32 Cdo 1868/2009
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 269 odst. 2 obch. zák., § 40a obč. zák., § 49a obč. zák., § 95 odst. 1 o. s. ř.






32 Cdo 1868/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně
GE Money Auto, a. s.,
se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60 11 27 43, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, PSČ 500 02, proti žalovanému
F. P,
zastoupenému JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem, se sídlem v Praze 9-Hloubětíně, K Hutím 665/5, PSČ 198 00, o zaplacení částky 323.066,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 116/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 2 Cmo 318/2007-343, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 2 Cmo 318/2007-343, v potvrzujícím výroku pod bodem I. a v měnícím výroku pod bodem II. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení pod body III. a IV.,
se

zrušuje
a v tomto rozsahu
se
věc
vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 3 Cm 116/2003-221, zamítl žalobu o zaplacení částky 323.066,21 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2007, č. j. 2 Cmo 279/2006-247, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož žalobkyně podáním ze dne 3. března 2005, doručeným soudu 4. března 2005 doplnila neúplná skutková tvrzení k nároku uplatněnému žalobou, v níž odkazovala na leasingovou smlouvu č. 9630305 ze dne 12. dubna 1999, na podání ze dne 25. října 2001 označené jako kalkulace pojistného plnění a na fakturu č. N2001 08114, a postup soudu prvního stupně podle ustanovení § 95 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jenž rozhodl o připuštění změny žaloby, je jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci v tom rozsahu, ve kterém byla žaloba k námitce promlčení vznesené žalovaným zamítnuta. Závěr o relativní neplatnosti leasingové smlouvy č. 96030305 podle ustanovení § 49a občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) považoval pro nedostatek odůvodnění za nepřezkoumatelný.

Rozsudkem ze dne 17. září 2007, č. j. 3 Cm 116/2003-276, Městský soud v Praze, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 137.339,20 Kč s 0,3% úrokem z prodlení denně z částky 39.780,- Kč od 9. listopadu 2001 do zaplacení (výrok I.), co do částky 185.727,01 Kč s 0,3% úrokem z prodlení denně od 9. listopadu 2001 do zaplacení a dále co do 0,3% úroku z prodlení denně z částky 97.559,20 Kč od 9. listopadu 2001 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně rekapituloval, že žalobou doručenou soudu 24. února 2003 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 338.532,- Kč s příslušenstvím z titulu finančního vypořádání z předčasně ukončené leasingové smlouvy č. 96030305 uzavřené se žalovaným 12. dubna 1999 (dále též jen první smlouva ). Podáním doručeným 4. března 2005 doplnila na výzvu soudu skutková tvrzení k uplatněnému nároku a uvedla nová skutková tvrzení, podle nichž uzavřela se žalovaným další dvě leasingové smlouvy č. 96030306 z 12. dubna 1999 (dále též jen druhá smlouva ) a č. 95754003 z 20. listopadu 1998 (dále též jen třetí smlouva ). Žalovaný byl v prodlení s placením leasingových splátek, proto žalobkyně všechny tři smlouvy předčasně ukončila výpověďmi z 3. dubna 2000, 20. března 2000 a 7. dubna 2000. V podání žalobkyně specifikovala jednotlivé nároky z každé smlouvy. Jejich výše nebyla mezi účastníky sporná.

S odkazem na ustanovení § 49a obč. zák. dospěl soud prvního stupně k závěru, že všechny tři leasingové smlouvy jsou od počátku neplatnými právními úkony z důvodu omylu žalovaného. V článku 2 leasingových smluv se uvádí, že předmět leasingu je pojištěn u pojišťovny Česká Kooperativa - Praha pojistnou smlouvou č. 580034607-0 se spoluúčastí pojištěného v tam uvedené výši. Z článku VIII. všeobecných smluvních podmínek leasingu, které jsou součástí leasingových smluv vyplývá, že předmět leasingu je pojištěn u pojistitele uvedeného v leasingové smlouvě. Žalobkyně uzavřela 31. ledna 1998 s Kooperativou, pojišťovnou, a. s. výše uvedenou pojistnou smlouvu, jejíž součástí byly všeobecné pojistné podmínky. Podle pojistné smlouvy bylo jednou z podmínek, kterou muselo splňovat motorové vozidlo převzaté do pojištění, přidělení platné státní poznávací značky (dále jen SPZ ). Tuto podmínku ani jedno vozidlo nesplňovalo, když v okamžiku uzavření leasingových smluv ani později vozidla neměla SPZ přiděleny. Z výpovědi žalovaného zjistil, že skutečností rozhodnou pro uzavření leasingových smluv pro něho bylo, že vozidla jsou pojištěna v okamžiku uzavření smluv. Pokud by věděl, že nejsou pojištěna, smlouvy by neuzavřel a vozidla nepřevzal, protože do nepojištěného vozidla by nikdy nesedl. Žalovaný sice - podle článku 5.2. leasingových smluv - potvrdil, že se seznámil s podmínkami zvolené pojišťovny a způsobem výplaty pojistného plnění, toto prohlášení ale neznamenalo, že se seznámil s pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami. Termín podmínky pojišťovny si žalovaný mohl vyložit i jako seznámení se s údaji uvedenými v článku 2 leasingových smluv, tedy s výší pojistné částky, výší bonusu, výší spoluúčasti apod. Žalovaný se v řízení dovolal neplatnosti první smlouvy z důvodu omylu při jednání konaném 13. března 2006 a neplatnosti druhé a třetí smlouvy z téhož důvodu při jednání konaném 4. června 2007, přičemž promlčecí doba k dovolání se neplatnosti všech tří smluv začala žalovanému plynout od 30. dubna 2002, kdy mu byl doručen přípis pojišťovny Kooperativa, a. s. (dále jen pojišťovna ) o tom, že předměty leasingu nejsou pojištěny. Žalobkyně však vznesla námitku promlčení práva žalovaného dovolat se relativní neplatnosti.

Soud prvního stupně dovodil, že tato námitka žalobkyně je s ohledem na ustanovení § 391 odst. 2 a § 397 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) důvodná ve vztahu ke druhé a třetí smlouvě, když v promlčecí době se žalovaný dovolal relativní neplatnosti pouze první smlouvy. Proto žalobě vyhověl co do nároku na zaplacení dlužných leasingových splátek, vyúčtovaných úroků z prodlení a smluvních pokut vztahujících se ke druhé a třetí smlouvě.

Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 137.339,20 Kč s 0,3% úrokem z prodlení denně z částky 39.780,- Kč od 10. prosince 2001 do zaplacení, co do 0,3% úroku z prodlení denně z částky 39.780,- Kč od 9. listopadu 2001 do 9. prosince 2001 jej změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 185.727,01 Kč s 0,3% úrokem z prodlení denně z částky 149.003,26 Kč od 10. prosince 2001 do zaplacení, co do 0,3% úroku z prodlení denně z částky 36.727,01 Kč od 9. listopadu 2001 do 9. prosince 2001 a co do zaplacení 0,3% úroku z prodlení denně z částky 97.559,20 Kč od 9. listopadu 2001 do zaplacení jej potvrdil (druhý výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

Odvolací soud po částečném opakování dokazování listinami považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela se žalovaným tři leasingové smlouvy, předmět první smlouvy (osobní automobil Daewoo Matiz) byl odcizen 18. března 2000, za odcizené vozidlo pojišťovna neposkytla žalobkyni pojistné plnění, protože vozidlo nebylo pojištěno. Pro neplacení leasingových splátek žalobkyně smlouvy vypověděla a nároky z těchto smluv vyúčtovala žalovanému přípisem z 25. října 2001. Nárok žalobkyně z první smlouvy činí 185.727,01 Kč a je tvořen částkou dlužných leasingových splátek (13.668,- Kč), vyčísleného úroku z prodlení (26.676,03 Kč), smluvní pokuty (10.000,- Kč) a splátek splatných po výpovědi smlouvy (135.383,- Kč). Nárok z druhé smlouvy činí 49.441,51 Kč a ze třetí smlouvy 87.867,64 Kč.

Odvolací soud se však neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně a z něho vyplývajícím právním závěrem o relativní neplatnosti leasingových smluv podle ustanovení § 49a obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že omyl žalovaného při uzavírání leasingových smluv nebyl prokázán. Žalovaný totiž podpisem leasingových smluv potvrdil i to, že se podrobně seznámil s podmínkami zvolené pojišťovny a způsobem výplaty pojistného plnění (článek 5 bod 5.2 smluv). Za podmínky zvolené pojišťovny a způsob výplaty pojistného plnění nelze považovat text článku 2 smlouvy, v němž je označena zvolená pojišťovna, číslo pojistné smlouvy, rozsah spoluúčasti a to, že předmětné pojistné plnění platí pro území Evropy. Potvrdil-li žalovaný, že se seznámil s podmínkami zvolené pojišťovny a způsobem výplaty pojistného plnění, potvrdil zejména to, že předmětnou pojistnou smlouvou jsou pojištěna vozidla, která mají přidělenou SPZ Dopravním inspektorátem Policie České republiky, a nemůže se úspěšně bránit tvrzením o omylu týkajícího se ujednání o pojištění vozidel při uzavírání smluv. Žalovaným tvrzené skutečnosti o nepředání technických průkazů při převzetí vozidel od dodavatele vozidel nelze přičíst k tíži žalobkyně, protože smluvní podmínky leasingu takovou situaci řešily a řádné převzetí vozidel bylo věcí žalovaného na základě plné moci udělené mu žalobkyní (článek II. převzetí předmětu leasingu - záruční podmínky). Omyl žalovaného tak nebyl prokázán a žalovaný se tudíž nemůže dovolávat relativní neplatnosti smluv z tohoto důvodu.

Zabývaje se vznesenou námitkou promlčení nároků ze smluv dospěl k názoru, že tato není vzhledem ke čtyřleté promlčecí době důvodná, neboť žalobkyně nárok vyúčtovala žalovanému přípisem z 25. října 2001 a u soudu jej uplatnila 24. března 2003. Ohledně délky prodlení žalovaného vyšel odvolací soud z toho, že žalobkyně doklad o doručení přípisu z 25. října 2001 nemá k dispozici, a proto měl za prokázané prodlení žalovaného se zaplacením nároků až od přípisu z 10. prosince 2001, jenž je reakcí žalovaného na přípis žalobkyně z 25. října 2001. Smluvní úrok z prodlení byl sjednán pouze za prodlení žalovaného s úhradou leasingových splátek a vedlejších plateb, jimiž jsou podle smluvních podmínek např. převáděcí, přihlašovací, odhlašovací poplatky a daně. Žalovaný výši jednotlivých nároků nezpochybňoval, bránil se pouze tvrzením o nepřehlednosti nároku. V průběhu řízení byl nárok žalobkyně co do uplatněné výše vyjasněn.

Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, a proti části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a též proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož podání žalobkyně ze dne 3. března 2005 není změnou nýbrž pouze doplněním žaloby, neboť již v žalobě je odkaz na listinu ze dne 25. října 2001 a její přílohu, z nichž se má podávat, že žalobkyně žalobou požadovala částku 338.532,- Kč sestávající z nároků ze všech tří smluv. Tímto právním závěrem odvolací soud zavázal soud prvního ve svém zrušujícím usnesení ze dne 27. února 2007, č. j. 2 Cmo 279/2006-247, kterým dřívější zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. června 2006, č. j. 3 Cm 116/2003-221, zrušil. Dovolatel má za to, že žalobkyně se žalobou došlou soudu 24. února 2003 původně domáhala po žalovaném zaplacení částky 338.532,- Kč s příslušenstvím pouze a jedině jako nároku z první smlouvy, když v žalobě není o žádné jiné smlouvě zmínka, tuto smlouvu žalobkyně blíže rozvedla ve svých skutkových tvrzeních, přičemž důsledně hovořila v jednotném čísle. Žádné žalobní tvrzení není podle názoru dovolatele možno vyložit tak, že by se uplatněný nárok měl týkat více leasingových vztahů. Tato skutečnost nevyplývá ani z listiny ze dne 25. října 2001 a její přílohy ani z faktury č. N2001 08114. Teprve v podání z 3. března 2005 (v reakci na vyjádření dovolatele z 31. prosince 2004 k žalobě) zmiňuje žalobkyně uzavření druhé a třetí smlouvy a nároky z těchto smluv. Tyto nároky přitom mohla uplatnit samostatnými žalobami, protože vyplývají z jiných, samostatných právních titulů a opírají se o zcela jiné skutečnosti. K uplatnění nároků z druhé a třetí smlouvy u soudu tak došlo až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby a jím vznesená námitka promlčení je důvodná.

Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně určil den, od kterého mohl poprvé uplatnit námitku relativní neplatnosti leasingových smluv. Tvrdí, že se o důvodu neplatnosti druhé a třetí smlouvy dozvěděl až 22. května 2006, kdy byl soudem prvního stupně proveden důkaz čtením pojistné smlouvy a dopisu pojišťovny z 25. dubna 2002 adresovaného žalobkyni. V souvislosti s námitkou relativní neplatnosti smluv dovolatel uvádí, že považuje všechny tři smlouvy za neplatné z důvodu omylu, který má za podstatný a který spočíval v tom, že byl přesvědčen, že předměty leasingu jsou od doby uzavření každé jednotlivé leasingové smlouvy pojištěny. Odvolací soud se nijak nevypořádal s tím, že přímo v textu každé leasingové smlouvy je výslovně uvedeno, že předmět leasingu je pojištěn, nikoli že bude pojištěn po přidělení SPZ. Byla-li zároveň v leasingových splátkách od počátku zahrnuta úhrada za pojištění, nemohlo to u dovolatele vyvolat jiné přesvědčení, než že předměty leasingu jsou pojištěny od uzavření leasingových smluv.

S odkazem na ustálenou judikaturu má dovolatel za to, že výše smluvního úroku z prodlení, která odpovídá ročnímu úroku ve výši 109,5% z dlužné částky, je v rozporu s dobrými mravy. Přitom nejde o případ, kdy by extrémní výše smluvního úroku z prodlení byla odůvodněna konkrétními okolnostmi jednotlivého obchodního případu, zvýšenou rizikovostí obchodu apod.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a proti měnící části druhého výroku je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podle obsahu dovolání za tuto vadu považuje nesprávný závěr odvolacího soudu, že podání žalobkyně doručené soudu prvního stupně 4. března 2005 není změnou žaloby, nejde o vadu řízení, ale o kritiku správnosti právního posouzení tohoto procesního úkonu žalobkyně podřaditelnou pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle ustanovení § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.

K otázce, kdy jde o změnu žaloby, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 21/2003 ). V něm vysvětlil, že o změnu žaloby jde tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. V rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, pak Nejvyšší soud dovodil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě. K témuž závěru se přihlásil i v rozsudku uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že závěr, podle něhož vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba, a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně.

V projednávané věci se žalobkyně žalobou doručenou soudu 24. února 2003 domáhala po žalovaném zaplacení částky 338.532,- Kč s úrokem z prodlení jako nedoplatku pojistného plnění. Součástí vylíčeného skutkového základu věci bylo tvrzení, že 12. dubna 1999 uzavřela žalobkyně se žalovaným leasingovou smlouvu č. 96030305, předmětem leasingu byl osobní automobil Daewoo Matiz, který byl posléze žalovanému odcizen, že žalovaný byl s leasingovými splátkami v prodlení, od 17. února 2000 splátky neplatil vůbec a že dne 25. října 2001 provedla žalobkyně výslednou kalkulaci pojistného plnění a fakturou č. N2001 08114 vyúčtovala žalovanému nedoplatek pojistného plnění ve výši 338.532,- Kč, přičemž žalovaný tuto částku nezaplatil. Podáním ze dne 3. března 2005 žalobkyně na výzvu soudu doplnila a upřesnila skutková tvrzení, pokud jde o nároky, uplatněné na základě leasingové smlouvy č. 96030305, vedle toho však uvedla i skutková tvrzení zcela nová, podle nichž uzavřela se žalovaným další dvě leasingové smlouvy č. 95754003 a č. 96030306. Dále uvedla, co bylo obsahem těchto dvou smluv, že žalovaný smluvní závazky z těchto smluv rovněž neplnil, proto je ukončila výpověďmi k 6. dubnu 2000, přičemž žalovaný oba předměty leasingu následně vrátil. V podání ze dne 3. března 2005 pak rovněž nároky z leasingových smluv č. 95754003 a č. 96030306 specifikovala.

Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně sice nadále požadovala stejné plnění, avšak na základě jiného skutkového stavu, než vylíčeného v žalobě, v níž všechna svá tvrzení vztahovala pouze k leasingové smlouvě č. 96030305, přičemž s těmito tvrzeními korespondují i listiny připojené k žalobě (leasingová smlouva č. 96030305, výsledná kalkulace pojistného plnění k leasingové smlouvě č. 96030305 i faktura č. N2001 08114).

Dospěl-li odvolací soud v usnesení ze dne 27. února 2007, č. j. 2 Cmo 279/2006-247, kterým zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a zavázal jej právním názorem, k závěru, že podání žalobkyně ze dne 3. března 2005 není změnou žaloby, ale doplněním neúplných skutkových tvrzení k nároku uplatněnému žalobou, považuje Nejvyšší soud tento názor za nesprávný, v rozporu s výše uvedenou judikaturou, neboť ani z listin připojených k žalobě - konkrétně z přípisu žalobkyně z 25. října 2001 a faktury č. N2001 08114, přičemž není zřejmé, zda listina z 25. října 2001 byla k žalobě připojena, když z žaloby tato okolnost nevyplývá a soudy se jí nezabývaly - nevyplývá, že v žalované částce jsou zahrnuty i nároky ze druhé smlouvy ve výši 49.441,51 Kč a ze třetí smlouvy ve výši 87.867,64 Kč. Naopak je v nich jednoznačně uvedeno, že částka 338.532,- Kč představuje nároky z první smlouvy s přesným rozlišením dlužných splátek, úroku z prodlení a smluvní pokuty.

Nesprávné posouzení podání žalobkyně ze dne 3. března 2005 jakožto podání, kterým byla doplněna neúplná skutková tvrzení v žalobě a nikoliv jako podání, kterým žalobkyně změnila žalobu co do skutkových tvrzení, mělo vliv i na správnost posouzení námitky promlčení nároků uplatněných ze druhé a třetí smlouvy vznesené žalovaným.

Nejvyšší soud považuje za nesprávný i závěr, podle něhož leasingové smlouvy nejsou neplatné podle ustanovení § 49a obč. zák. z důvodu omylu žalovaného.

Podle ustanovení § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 23. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 432/96) má ve smyslu ustanovení § 49a věty první obč. zák. omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal nebo o něm, ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Ve vztahu k posledně uvedenému předpokladu zákon rozlišuje situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, a dále situaci, kdy druhý účastník musel o omylu jednajícího vědět. Obě situace jsou z hlediska právní relevance rovnocenné a postačí, je-li dána jedna z nich. Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník bez úmyslu uvést mýlícího se účastníka v omyl vznik omylu způsobil, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle jednající osoby rozhodující. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde i tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal, anebo vzhledem k okolnostem poznat musel a mýlícího se na jeho omyl neupozornil.

Z pohledu uvedeného je v projednávané věci významné zjištění, že v leasingových smlouvách předložených žalovanému k podpisu je uvedeno v článku 2, že výše označenou pojistnou smlouvou je předmět leasingu pojištěn a že leasingová společnost věděla, že vozidla pojištěna nejsou, neboť pojistnou smlouvu s pojišťovnou uzavírala sama, jakož i zjištění učiněné soudem prvního stupně z výpovědi žalovaného, že bez toho, že by vozidla byla pojištěna již při jejich převzetí, by leasingové smlouvy neuzavřel a vozidla nepřevzal. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištění, na němž založil svůj závěr odvolací soud, podle něhož žalovaný musel vědět z ujednání pod bodem 5.2 leasingových smluv a z článku II. smluvních podmínek leasingu, že vozidla nejsou pojištěna, když jim dosud nebyly přiděleny SPZ, neboť tato ujednání a ustanovení nic nevypovídají o tom, zda vozidla při podpisu smlouvy a v okamžiku převzetí jsou či nejsou pojištěna, na rozdíl od jednoznačného ujednání v článku 2 leasingových smluv. Z těchto zjištění vyplývá, že omyl žalovaného lze považovat za podstatný a že leasingová společnost tento omyl vyvolala, předkládala-li žalovanému k podpisu leasingové smlouvy obsahující konkrétní údaje o pojištění vozidel.

Výhradou, že výše smluvního úroku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud vzhledem k závěrům, které učinil při přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, již nezabýval.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že k otázce ukončení leasingových smluv, povahy nároků s tím spojených a počátku běhu promlčecích lhůt se Nejvyšší soud vyjádřil ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. dubna 2011


JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu