32 Cdo 1645/2008
Datum rozhodnutí: 05.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 1645/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A. K., spol. s r.o. v l., , proti žalované N. spol. s r.o., , zastoupené JUDr. O. N., advokátem, o zaplacení 967 761,60 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/23 Cm 101/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 2 Cmo 263/2007-227, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 2 Cmo 263/2007-227, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č.j. 35/23 Cm 101/98-198, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), jestliže nebylo v dané věci rozhodnuto v rozporu s hmotným právem (§ 407 odst. 3, § 323 odst. 1 a § 339 odst. 2 obchodního zákoníku dále jen obch. zák. ) a Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že by uznala svůj závazek zaplatit žalobkyni jí požadovanou částku 967 761,60 Kč z kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 29. 9. 1995, podle níž se žalobkyně zavázala dodat žalované v listopadu 1995 350 tun sušených granulovaných cukrovarnických řízků za cenu 2 950 Kč za tunu, je třeba připomenout skutková zjištění obou soudů. Z nich vyplývá, že žalovaná v dopise ze dne 2. 4. 1996 sdělila žalobkyni, že dne 8. 3. 1996 poukázala za plnění z kupní smlouvy žalované částku 967 761,60 Kč na základě faktury č. 561004 ze dne 31. 1. 1996, kde bylo však uvedeno nesprávné číslo účtu, proto považuje částku 967 761,60 Kč za již uhrazenou, nebyla-li chyba v uvedení čísla účtu způsobena její vinou. V tomto dopise rovněž uvedla, že zbývající částku už uhradí na účet žalované se správným číslem účtu . Oběma soudy bylo dále zjištěno, že žalovaná dílčími platbami ve výši 500 000 Kč a 400 000 Kč plnila žalobkyni na celkový závazek z kupní smlouvy ve výši 1 867 761,60 Kč.

Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. stanoví, že pokud dlužník plní částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Podle § 323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), na základě výše uvedeného proto dospěl k závěru, že odvolací soud posuzované uznání závazku žalovanou nerozhodl v rozporu s hmotným právem a správně aplikoval § 407 odst. 3 obch. zák., pokud vyložil obsah dopisu žalované ze dne 2. 4. 1996 jako uznání dluhu ve výši požadované žalobou, sdělila-li v něm žalovaná žalobkyni, že zbývající částku na celkový dluh ve výši 1 867 761,60 Kč již uhradí na účet žalované se správným číslem účtu a na tento dluh uhradila částku 500 000 Kč a 400 000 Kč platbami dne 3. 4. 1996 a 10. 4. 1996.

S ohledem na správný právní závěr odvolacího soudu o uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. již bylo bezpředmětné zabývat se námitkou žalované, že žalobkyně neprokázala splnění smlouvy a že její žaloba je předčasná, jestliže podle § 323 odst. 1 obch. zák. platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.

Z dalších skutkových zjištění obou soudů dále vyplynulo, že žalobou požadovaná částka ve výši 967 761,60 Kč, odepsaná z účtu žalované, nebyla připsána na účet žalobkyně. Přitom ustanovením § 339 odst. 2 obch. zák., ve znění v rozhodné době, kdy žalobou požadovaná částka měla být připsána na účet žalobkyně, tj. ve znění účinném do 30. 6. 2000, před novelou zákonem č. 29/2000 Sb., je stanoveno, že peněžitý závazek placený prostřednictvím banky je splněn připsáním placené částky na účet věřitele u jeho banky.

Rovněž při posouzení této právní otázky splnění peněžitého závazku žalované vůči žalobkyni nerozhodl odvolací soud v rozporu s hmotným právem - ustanovením § 339 odst. 2 obch. zák., jestliže mezi účastníky bylo nesporné, že částka 967 761,60 Kč byla připsána na účet, který nebyl účtem žalobkyně.

Z dokazování pak ani nevyplynulo, že by nesprávný účet na faktuře uvedla žalobkyně nebo osoba s ní spojená. Nelze proto přisvědčit žalované, že by žalobkyně žalovanou svým jednáním uvedením nesprávného čísla účtu na faktuře uvedla v omyl, jak tvrdí v dovolání, a že by ji tím způsobila škodu, či že by žalobkyně porušila zákonnou prevenční povinnost předcházet vzniku škod.

V této souvislosti je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Vyšel-li tedy v daném případě odvolací soud ze zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že by nesprávný účet na faktuře uvedla žalobkyně nebo osoba s ní spojená, nelze dospět k závěru, že by odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil nesprávně vzájemný návrh žalované o způsobené škodě žalobkyní žalované a že by rozhodl v rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že žalobkyně žalované tvrzenou škodu, která měla vzniknout zasláním faktury s nesprávným číslem účtu žalobkyně, nezpůsobila.

Dovolací soud proto na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Směřuje-li dovolání žalované proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnut a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. září 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu