32 Cdo 1735/2007
Datum rozhodnutí: 19.07.2007
Dotčené předpisy:





32 Cdo 1735/2007


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. A. P., správce konkursní podstaty úpadce M., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované H., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 1 720 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 40/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2007, č.j. 2 Cmo 44/2006-148, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 34 183 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. ledna 2007, č.j. 2 Cmo 40/2002-148, změnil zamítavý výrok rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2005, č.j. 17 Cm 40/2002-90, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 1 720 000 Kč s 8% ročním úrokem z prodlení od 6. 3. 2001 do zaplacení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalovanou jako prodávající a žalobcem, res. úpadcem M., s.r.o. (dále jen žalobce ), jako kupujícím byla uzavřena dne 7. 12. 1998 kupní smlouva s výhradou vlastnictví, jejímž předmětem byl vstřikolis za sjednanou kupní cenu 4 880 000 Kč s DPH, žalovaná od kupní smlouvy odstoupila z důvodu neplnění dohodnutých splátek kupní ceny žalobcem a převzala předmět koupě, z čehož soudy dovodily, že žalovaná byla povinna vrátit žalobci jím poskytnutá plnění ve výši 1 720 000 Kč. Rozdílný závěr však zaujaly k otázce prokázání skutečnosti, zda žalovaná započetla proti pohledávce žalobce ve výši 1 720 000 Kč svoje pohledávky vůči žalobci z titulu vyúčtovaného a nezaplaceného nájmu žalobcem za užívání vstřikolisu Belmatic ve výši 2 200 880 Kč a příslušenství ve výši 574 320 Kč (celkem 2 775 200 Kč), jejichž existenci žalovaná i žalobce považovali za nespornou. Zatímco soud prvního stupně z provedeného dokazování, zejména z dopisu ze dne 16. 3. 2001 dospěl k závěru, že žalobce započtení prokázal a v důsledku toho zanikla pohledávka žalobce vůči žalované, odvolací soud z dokazování soudu prvního stupně dovodil, že se započtení žalované nepodařilo prokázat. Konstatoval, že nepostačí pouhé vyhotovení písemného započtení pohledávek, ale musí být zcela jednoznačně prokázáno, že subjekt, vůči kterému je úkon učiněn, byl s tímto úkonem seznámen, což v daném případě prokázáno nebylo, jestliže doručení jednostranného úkonu započtení vůči žalobci ze dne 16. 3. 2001 žalovaná nedoložila, a nevyplynulo jednoznačně ani z dalšího dokazování. Uzavřel, že došlo-li ke zrušení smlouvy, je žalovaná podle § 457 občanského zákoníku (díle jen obč. zák. ) povinna vrátit žalobci, co podle zrušené smlouvy od něj získala. V souladu s § 369 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) přiznal žalobci i úroky z prodlení za nezaplacení požadované částky včas. Odmítl stejně jako soud prvního stupně námitku týkající se překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť v poukazované věci řešené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 27/2001 byla řešena věc s jiným předmětem řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení. Nesouhlasí se závěrem, že nebylo prokázáno započtení žalovanou vůči pohledávce žalobce. Má za to, že soud se zabýval otázkou doručení započtení pouze formálním, velice strohým způsobem, nevzal v úvahu další zjevné okolnosti a uvěřil pouze výpovědi žalobce, který popřel doručení zápočtu žalované. Domnívá se, že takové rozhodnutí je nezákonné, jestliže bylo dáno za pravdu žalobci, který jednal v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a dobrými mravy tím, že neplatil v dohodnutých splátkách kupní cenu, předmět kupní smlouvy užíval a opotřebovával, užíváním předmětu kupní smlouvy vytvářel zisk, a přitom mu má žalovaná, která důvodně odstoupila od smlouvy pro neplacení splátek kupní ceny, vrátit celou částku žalobcem zaplacenou. Žalovaná zdůrazňuje, že zápočet žalobci odeslala 16. 3. 2001, tedy ještě předtím, než byl na žalobce dne 30. 3. 2001 prohlášen konkurs, a to jednak faxem, který sice nebyl podepsán, ale jen proto, že zápočet byl zároveň odesílán doporučeným dopisem v obálce spolu s dohodou o vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků a průvodním dopisem. Má za to, že je zcela absurdní se domnívat, že někdo odešle zápočet faxem a pak jej neodešle poštou. Pokud doručení tohoto dopisu bylo prokázáno, domnívá se, že soud nesprávně uvěřil tvrzení žalobce, že v zásilce bylo něco jiného. Dovolatelka je názoru, že bylo třeba uvěřit výpovědi svědkyně Ing. M. V., která vypověděla, že zápočet do obálky odesílané žalobci dne 16. 3. 2001 vložila. Dovolatelka dále namítá překážku věci rozsouzené s tím, že nárok vymezený žalobním petitem v tomto řízení vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jako v předešlém řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni, v němž bylo pravomocně rozhodnuto o části pohledávky žalované vůči žalobci ve výši 1 055 200 Kč jako výsledek započtení nyní žalované pohledávky ve výši 1 720 000 Kč proti pohledávce žalované vůči žalobci ve výši 2 755 200 Kč. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru. Poukazuje, že žalovaná zjevně směšuje dva rozdílné žalobní tituly a nesprávně se domnívá, že daná věc již byla pravomocně rozhodnuta a zároveň zdůrazňuje, že žalovaná opakuje jen svá tvrzení, aniž by relevantně zdůvodnila nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.


Pokud žalovaná v dovolacím řízení namítá překážku věci rozsouzené, nelze oběma soudům vytknout nesprávné právní posouzení této námitky, vznesené již v řízeních před soudy nižších stupňů, jestliže ze skutkových závěrů vyplynulo, že vznesená námitka překážky věci pravomocně rozhodnuté se týkala věci s jiným předmětem řízení, jak bylo zjištěno z připojeného spisu 28 Cm 27/2001, a to určení pravosti a výše pohledávky žalované, plynoucí z vyúčtování daňových dokladů za nájemné za užívání stroje a za vyúčtované úroky z prodlení v celkové výši 1 055 200 Kč, zatímco v dané věci byla předmětem řízení oprávněnost požadavku žalobce na vrácení zaplacení kupní ceny ve výši 1 720 000 Kč.


Ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., který stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu, je dána překážka věci rozhodnuté jen tehdy, jestliže se řízení týká stejné věci. O stejnou věc se pak jedná tehdy, jde-li v novém řízení o týž nárok, o němž bylo pravomocně rozhodnuto.


Z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě se o projednání stejné věci jako pod sp. zn. 28 Cm 27/2001 nejednalo.


Dovolací soud se dále zabýval nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).


Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že žalované se nepodařilo prokázat doručení započtení své pohledávky žalobci, jestliže z provedeného dokazování v dané věci vyplynulo, že žalovaná provedla započtení tím způsobem, že odeslala žalobci dne 16. 3. 2001 nepodepsaný fax. Takový právní úkon není možno považovat za právně významný, neboť ve smyslu § 34 obč. zák. nelze nepodepsanou písemnost považovat za projev vůle konkrétní osoby směřují ke vzniku práv nebo povinností. Z dokazování ani nevyplynulo, že by žalobce obdržel písemný projev vůle započtení učiněný žalovanou ve smyslu § 580 obč. zák. v obálce, v níž byla posílána dohoda o vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků a existence jednostranného započtení nevyplývala ani z průvodního dopisu ze dne 16. 3. 2001.


Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.


Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 28 650 Kč /§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a po přičtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 5 458 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, § 46a odst. 1 z. č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 34 183 Kč.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.


V Brně dne 19. července 2007


JUDr. Kateřina Hornochová


předsedkyně senátu