32 Cdo 1828/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2010
Dotčené předpisy: § 470 obč. zák.







32

Cdo 1828/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně
CORSAIR (Luxembourg) N 11 S. A.,
se sídlem Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, reg. č. B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalované
J. T.
, zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/2, PSČ 460 01, o zaplacení částky 236.317,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 158/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2008, č. j. 38 Co 137/2008-170, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2008, č. j. 38 Co 137/2008-170,

ve výrocích II. a III., a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. března 2008, č. j. 14 C 158/2004-131, ve výrocích II. a III.,
se zrušují
a věc
se vrací
v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Hradci Králové výrokem II. v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek ze dne 25. března 2008, č. j. 14 C 158/2004-131, ve výrocích II. a III., jimiž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu co do částky 231.051,- Kč a rozhodl o nákladech řízení, výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla 5. května 1995 uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně (Českou spořitelnou, a. s.) a předchůdcem žalované (P. T.) smlouva o úvěru, úvěr byl poskytnut, nebyl splácen, celkový dluh ze smlouvy o úvěru představuje částku 3,592.799,74 Kč. Na majetek P. T. byl prohlášen konkurs, věřitelka přihlásila pohledávku ze smlouvy o úvěru do konkursu, pohledávka byla v plné výši zjištěna. K úhradě pohledávky nedošlo, neboť konkurs byl zrušen z důvodu úmrtí úpadce. Pohledávka byla postoupena Českou spořitelnou, a. s. žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky z 25. července 2003. V dědickém řízení po zůstaviteli P. T. byla usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. března 2006, č. j. 18 D 489/2002-149, určena čistá hodnota dědictví částkou 231.051,- Kč a schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž veškerý majetek tvořící pozůstalost připadl žalované s tím, že odpovídá i za dluhy dědictví. Usnesením téhož soudu ze dne 2. ledna 2007, č. j. 18 D 483/2006-171, o dodatečném projednání dědictví, byla určena čistá hodnota dědictví částkou 236.317,- Kč. Žalovaná uhradila 26. ledna 2007 na základě dohody o narovnání věřiteli K. Ch. část dluhu, který na ni přešel smrtí zůstavitele, a to částku 11.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 8 C 172/2006, byla žalovaná zavázána zaplatit jinému věřiteli zůstavitele částku 220.051,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně. Žalovaná jako jediná dědička původního dlužníka odpovídá podle ustanovení § 470 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) za zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví. Uhradila-li již za zůstavitele dluh ve výši 11.000,- Kč a byla-li zavázána k úhradě dluhu zůstavitele jinému věřiteli ve výši 220.051,- Kč, je žaloba důvodná pouze do částky 5.266,- Kč, která společně s částkou 231.051,- Kč nepřekračuje čistou hodnotu žalovanou nabytého dědictví. Co do částky 231.051,- Kč proto již žaloba důvodná není.

Zdůraznil, že přestože dědictví bylo předluženo, nedohodli se dědicové o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu ustanovení § 175p občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), nebylo postupováno ani podle ustanovení § 175t odst. 1 o. s. ř. (nebyla nařízena likvidace dědictví) ani nedošlo ke konvokaci věřitelů podle ustanovení § 175n o. s. ř. Povinnost dědice uhradit zůstavitelovy dluhy je omezena cenou zanechaného majetku. Cena dědictví, kterého žalovaná nabyla, byla uložením povinnosti zaplatit částku 5.266,- Kč zcela vyčerpána. Existenci dalších aktiv dědictví, která by míru odpovědnosti žalované za vymáhaný dluh zvyšovala, žalobkyně netvrdila.

Žalobkyně podala proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu posoudil odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele při větším množství věřitelů pouze co do omezení vyplývajícího z ustanovení § 470 obč. zák. a nesprávně - již v nalézacím řízení - se zabýval skutečností, zda došlo k vyčerpání ceny nabytého dědictví a v jaké výši mají být věřitelé dědicem uspokojeni, přičemž nerespektoval pravidla uspokojování více věřitelů podle ustanovení § 175n o. s. ř. Podotýká, že žalovaná prokázala pouze uhrazení částky 11.000,- Kč věřiteli K. Ch., zaplacení částky 220.051,- Kč podle rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 8 C 172/2006 prokázáno nebylo. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval veškerými jejími tvrzeními, odůvodnění rozsudku tak neodpovídá požadavkům kladeným ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Zdůrazňuje, že nezpochybňovala odpovědnost žalované za dluhy dědictví do výše ceny nabytého majetku a samotnou cenu nabytého majetku, ale oprávnění zabývat se vyčerpáním ceny nabytého dědictví v nalézacím řízení. Má za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004, z něhož vyplývá, že prostor pro posouzení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele podle ustanovení § 470 obč. zák. je až v řízení o návrhu na zastavení exekuce. Zkoumání omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele v nalézacím řízení proto není na místě, neboť v něm má být zjištěna pravost a výše pohledávky věřitele. Rozsah, v jakém dědic odpovídá za dluhy zůstavitele, se musí projevit v okamžiku skutečné úhrady dluhů zůstavitele, tedy v okamžiku dobrovolného plnění nebo exekučního vymáhání dluhu. Žalovaná tak neoprávněně zvýhodnila jiné věřitele oproti dovolatelce, když jejich pohledávky uspokojila před pohledávkou dovolatelky, aniž by pro takový postup existoval zákonný důvod. V té souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 549/2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005 a sp. zn. 20 Cdo 982/2006.

Dovolatelka navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c), neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Otázku, na které založily soudy obou stupňů svá rozhodnutí, Nejvyšší soud již zodpověděl v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, ve kterém vysvětlil, že v nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, je soud povinen zabývat se úvahou, v jakém rozsahu odpovídají dědici podle § 470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy. Nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu ustanovení § 175n o. s. ř., mohou dědici v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého nabyli, již byla vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu pohledávek, které měly výhodnější právo na uspokojení, než vymáhaná pohledávka.

V rozsudku ze dne 26. června 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005, Nejvyšší soud uzavřel, že nedošlo-li ke konvokaci věřitelů podle ustanovení § 175n o. s. ř., ani k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu § 471 odst. 1 obč. zák. a nebyla ani nařízena likvidace dědictví, řídí se povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§ 175t až § 175v o. s. ř.). Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v § 175v odst. 2 a 3 o. s. ř.; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně.

Konečně k významu rozhodnutí vydaného v řízení o dědictví podle ustanovení § 175o o. s. ř. pro závěr o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy ve smyslu ustanovení § 470 obč. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007. V něm dovodil, že závěr činěný soudem v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175o o. s. ř. o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví, není definitivním závěrem o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku předurčujícím odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy. V nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, se proto soud vždy musí zabývat zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku, a na základě takového zjištění teprve řešit otázku, v jakém rozsahu odpovídá dědic podle § 470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy.

Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a ze stejného důvodu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. září 2010



JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu