32 Cdo 1698/2008
Datum rozhodnutí: 25.06.2008
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně P. N., s.r.o., , zastoupené JUDr. M. S., advokátem, , proti žalovanému L.B., 4, zastoupenému JUDr. M. K., advokátem, , o ochranu práv porušených nekalosoutěžním jednáním a ochranu práv z ochranné známky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 2/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2007, č. j. 4 Cmo 127/2007-153, takto:

Dovolání se zamítá.



Od ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. února 2007, č. j. 11 Cm 2/2002-132, nepřipustil vstup společnosti B. B. s.r.o., , do řízení na straně žalovaného (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni, aby do 23. 3. 2007 zpřesnila žalobu způsobem ve výroku uvedeným (výrok pod bodem II). Své rozhodnutí ve výroku pod bodem I odůvodnil tím, že s ohledem na vklad podniku žalovaného do společnosti s ručením omezeným po zahájení soudního řízení, měla žalobkyně podat návrh na rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně žalovaného podle § 107a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) anebo navrhnout záměnu účastníka, žalobkyně však nic takového neučinila.

K odvolání žalobkyně proti výroku usnesení soudu prvního stupně pod bodem I Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. září 2007, č. j. 4 Cmo 127/2007-153 usnesení soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku pod bodem I, potvrdil. Odvolací soud zjistil, že žalobkyně v návaznosti na sdělení žalovaného v průběhu řízení před soudem prvního stupně, že přestal být pasivně legitimován, když již v roce 2004 vložil podnik do společnosti B. B. s.r.o. , podala návrh na přistoupení dalšího žalovaného do řízení, a to společnosti B. B. s.r.o. Tento svůj návrh žalobkyně odůvodnila tím, že není přesvědčena o skutečném nástupnictví společnosti B. B. s.r.o. ve smyslu přechodu odpovědnosti za protiprávní jednání žalovaného na tuto společnost s tím, že základní kapitál společnosti .B B. s.r.o. byl vkladem zvýšen 19. 7. 2005, přičemž do společnosti B. B. s.r.o. byla vložena jen část podniku žalovaného, nikoliv celek. Odvolací soud vysvětlil, že institut přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. má tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů nositelů pasivní věcné legitimace, která zde byla již v době podání žaloby. Zaměření žaloby vůči dalšímu žalovanému návrhem na jeho přistoupení jen z důvodu žalobcovy nejistoty v tom, zda nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva, v rámci téhož řízení není možné. Žalobce v případě svých pochybností o tom, zda pasivní legitimace přešla na jiný subjekt, musí provést volbu, neboť svůj právní stav nejistoty může řešit leda návrhem podle § 107a odst. 1 o. s. ř., anebo podáním nové žaloby proti podle něj domněle legitimovanému účastníku.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že k otázce, zda skutečně došlo k převodu nebo přechodu práva či povinnosti žalovaného, neprovedl soud žádný důkaz, v řízení nebylo dosud zkoumáno, zda s vkladem části podniku do Beton Brož s.r.o. spojují právní předpisy převod nebo přechod předmětu sporu, či zda předmět sporu zůstal nevložen. Žalobkyni v dané věci s ohledem na dosavadní podání nejde o obcházení institutu záměny účastníků, nýbrž o dosažení plurality žalovaných subjektů při vědomí, že proti oběma žalovaným žaloba obstát zřejmě nemůže. Žalobkyně se domnívá, že pro kategorický závěr o přípustnosti postupu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. pouze v případě skutečností nastalých před zahájením řízení, není opory. Podle jejího názoru není žádný důvod k tomu, aby byla žalobci v průběhu řízení odepřena možnost, kterou má již v době podání žaloby, vyjádřit nejistotu ohledně pasivní věcné legitimace kumulací na straně žalovaných. Z dikce § 92 odst. 1 o. s. ř. žádná překážka přímo nevyplývá a pokud jde o odstavec 3 téhož ustanovení, platí, že postup podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je vyloučen pouze potud, pokud zcela jednoznačně nastane skutečnost mající za následek přechod posuzovaného práva či povinnosti. Podle názoru žalobkyně by za dané situace byl postup podle § 107a o. s. ř. nepřípadný. Žalobkyně vytkla napadenému usnesení nadbytečný formalismus a poukázala na to, v že v řízení proběhlo dosud jedno jednání, dokazování nebylo ani zahájeno, je proto v souladu se zásadou procesní ekonomie, hospodárnosti a efektivnosti řízení, účelu civilního řízení i ochrany zájmu účastníků, aby na straně žalovaného vystupoval jak žalovaný, tak společnost, kterou založil. Odvolací soud pominul, že vzniklou situaci vyvolaly zjevně nejasné a neurčité majetkové transfery žalovaného, který od počátku klade pokračování v procesu překážky. Žalobkyně navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že je podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i pokud se týká jejich obsahového vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Ustanovení § 92 o. s. ř. upravuje institut přistoupení a záměny účastníků. Podle odstavce 1 na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Podle § 92 odst. 3 o. s. ř. se odstavce 1 a 2 nepoužijí v případech uvedených v § 107a o. s. ř., tj. tehdy, nastala-li po zahájení řízení taková právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti na jiného. Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného účastníka je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení, a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě. Nastane-li totiž právní skutečnost, která má za následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, řeší situaci tím vzniklou § 107a o. s. ř. (srov. B., J. D, L., K., Z. a kol. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha: C. H. B., 2006, str. 404).

Ustanovení § 107a o. s. ř. naproti tomu upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v souvislosti s hmotněprávní univerzální nebo při singulární sukcesi práva nebo povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o. s. ř. (řešící případy, kdy účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení).

Procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. a přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je nutno od sebe odlišit. Hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese, k níž došlo za řízení, není důvodem pro připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení, ani k připuštění záměny účastníka. Na druhé straně hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese, k níž došlo před zahájením řízení, může být v řízení zohledněna jen postupem podle § 92 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Návrh na přistoupení účastníka dalšího účastníka řízení učiněný podle § 92 odst. 1 o. s. ř. není proto v dané věci přípustný proto, že takový postup není při současné právní úpravě, z níž se podávají odlišné procesní poměry různých institutů, možný. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka ve smyslu § 107a o. s. ř., musí totiž přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. To však neplatí pro účastníka, který do řízení přistupuje jako další účastník podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 28 Cdo 337/2007). Odvolací soud proto nepochybil, pokud vyšel ze stávající judikatury Nejvyššího soudu s odůvodněním korespondujícím s uvedeným rozhodnutím s tím, že zaměření žaloby vůči dalšímu žalovanému návrhem na jeho přistoupení jen z důvodu žalobcovy nejistoty v tom, zda nastala skutečnost, s níž právní předpis spojuje převod nebo přechod práva, v rámci téhož řízení není možné.

Co se týče dovolatelkou namítaného nedostatečného zkoumání otázky přechodu či převodu předmětu sporu na společnost B. B. s.r.o., jejíž vstup do řízení navrhovala, taktéž v této otázce nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. neřeší otázku jeho věcné legitimace, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, již soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2005 sp. zn. 33 Odo 903/2005). Tento právní názor byl vyjádřen i v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C., H. B., pod číslem RNs C 847/2002.

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu