32 Cdo 1694/2015
Datum rozhodnutí: 21.09.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 1694/2015
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného Mgr. Ivo Chmelařem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 176/11, proti žalovanému P. S. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, o zaplacení úroku z prodlení, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 49/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. ledna 2015, č. j. 9 Co 504/2012-468, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Ivo Chmelaře.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích (v pořadí pátým ve věci) rozsudkem ze dne 22. března 2012, č. j. 8 C 49/94-401, uložil žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 200 096 Kč ve výši 3 % p. a. od 7. března 1994 do 14. července 1994 a ve výši 16 % p. a. od 15. července 1994 do zaplacení. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně příslušenství za den 7. 3. 1994 a ve zbytku vyhovující rozsudek potvrdil (výrok I.). Výrokem II. napadeného rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (včetně zjištění týkajících se uznání dluhu žalovaným) a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci, že fakturu vystavenou žalobcem a doručenou žalovanému lze považovat za výzvu ve smyslu § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že právní otázku týkající se žalobcova nároku na úroky z prodlení posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 3029/2011, neboť prohlášení žalovaného o uznání dluhu identifikovaného odkazem na předmětnou fakturu odvolací soud považoval za uznání dluhu včetně jeho příslušenství (úroků z prodlení). Podle shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu přitom neplatí, že uzná-li dlužník jistinu dluhu, automaticky tím uznává i jeho příslušenství.
Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávné posouzení oprávněnosti nároku žalobce na úroky z prodlení a v této souvislosti se domnívá, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 3029/2011, citovaný odvolacím soudem na daný případ nedopadá, a opakuje, že výkon práva na zaplacení úroků z prodlení měl být žalobci odepřen s odkazem na dobré mravy.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v souzené věci nebylo. Argumentace dovolatele, že odvolací soud posoudil otázku uznání závazku (příslušenství k uznané jistině) v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 3029/2011, se míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud nezaložil svůj závěr o oprávněnosti nároku žalobce na úroky z prodlení na jejich uznání žalovaným (odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku ani neuvádí, že došlo k jejich uznání), nýbrž na aplikaci právních předpisů upravujících vznik práva na úroky z prodlení a jejich výši (§ 517 obč. zák., vyhláška č. 45/1964 Sb. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). V této části tedy dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou stejně jako níže uvedená rozhodnutí veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Stran dovolatelem vznesené otázky týkající se výkonu žalobcova práva na úroky z prodlení v rozporu s dobrými mravy dovolací soud uvádí, že dovolatel nedostál své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tak jak mu ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání ohledně této otázky dovolatel pouze citoval znění ustanovení § 237 o. s. ř. (čímž vymezil předpoklady přípustnosti dovolání souhrnně). Ani obecné tvrzení dovolatele, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 3029/2011, na daný případ nedopadá , nelze považovat za vyjádření konkrétních předpokladů přípustnosti dovolání.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 30. března 2015 (srov. § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolací soud nadto pro úplnost uvádí, že neshledal, že by se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy všech stupňů není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl žalovaný zavázán za řízení před soudy všech stupňů (42 800 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu