32 Cdo 1686/2015
Datum rozhodnutí: 21.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 1686/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalovanému J. B. , zastoupenému Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, o zaplacení částky 19 219 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 112/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 27 Co 41/2014-144, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 662 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. října 2013, č. j. 23 C 112/2013-85, v části výroku I., v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 250 Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil jej v části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 969 Kč, tak, že žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Žalovaný napadl dovoláním všechny výroky odvolacího soudu, neboť jeho rozhodnutí, a jeho odůvodnění jsou při řádném prověření skutkového stavu vázaného na předložené průvody (a na jejich obsah) v nesouladu s jejich právní interpretací a subsumací pod příslušné normy hmotného práva . Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá, případně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Takový předpoklad přípustnosti dovolání se však z dovolání nepodává, neboť dovolatel neodkázal na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud odchýlit. Nadto dovolatel, ač zastoupen advokátkou, přes správné poučení odvolacím soudem, ve svém sice rozsáhlém, ale obsahem chaotickém dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva nevymezil. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů ani polemika se skutkovými závěry nemohou založit přípustnost dovolání.
Uvádí-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. srpna 1986, sp. zn. 3 Cz 61/86, přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V citovaném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky v dané věci rozhodoval ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem Slovenské socialistické republiky. V době vydání onoho rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. prosince 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 a dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn.
Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Je zjevné, že dovolatelova rozsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Tvrdí-li dovolatel, že se odvolací soud nevypořádal s jeho kompenzačními námitkami ani s dalšími tvrzeními, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalovaného zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
Kritizuje-li dovolatel správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, nejsou tyto námitky způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba se co do částky 969 Kč zamítá, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem vyhověno.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za řízení před soudem prvního stupně (29 636,22 Kč) a za odvolací řízení (8 505,09 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. září 2015
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu