32 Cdo 1669/2012
Datum rozhodnutí: 02.10.2012
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 136 o. s. ř.




32 Cdo 1669/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a sodců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně FIBU, společnost s ručením omezeným , se sídlem v Moravských Budějovicích, 1. Máje 100, identifikační číslo osoby 60746688, zastoupené Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Tyršova 21, proti žalovanému Ing. V. Š., CSc. , zastoupenému JUDr. Stanislavou Vrchotovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 1, o zaplacení 447 778,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 238/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2011, č. j. 13 Co 265/2011-312, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2011, č. j. 13 Co 265/2011-312, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. 38 C 238/94-274, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 447 778,95 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z této částky od 30. července 1992 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu ohledně 18% úroku z prodlení ročně z částky 447 778,95 Kč od 12. června 1992 do 29. července 1992 a ohledně 15% úroku z prodlení ročně z téže částky od 30. července 1992 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod III. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodoval o věci poté, kdy Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. července 2010, č. j. 13 Co 271/2008-251 (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. května 2010, č. j. 32 Cdo 526/2009-242, zrušil k dovolání žalovaného jeho rozsudek ze dne 21. srpna 2008, č. j. 13 Co 271/2008-209, v části prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. prosince 2007, č. j. 38 C 238/94-186, a ve druhém výroku, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení), zrušil jeho předchozí (v pořadí druhý ve věci) rozsudek ze dne 14. prosince 2007, č. j. 38 C 238/94-186, v části prvního výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu 447 778,95 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z této částky od 12. června 1992 do zaplacení a ve druhém výroku, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně již v rozsudku ze dne 14. prosince 2007 dospěl k závěru, že kupní smlouva ohledně zásob, které se na vydražené provozovně v době dražby nacházely a jejichž zaplacení se žalobkyně (a předtím její právní předchůdce KNIHA, státní podnik, Brno, se sídlem v Brně, Koliště 19) v řízení domáhá, je pro rozpor se zákonem č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, absolutně neplatná, přičemž stejný právní názor zaujal i Nejvyšší soud ve shora označeném rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil z důvodu, že mu vznikl majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ). Vrácení zásob, které žalovaný převzal, není podle zjištění soudu pro jejich následné zničení objektivně možné, a proto podle jeho posouzení přísluší žalobkyni za nabyté bezdůvodné obohacení peněžitá náhrada. Za situace, kdy konkrétní seznamy zboží nejsou k dispozici a kdy z důvodu zničení zboží nelze uvažovat o posudku znalce, který by převzaté zásoby ocenil, stanovil bezdůvodné obohacení ve výši ceny zásob uvedené v předávacím protokolu, což po odečtení rabatu činí žalovanou částku 447 778,95 Kč, když žalovaný stav zásob fakticky znal a souhlasil s jejich vyčísleným technickým stavem.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části prvního bodu výroku tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 380 612,15 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z této částky od 30. července 1992 do zaplacení (výrok I.), potvrdil ho v části prvního bodu výroku, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 67 166,80 Kč a v části druhého bodu výroku, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 18% úroku z prodlení ročně z částky 380 612,15 Kč od 12. června 1992 do 29. července 1992 a 15% úroku z prodlení ročně z téže částky od 30. července 1992 do zaplacení (výrok II.), zrušil rozsudek ve zbývajícím rozsahu, tedy v části prvního bodu výroku ohledně ročního 3% úroku z prodlení z částky 67 166,80 Kč za dobu od 30. července 1992 do zaplacení, v části druhého bodu výroku ohledně ročního 18% úroku z prodlení z téže částky za dobu od 12. června 1992 do 29. července 1992, ročního 15% úroku z prodlení z téže částky za dobu od 30. července 1992 do zaplacení a ve třetím bodu. výroku a v rozsahu zrušení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku včetně řízení, které mu předcházelo, ze skutkového stavu věci zjištěného v dosavadním řízení, neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně o výši bezdůvodného obohacení. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že předmětné zásoby sestávaly z menší části z knih a z větší části z předmětů označených OKP, což představovalo propagační materiály z doby předcházející 1. červenci 1991, posoudil cenu zásob nárokovanou žalobkyní za nepřiměřenou. Podle jeho vyjádření bylo nutné k její tíži přičíst, že neučinila kroky k tržnímu ocenění zásob v době, kdy se toho žalovaný po ní domáhal. Na druhé straně však není možné podle jeho názoru považovat zboží za zcela neprodejné, což podporuje zjištění, že krátce před privatizací, pouze za tři měsíce roku 1991, bylo ze zásob nacházejících se na prodejně prodáno zboží za cca 65 000 Kč. Skutečnost, že šlo o věci s určitou tržní hodnotou, dovozuje i z ochoty žalovaného za zásoby zaplatit, byť ne žalobkyní požadovanou částku. Odvolací soud, vycházeje z uvedených úvah a za aplikace ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), dospěl k závěru, že skutečná hodnota zásob, o kterou se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil, představovala 15 % z ceny požadované žalobkyní, tedy částku 67 166,80 Kč. Proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a ve zbývající části, tj. ohledně 380 612,15 Kč, včetně přisouzeného ročního 3% úroku z prodlení, žalobu zamítl. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalovaného o nedostatku skutkových tvrzení žalobkyně ve vztahu k nároku z titulu bezdůvodného obohacení, která pokládá pro možnost takového právního posouzení za dostatečná. Pokud pak žalobkyně podala žalobu u soudu dne 14. května 1992, stalo se tak včas i z hlediska promlčecí doby, která je v případě bezdůvodného obohacení u nároků z obchodního vztahu čtyřletá. S ohledem na nepřezkoumatelnost rozhodnutí ohledně přisouzeného i zamítavého úroku z prodlení z důvodu naprosté absence odůvodnění odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v této části a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (vyjma části druhého výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 67 166,80 Kč) napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak cituje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že při určení výše bezdůvodného obohacení postupoval v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 458 obč. zák., přičemž hodnotu zásob převzatých žalovaným stanovil postupem podle § 136 o. s. ř., aniž byly pro jeho aplikaci splněny zákonné podmínky. Odvolací soud podle jejího názoru nijak nevysvětlil, proč se odchýlil od svého dřívějšího názoru, podle něhož hodnotu majetkového prospěchu představuje cena zásob zachycená v předávacím protokolu.
Podle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil, považoval-li všechny zásoby označené jako OKP za neprodejné, neboť pro takový závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Tvrdí, že odvolací soud vyšel z tvrzení žalovaného o bezcennosti zásob, ačkoli o opaku svědčí jeho vyjádření ze dne 2. března 1992, a že v tomto směru pominul rozhodné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Konkrétně poukazuje na protokol o kontrolní inventarizaci, z něhož vyplývá prodejnost zásob v sortimentu OKP, a uvádí, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč odvolací soud nepřihlédl k zjištěnému manku v sortimentu knih a OKP a zejména proč ohodnotil předměty OKP jako zcela bezcenné.
Podle dovolatelky jí odvolací soud také neoprávněně přičetl k tíži, že neučinila kroky k tržnímu ocenění zásob v době, kdy se toho žalovaný domáhal. S tímto názorem nesouhlasí a uvádí, že pokud měl žalovaný všechny zásoby v držení, měl jejich ocenění provést sám, neboť bezprostředně po jejich převzetí pokračoval v jejich prodeji, zbylé zásoby smísil se svými zásobami na prodejně a jejich ocenění nebylo proveditelné.
Dovolatelka dále akcentuje, že se žalovaný účastnil dražby s tím, že cena zásob činí právě 447 000 Kč, přičemž šlo o cenu obvyklou, za kterou se zásoby prodávaly. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovaný věděl, o jaké konkrétní zásoby jde, jaká cena je za ně požadována a že za této situace zásoby fakticky převzal a pokračoval v jejich prodeji, a až v řízení je označuje za bezcenné.
Podle dovolatelky odvolací soud zatížil řízení rovněž vadou, jestliže účastníky před vydáním rozsudku neseznámil se svým odlišným právním názorem a neumožnil jim se k němu vyjádřit, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Podle jejího mínění se odvolací soud dopustil vady i tím, že nezopakoval důkazy, z nichž vycházel soud prvního stupně.
Další nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje dovolatelka v tom, že za situace, kdy šlo o obchodní závazkový vztah, odvolací soud nevycházel při posuzování úroku z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení z obchodního zákoníku, nýbrž z občanského zákoníku. Pokud se proto žalobou domáhala přisouzení 18% úroků z prodlení ročně od 30. července 1992 do zaplacení, činila tak v souladu s platnou právní úpravou a její žaloba je i v této části po právu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (vyjma nenapadané části výroku II.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí požadovaných úroků z prodlení.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka tímto mimořádným opravným prostředkem napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, vyjma části druhého výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 67 166,80 Kč.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání proti třetímu výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části prvního bodu výroku ohledně ročního 3% úroku z prodlení z částky 67 166,80 Kč za dobu od 30. července 1992 do zaplacení, dále v části druhého bodu výroku ohledně ročního 18% úroku z prodlení z téže částky za dobu od 12. června 1992 do 29. července 1992, ročního 15% úroku z prodlení z téže částky za dobu od 30. července 1992 do zaplacení, jakož i ve třetím bodu výroku o nákladech řízení a v rozsahu zrušení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu je podle § 237, § 238, § 238a a § 239 odst. 2 a 3 o. s. ř. vyloučena již tím, že tato ustanovení upravují přípustnost dovolání proti měnícímu a potvrzujícímu rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, zatímco třetí výrok napadeného rozsudku je rozhodnutím zrušujícím. Dovolání pak není přípustné ani podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť toto ustanovení připouští dovolání pouze proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží. O takovou situaci však v posuzované věci nejde, neboť odvolací soud třetím výrokem napadeného rozsudku rozsudek okresního soudu ve shora uvedených částech prvního a druhého bodu výroku a dále ve třetím bodu výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se rovněž neuplatní, neboť nejde o žádný z případů, které jsou v něm taxativně vyjmenovány.
Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu směřujícím proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl [§ 218 písm. c) a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.].
Dovolání v rozsahu směřujícím do potvrzující části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení 18% úroku z prodlení ročně z částky 380 612,15 Kč od 12. června 1992 do 29. července 1992 a 15% úroku z prodlení ročně z téže částky od 30. července 1992 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny [soud prvního stupně sice rozhodl svým posledním (v pořadí třetím ve věci) rozsudkem jinak než ve svém dřívějším (v pořadí druhém ve věci) rozsudku č.l. 186, učinil však tak, aniž byl vázán právním názorem odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení]. Dovolání v tomto rozsahu nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozsudku v této části týkající se úroků z prodlení. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně této části příslušenství proto, protože neshledal po právu nárok žalobkyně (dovolatelky) na odpovídající jistinu (380 612,15 Kč). Proto otázku předpokladů, režimu a sazby úroků z prodlení neřešil a tato otázka nebyla a ani nemohla být pro jeho rozhodnutí určující.
Nejvyšší soud proto dovolání i v rozsahu směřujícím proti uvedené části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. c) a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.].
Ve zbývajícím rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože je jím napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. při určování výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Zákon má v tomto ustanovení na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Jde tedy o posouzení skutkové. Určení výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle § 136 je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí (viz Drápal, L., Bureš, J.a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 940 s.).
Rovněž tak Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že úvaha, podle níž soud podle ustanovení § 136 o. s. ř. určuje výši nároku tam, kde ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, není volnou úvahou a že při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 23. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007).
Ustanovení § 136 o. s. ř. o určení výše nároků soudem podle své úvahy je vůči zásadě o volném hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. v poměru speciality. I takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), aby byl (z pohledu účastníků řízení) seznatelný a (z pohledu soudu vyšší instance) přezkoumatelný (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010).
Dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu při zjišťování výše bezdůvodného obohacení neshledává, neboť podmínky pro aplikaci § 136 o. s. ř. byly v dané věci splněny:
- co do základu byl nárok z bezdůvodného obohacení prokázán (o základu nároku nebylo ostatně mezi účastníky sporu), obtíže skutkových zjištění (s ohledem na zničení zásob) byly spojeny jen s výší nároku,
- nepoměrné obtíže pro zjišťování výše nároku z bezdůvodného obohacení odvolací soud vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí též s přihlédnutím k tomu, že předmětné zásoby jako předmět bezdůvodného obohacení se vzhledem ke značnému časovému odstupu již u žalovaného nenacházely,
- odvolací soud vzal v úvahu svá skutková zjištění, o něž opřel svou úvahu o určení výše nároku.
Při svých námitkách zpochybňujících výši nároku dovolatelka nebrala v úvahu skutečnost, že majetkovým prospěchem získaným bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 obč. zák. je hodnota, o níž se majetek toho, kdo bezdůvodné obohacení přijal, zvětšil, a nikoli pouhá účetní (inventarizační) hodnota, která byla u tohoto majetku vedena (vykazována). Proto bral odvolací soud správně v úvahu při určení výše nároku i ostatní skutečnosti, na kterých svou úvahu v rámci použití § 136 o. s. ř. založil. Na správnosti postupu odvolacího soudu dle § 136 o. s. ř. nemění nic ani výhrada dovolatelky, že odvolací soud přičetl k tíži žalobkyně, že neučinila kroky k tržnímu ocenění zásob v době, kdy se toho žalovaný domáhal . Z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že tuto výtku na adresu žalobkyně uvedl odvolací soud na podporu své úvahy o tom, že výši bezdůvodného obohacení bylo možno zjistit za daného skutkového stavu jen s nepoměrnými obtížemi.
Tvrzení dovolatelky o tom, že odvolací soud považoval část zásob za neprodejnou a že svá skutková zjištění v tomto směru opřel pouze o tvrzení žalovaného, který popíral jakoukoli hodnotu jím převzatých zásob, nemají vůbec oporu v textu odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Dovolací soud rovněž neshledal opodstatněnou námitku dovolatelky, že se odvolací soud bezdůvodně odchýlil od svého původního názoru, potvrzeného rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 44/2001, dle kterého jediným vodítkem pro určení výše neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) zůstává cena, zachycená v předávacím protokole, která tak představuje hodnotu neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) . Závěr o tom, že jediným vodítkem pro určení výše peněžité náhrady za nabyté bezdůvodné obohacení zůstává cena zásob zachycená v předávacím protokole (tj. po odečtení rabatu částka 447 778,95 Kč), učinil soud prvního stupně v rozsudku ze dne 19. ledna 2011, č. j. 38 C 238/94-274, nikoli odvolací soud.
Oprávněná není ani výtka dovolatelky, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že před vydáním rozhodnutí neseznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim tak se k němu vyjádřit, čímž měl dle jejího názoru zatížit řízenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je tomu tak proto, že otázka určení výše nároku dle § 136 o. s. ř. je jak se podává shora otázkou skutkového zjištění, a nikoli právního posouzení, přičemž podmínky ustanovení § 220 o. s. ř., za kterých může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, byly ze strany odvolacího soudu dodrženy.
Bezdůvodná je i výhrada dovolatelky, že odvolací soud nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně. Má-li totiž v odvolacím řízení dojít ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně v důsledku odchylného hodnocení důkazů, vztahuje se povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy jen na důkaz výslechem svědků a účastníků, nikoli na důkaz listinou, který má jinou povahu. Zatímco totiž při hodnocení důkazu výslechem svědků či účastníků spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi, apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání, jiná situace je u důkazu listinou, který se podle § 129 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Vzhledem k tomu, že se obsah listiny opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (shodně srov. například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, dále jeho rozsudky ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 938/2005, ze dne 6. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 228/2005, ze dne 27. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 2363/2006, ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, nebo ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009).
Vzhledem k tomu, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na hodnocení listinných důkazů, a nikoli na výpovědích svědků či účastníků, lze uzavřít, že odvolací soud se tvrzené vady řízení nedopustil a že ani dovolatelčiny námitky podřaditelné pod dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyly uplatněny právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu zamítl pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. října 2012


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu