení podání na výzvu soudu dle přípisu , které nebyly podle jejího názoru v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešeny, není dovolání pro řešení těchto otázek přípustné, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky odvolací soud neřešil, když své rozhodnutí založil na posouzení včasnosti podání odporu proti platebnímu rozkazu. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud postupoval formalisticky, nezabýval-li se její námitkou, že přiznaná pohledávka je nesplatná, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. září 2015
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu