32 Cdo 166/2008
Datum rozhodnutí: 14.11.2008
Dotčené předpisy: § 44 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Cdo 166/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. T.S., advokátem na ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn.. 48 Cm 298/2005, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2007 č.j. 3 Cmo 56/2007-46, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. T. S. advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal ochrany proti nekalé soutěži podanou žalobou, v níž požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění formou uveřejnění omluvy na své náklady v tištěné i elektronické podobě soukromých novin P. P. ve znění: Podnikatel PhDr. Mgr. J. T., se omlouvá podnikateli J. F., za vyvolání nebezpečí záměny zboží použitím nevhodných obalů oplatků prodávaných na S. H. od května 2005 do srpna 2005. a dále povinnost uhradit žalobci náklady soudního řízení. Podle žalobního tvrzení se žalovaný dopustil jednání nekalé soutěže podle § 44 a 47 písm. c) obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2006 č.j. 48 Cm 298/2005-20 zamítl žalobu, kterou se požaduje poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobci uveřejněním omluvy v navrhovaném znění (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. září 2007 č.j. 3 Cmo 56/2007-46 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a poté, co doplnil dokazování o rozhodnutí předsedy ÚPV ze dne 6.6.2007 ve věci rozkladu podaného společností S., s.r.o., proti rozhodnutí ÚPV ze dne 30.10.2006, kterým byla slovní ochranná známka žalovaného č. 241943 S. o. prohlášena za neplatnou, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatek skutkových zjištění. Třebaže odvolací soud se všemi závěry soudu prvního stupně není zcela zajedno, má za to, že je správný jeho závěr o tom, že jednání žalovaného není jednáním nekalosoutěžním podle ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule). V dané věci odvolací soud nepochybuje, že účastníci byli v rozhodné době soutěžiteli, kteří nabízeli na stejném místě stejné výrobky (oplatky). Nepodařilo se však u tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalovaného prokázat naplnění dalších dvou nutných znaků generální klauzule, tj. rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Odvolací soud nepovažoval za důvodný argument žalobce, že užití zobrazení církevního areálu na S. H.u P. je novou myšlenkou v konkurenčním prostředí, která by měla požívat ochrany. Podle odvolacího soudu je nepřípustné, aby si kdokoli vytvořil monopol na jakékoli vyobrazení uvedené památky, proto se pro žalobce vyobrazení poutního místa nemohlo stát příznačným ani za situace, že by toto vyobrazení na obalech oplatků užil ve vztahu k žalovanému jako první.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř. Důvodnost svého dovolání opírá žalovaná o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neuznal za důvodný argument žalobce, že užití zobrazení církevního areálu je novou myšlenkou v konkurenčním prostředí, která by měla požívat ochrany. Dovolatel připouští, že církevní areál na S. H. u P. je obecně známou a navštěvovanou kulturní a církevní památkou vysoké symbolické hodnoty. Nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že si činí monopol na jakékoliv vyobrazení uvedené památky. Dovolatel zdůrazňuje, že v uvedeném sporu nejde o obecné zobrazení této památky; pro spor je podle názoru dovolatele typické a určující, že dva podnikatelé prodávají oplatky právě na konkrétním místě a nabízejí je osobně konkrétním zákazníkům, navíc v době největší církevní slavnosti v roce přichází žalovaný, aby na stejném místě a stejnému okruhu zákazníků nabízel stejný výrobek jako žalobce a ve stejném obalu se zobrazením stejného motivu na obalu, jaký dosud užíval žalobce. Dovolatel trvá na tom, že ze strany žalovaného jde o nekalosoutěžní jednání. Dovolatel namítá, že z jeho strany nejde o žádnou monopolizaci použití zobrazení církevního areálu na obalech výrobků, neboť nevede žádný jiný spor s žádným jiným podnikatelem na ochranu proti nekalé soutěži, ač předmětné zobrazení motivu církevního areálu na S. H. u P. se objevuje v daném místě téměř na všech prodávaných předmětech. Dovolatel shledává znaky nekalosoutěžního jednání včetně porušení dobrých mravů v uvedeném konkrétním jednání žalovaného. Dále namítá, že soudy neprovedly všechny jim navrhované důkazy. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrátil věc k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce zdůrazňuje, že se s rozsudky soudů obou stupňů zcela ztotožňuje a souhlasí s právními i skutkovými závěry, na základě kterých oba soudy ve věci rozhodly. Soudy podle názoru žalovaného zcela správně dovodily, že podoba motivu na obalech oplatků, tj. vyobrazení svatohorského areálu v jeho charakteristické podobě, je předurčena právě povahou takových výrobků, tedy zejména místem prodeje oplatků, okruhem zákazníků a příležitostmi, při kterých k prodeji dochází. Návštěvník S. H.je schopen snadno rozlišit nabízené výrobky i za situace, že obaly obsahují stejný základní motiv vyobrazení, neboť se liší v řadě podstatných prvků - barevné provedení, nápisy, další vyobrazení na zadní straně apod. Žalovaný se domnívá, že napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně jsou věcně správné a navrhuje, aby podané dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací soud) posuzoval dovolání, které podal žalobce, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je v dané věci není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Rovněž tak případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) může zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit jen za předpokladu, že námitky směřují do procesní otázky, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující. Tvrzená jiná vada řízení spočívající v neprovedení důkazů uvedená kriteria nesplňuje,

Přestože dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace obsažené v dovolání k takovému závěru dospět nelze. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který nepřiznal žalobci vůči žalovanému ochranu z titulu nekalé soutěže, když tvrdil, že vyobrazení poutního místa na obalech oplatků se nemohlo pro žalobce stát příznačným, přestože by takové vyobrazení užil ve vztahu k žalovanému jako první. Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně dovodil, že vyobrazení církevního areálu nijak neindividualizuje výrobky ve vztahu k žalobci, neboť se vztahuje ke konkrétnímu místu a nikoliv ke konkrétní osobě.

Dovolací soud považuje právní závěr obou soudů o tom, že jednání žalovaného nesplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže, za správné.

Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že první podmínka generální klauzule nekalé soutěže, tj. jednání v hospodářské soutěži, je určitě v daném případě naplněna (žalobce a žalovaný vystupují v tomto vztahu jako soutěžitelé, přímí konkurenti), ale naplnění zbylých dvou podmínek se nepodařilo v předchozích soudních řízeních prokázat. Pokud jakékoliv jednání nesplňuje kumulativně všechny tři podmínky generální klauzule (podle § 44 odst. 1 obch. zák.), nelze je považovat za jednání nekalé soutěže. V daném případě není tedy nutné dále zkoumat konkrétní znaky speciální skutkové podstaty podle § 47 - vyvolání nebezpečí záměny, nejsou-li splněny základní znaky nekalé soutěže podle generální klauzule.

K námitkám a připomínkám dovolatele uvedeným v dovolání dovolací soud zdůrazňuje, že odvolací soud zvažoval správně všechny okolnosti i detaily uvedeného případu, z nichž vycházel při svém rozhodnutí. Z dosavadních výsledků řízení před soudy obou stupňů je zřejmé, že jednáním žalovaného, spočívajícím v užívání obalů svých výrobků (oplatků) s motivem církevního areálu na S. H. u P., nedošlo k tvrzenému zásahu do práv žalobce. Jednání žalovaného nelze hodnotit jako nekalosoutěžní, jak správně uzavřel i odvolací soud.

Dovolací soud navíc doplňuje, že v daném případě žalovaný tím, že použil na obalech oplatků vyobrazení stejného motivu (církevního areálu) jaký měl žalobce na obalech svých výrobků, nejednal v rozporu s dobrými mravy soutěže; není tedy naplněna druhá podmínka generální klauzule nekalé soutěže.

Dovolací soud konstatuje, nad rámec výše uvedeného, že posuzovaný případ by nemohl být považován za případ vyvolání nebezpečí záměny (podle § 47 písm. c/ obch. zák.), a to ani za předpokladu, že by byly splněny všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže - obaly výrobků žalobce a žalovaného byly dostatečně odlišitelné, neboť kromě vyobrazení stejného motivu obsahoval obal výrobku žalovaného dostatek odlišných prvků, např. odlišný název výrobku, jiný typ a velikost písma, jinou barvu písma, zcela odlišnou zadní stranu obalu apod., takže z hlediska průměrného spotřebitele byly výrobky žalobce a žalovaného nezaměnitelné. Posuzovaný případ by však nemohl být hodnocen ani podle § 44 odst. 1 obch. zák. jako tzv. parazitní kořistění z výkonů soutěžitelových (též zvané černé pasažérství nebo free riding , k němuž dochází např. zneužitím cizí myšlenky, cizího nápadu, cizí práce a cizího nákladu investovaného do jejich realizace), jímž by ohrozil soutěžitelovu pozici a znehodnotil jeho soutěžitelský náskok, kterého svou pílí a finančními oběťmi nabyl, jak se snažil sám žalobce ve svém dovolání naznačit - vyobrazení stejného motivu (církevního areálu) na obalech výrobků žalovaného není případem tzv. neoprávněného vezení se na výkonech soutěžitelových (zde žalobce).

Pakliže dovolací soud neshledal, že by odvolací soud řešil otázku nekalosoutěžního jednání žalovaného odvíjející se od konkrétních skutkových okolností v této věci v rozporu s hmotným právem, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl/§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř./.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 2 250 Kč (§ 8, § 10 odst. 3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl.č. 276/52006 Sb.), celkem ve výši 2 550 Kč.; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů neprokázal, že byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst, 5 věty první, § 224 odst. 1 a 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobci, aby žalovanému náklady v celkové výši 2 550 Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. listopadu 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu