32 Cdo 182/2010
Datum rozhodnutí: 10.05.2011
Dotčené předpisy: § 344 obch. zák., § 544 obč. zák.




32 Cdo 182/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PROREALM, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Modřany, K dolům 901, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 48109240, zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou se sídlem v Rudné u Prahy, Jižní 1425/36, proti žalované DISEMO Consulting s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Sázavská 30, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25781901, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 4-Bráníku, Jasná II 5, o 973 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 35/2006, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 25 Co 532/2008-145, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 25 Co 532/2008-145, se v měnícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 556 200 Kč zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně zamítá .
III. Dovolání žalované se odmítá .
IV. V řízení o dovolání žalované je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 561 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Hany Ružarovské. O d ů v o d n ě n í :
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení dlužného nájemného ve výši 219 600 Kč a 214.200,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a dále smluvní pokuty ve výši 540 000 Kč, kterou si účastníci sjednali v nájemní smlouvě pro případ prodlení s jeho úhradou. Žalovaná učinila předmětem vzájemného návrhu částku 22 000 Kč z titulu tvrzeného přeplatku na zaplaceném nájemném.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. června 2008, č. j. 17 C 35/2006-100, ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2009, č. j. 17 C 35/2006-128, uložil žalované zaplatit žalobkyni 973 800 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z částky 219 600 Kč od 11. dubna 2004 do zaplacení a z částky 214 200 Kč od 11. května 2004 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl protinávrh žalované o zaplacení 22 000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 19 800 Kč, změnil ho ohledně částky 658 394 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a zrušil ho ohledně částky 295 606 Kč a 2% úroku z prodlení z částky 219 600 Kč za dobu od 11. dubna 2004 do zaplacení a 2% úroku z prodlení z částky 214 200 Kč za dobu od 11. května 2005 do zaplacení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první odstavec výroku). Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalované a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že mezi účastníky byla dne 19. listopadu 2003 platně uzavřena nájemní smlouva č. 07/2003. Na rozdíl od soudu prvního stupně však poměřoval otázku platnosti smlouvy pouze podle § 663 a násl. občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), nikoliv též podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Toto odlišné posouzení založil na závěru, že předmětem nájmu je věc hromadná, neboť jde o soubor věcí nebytový prostor, část pozemku, dva světelné totemy, vlajkové stožáry, dva billboardy a další věci, které mají být užívány jedním nájemcem ke společnému účelu. To má podle odvolacího soudu ten důsledek, že i nájem nebytových prostor, které jsou součástí předmětu nájmu, je třeba posoudit společně s nájmem dalších věcí pouze podle občanského zákoníku. Za těchto okolností neshledal důvodnou argumentaci žalované, že v nájemní smlouvě nebylo stanoveno zvlášť nájemné za nebytové prostory. Odvolací soud nepřisvědčil ani další její námitce o neurčitosti smlouvy v otázce předmětu nájmu, neboť podle jeho posouzení byl předmět nájmu vymezen ve smlouvě dostatečně určitě, na čemž nic nemění ani jeho částečné vymezení v příloze smlouvy, na kterou smlouva odkazovala.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně od nájemní smlouvy ke dni 11. května 2004 z důvodu neplacení nájemného platně odstoupila, odlišně však posoudil následky tohoto odstoupení. V této souvislosti vysvětlil, že mezi účastníky šlo o obchodnězávazkový vztah, takže důsledky tohoto odstoupení je třeba posuzovat podle § 344 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Vycházeje z ustanovení § 349 odst. 1 a § 351 odst. 1 obch. zák. uvedl, že smlouva zanikla ke dni odstoupení, odstoupením od smlouvy došlo k zániku všech práv a povinností jejich účastníků, a proto se nelze již nadále domáhat plnění z této smlouvy. Přiznal-li za této situace soud prvního stupně žalobkyni nárok na zaplacení částky 295 606 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za měsíce duben a květen 2004, právně pochybil. Odvolací soud proto v této části zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i v zamítavém výroku ohledně přeplatku na nájemném ve výši 22 000 Kč s příslušenstvím, jelikož tento nárok promlčen není.
Při přezkoumání nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty sjednané ve výši 1 % denně z dlužné částky za prodlení s úhradou nájemného vyšel odvolací soud z úvahy, že ji lze přiznat pouze v rozsahu nároku vzniklého již v době trvání nájemní smlouvy. Konstatoval, že povinnost platit nájemné měla žalovaná pouze do doby odstoupení od smlouvy, odstoupením od smlouvy tato její povinnost zanikla a nelze tedy její nesplnění nadále sankcionovat smluvní pokutou. Žalobkyni lze tudíž podle posouzení odvolacího soudu přiznat smluvní pokutu jen ve výši 19 800 Kč za prodlení s platbou nájemného za dobu od 1. května 2004 do 11. května 2004; proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a ohledně zbývající částky 658 394 Kč (představující smluvní pokutu ve výši 102 194 Kč dle čl. VI bodu 2 nájemní smlouvy a zbytek smluvní pokuty dle čl. VI bodu 1 nájemní smlouvy ve výši 556 200 Kč) ho změnil ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl. Namítala-li odvolatelka, že ujednání o smluvní pokutě je z důvodu nepřiměřenosti její sjednané výše (1 % denně) neplatné, odvolací soud se s tímto jejím názorem neztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobkyně, opírajíc přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, přičemž v otázce dovolacího důvodu odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že jí nárok na sjednanou smluvní pokutu nevznikl. Opačný názor staví na argumentaci, že její odstoupení od nájemní smlouvy bylo neplatné, neboť nedošlo k naplnění podmínky (k prodlení delšímu než dva měsíce), která byla účastníky sjednána pro možnost pronajímatele (žalobkyně) od smlouvy odstoupit. Z toho dovozuje, že odstoupení jako neplatný právní úkon nemohlo vyvolat důsledky předvídané zákonem.
Podle dovolatelky, odkazující na zásadu smluvní autonomie a konkrétní judikaturu Ústavního soudu, nelze posoudit, že ujednání o následcích odstoupení od smlouvy, které bylo v nájemní smlouvě sjednáno pro případ porušení závazků druhou smluvní stranou, je neplatné. Bez ohledu na to, zda odstoupení od smlouvy bylo platné či nikoli, je přesvědčena o tom, že předmětné ujednání o smluvní pokutě lze zařadit mezi ujednání, která vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy ve smyslu § 351 obch. zák. Dovolatelka též odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejím požadavkem na přiznání nároku z titulu náhrady škody ušlého zisku, nebude-li úspěšná se žalobním nárokem na úhradu smluvní pokuty.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná, opírajíc přípustnost podaného dovolání o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož se podle jejího názoru dopustil odvolací soud svým závěrem o platnosti nájemní smlouvy, jakož i posouzením, že smluvní pokuta, která byla účastníky sjednána ve výši 1 % denně z dlužné částky nájemného, není nepřiměřená. Dovolatelka snáší ze svého pohledu argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadené části a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy, jakož i s jeho posouzením ohledně sjednané výše smluvní pokuty. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, není však důvodné.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolatelka netvrdila a z obsahu spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nárok na smluvní pokutu (vyjma nároku na smluvní pokutu za dobu od 1. května 2004 do 11. května 2004) nevznikl.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí nároků žalobkyně na zaplacení obou smluvních pokut (částek ve výši 102 194 Kč a 556 200 Kč) na názoru, že žalobkyně úkonem ze dne 11. května 2004 doručeným téhož dne žalované platně odstoupila od předmětné nájemní smlouvy podle jejího čl. VII., když prodlení žalované s úhradou nájemného trvalo po dobu delší než dva měsíce. Toto právní posouzení věci odvolacím soudem není správné.
V nalézacím řízení bylo zjištěno, že si účastníci v čl. VII bodu 1. předmětné nájemní smlouvy sjednali, že pronajímatel je oprávněn od této smlouvy odstoupit, jestliže je nájemce v prodlení s úhradou nájemného a služeb po dobu delší dvou měsíců, přičemž žalovaná byla v prodlení s úhradou nájemného za měsíc duben 2004, splatného dle smlouvy 10. dubna 2004. Odstoupila-li proto žalobkyně od smlouvy dne 11. května 2004, prodlení žalované v době účinnosti odstoupení od smlouvy netrvalo po dobu delší dvou měsíců, a proto nebyly naplněny podmínky smluvního ujednání pro odstoupení žalobkyně od smlouvy. Jestliže žalobkyně od smlouvy platně neodstoupila, nevznikl jí ani nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 102 194 Kč dle čl. VI. bodu 2 smlouvy, v němž si její účastníci sjednali smluvní pokutu pro případ odstoupení pronajímatele od smlouvy z důvodů uvedených v čl. VII smlouvy, a rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto rozsahu správné. Námitka dovolatelky, že jí měl odvolací soud přiznat tento nárok z titulu náhrady škody, neobstojí, neboť s ohledem na odlišný skutkový základ nároku na náhradu škody by přicházela v úvahu pouze změna žaloby, která je podmínkou pro to, aby žalobkyně mohla požadovat stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčila v návrhu. Změna právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku s nutnou reflexí v rovině skutkových tvrzení může však být provedena pouze žalobkyní, která jediná je v souladu se zásadou dispoziční, jíž je občanské soudní řízení sporné ovládáno a na níž je toto řízení rovněž založeno, oprávněna nakládat předmětem řízení, nikoliv soud.
V rozsahu částky 556 200 Kč (smluvní pokuta dle čl. VI. bodu 1 smlouvy za prodlení s úhradou nájemného a služeb) byl však dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn právem. Nedošlo-li totiž v důsledku odstoupení žalobkyně od smlouvy k jejímu zániku, trvala nadále i povinnost žalované platit nájemné a služby. Jestliže tak žalovaná nečinila, dostala se prodlení s jejich úhradou a nárok žalobkyně na zaplacení této smluvní pokuty byl co do základu uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž se musel zabývat dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé ohledně částky 556 200 Kč bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.), a zamítl dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu (ohledně smluvní pokuty ve výši 102 194 Kč) pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výhradami dovolatelky proti závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro případ odstoupení od smlouvy se dovolací soud nezabýval, neboť jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud k takovému závěru nedospěl.
Dovolání žalované není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Za situace, kdy dovoláním dotčenou částí rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 19 800 Kč, jedná se ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů řízení o dovolání žalobkyně dovolací soud nerozhodoval, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení o dovolání žalované je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 2 667,50 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 593,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu