32 Cdo 1617/2007
Datum rozhodnutí: 10.06.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 1617/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobkyně A. C. L., zastoupené Mgr. P. N., advokátem, proti žalovaným 1) J. L., 2) A. L., 3) B. M., všech třech zastoupených Mgr. M. U., advokátem, a 4) P. I., zastoupenému Mgr. A. H., advokátem, o zaplacení částky 1,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Cm 78/97, o dovolání prvního a druhé žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2006, č. j. 4 Cmo 151/2006-400, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 11. září 2006, č. j. 4 Cmo 151/2006-413, takto:


Dovolání se zamítá.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 31 Cm 78/97 312, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 1,300.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 4. března 1997 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (výroky II. až VI.).


Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých první a druhá žalovaní podepsali (podle závěrů znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku z oboru grafologie) prohlášení o ručitelském závazku č. 2 (dále jen ručitelské prohlášení ) datované dnem 17. května 1993. K podpisu této listiny došlo 20. května 1993 na Úřadě města O. při podpisu smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi Č. s., a. s. (dále též jen spořitelna ) jako zástavní věřitelkou a prvním, druhou a třetím žalovanými jako vlastníky nemovitostí rovněž datované 17. května 1993 (dále jen zástavní smlouva ), přičemž nevěděli, že kromě zástavní smlouvy podepisují i listinu obsahující ručitelský závazek k zajištění úvěru poskytnutého právní předchůdkyní žalobkyně Č. s., a. s. K. V. (dále též jen dlužník ) na základě smlouvy o úvěru ze 17. května 1993, (dále jen smlouva o úvěru ). Úvěr byl vyčerpán, nebyl však řádně splácen. Smlouva o úvěru byla věřitelem vypovězena přípisem z 31. srpna 1995 a dlužné splátky úvěru představovaly částku 770.000,- Kč. Krajský obchodní soud v Ostravě platebním rozkazem ze dne 7. listopadu 1996, č. j. 9 Ro 2041/95-7, který nabyl právní moci 7. prosince 1996, zavázal K. V. aj. V. zaplatit Č. s., a. s. částku 1,273.553,70 Kč s příslušenstvím, přičemž nárok byl přiznán z titulu smlouvy o úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávky z 30. června 2001 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena Č. s., a. s., K. b. P., s. p. ú. Právní nástupkyní postupníka se stala Č. k. a.


Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není ve vztahu k žalovaným jako ručitelům důvodná, neboť v případě prvního a druhé žalovaných chyběla při podpisu ručitelského prohlášení jejich vůle směřující ke vzniku ručitelského závazku, jde tak o zdánlivý právní úkon. Převzetí ručitelského závazku třetím žalovaným nebylo prokázáno a ručitelský závazek čtvrtého žalovaného je absolutně neplatným právním úkonem pro nedodržení písemné formy, protože prohlášení o ručitelském závazku č. 3 z 13. ledna 1993 nepodepsal.


V průběhu odvolacího řízení byl podán návrh podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), aby na místo dosavadní žalobkyně Č. k. a. do řízení vstoupila společnost A. C. L. Usnesením ze dne 21. února 2006, č. j. 31 Cm 78/97-363, Krajský soud v Ostravě návrhu vyhověl.


K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem odvolací řízení ve vztahu ke třetímu a čtvrtému žalovaným zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k prvnímu a druhé žalovaným zčásti změnil tak, že je zavázal zaplatit žalobkyni částku 770.000,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého a zaniká rovněž v rozsahu plnění poskytnutého K. V. a J. V. na povinnost uloženou jim platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 1996, sp. zn. 9 Ro 2041/95 (druhý výrok), ve zbývající části zamítavého výroku a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvním a druhou žalovanými rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a třetím a čtvrtým žalovanými (čtvrtý výrok).


Odvolací soud uvedl, že první a druhá žalovaní od počátku sporu tvrdili, že ručitelské prohlášení nikdy nepodepsali. Obdobně třetí a čtvrtý žalovaní zpochybnili pravost svých podpisů na ručitelských prohlášeních s tím, že si nejsou vědomi, že by ručitelská prohlášení podepsali. Z posudku znalce z oboru písmoznalectví Mgr. R. M. ustanoveného soudem prvního stupně, vyplývá, že podpisy prvního a druhé žalovaných na prohlášení o ručitelském závazku č. 2 jsou jejich pravými podpisy, podpis třetího žalovaného nemohl znalec s určitostí posoudit, protože nebyl k dispozici originál prohlášení o ručitelském závazku č. 1, a podpis čtvrtého žalovaného na ručitelském prohlášení z 13. ledna 1993 není podle znalce pravým podpisem tohoto žalovaného. Závěry znalce o pravosti podpisů prvního a druhého žalovaných byly potvrzeny revizním znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu P. První a druhá žalovaní poté tvrdili, že v souvislosti s úvěrem K. V. podepisovali listiny pouze 20. května 1993, kdy podepisovali zástavní smlouvu. Vyjádřili domněnku, že ručitelské prohlášení jim bylo podstrčeno K. V. při podpisu zástavní smlouvy.


Odvolací soud opakoval dokazování výslechy prvního a druhé žalovaných, ručitelským prohlášením a zástavní smlouvou. Uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že první a druhá žalovaní podepsali ručitelské prohlášení dne 20. května 1993 na Úřadě města O. při podpisu zástavní smlouvy, aniž věděli, že takovou listinu podepisují, nemají oporu v provedeném dokazování. Bylo-li prokázáno, že první a druhá žalovaní podepsali listinu, jejímž obsahem je převzetí ručení za závazek dlužníka zaplatit pohledávku, která je předmětem sporu, pak tvrzení, že podepisovanou listinu nečetli, že ji nepodepsali v pobočce spořitelny ani jinde, ale že jim musela být podstrčena dlužníkem při podpisu zástavní smlouvy, musí prokázat. Výpovědí pracovníků Č. s., a. s. Ing. Č. a P. H. nebylo prokázáno jejich tvrzení, že v jiný den než 20. května 1993 a na jiném místě než na Úřadě města O. listinu obsahující ručitelské prohlášení nepodepsali, ani že nebyli na příslušné pobočce spořitelny. Text ručitelského prohlášení připravila Ing. Č., ta se na směny střídala s P. H., který za spořitelnu ručitelské prohlášení podepsal, ale na okolnosti podpisu si již nevzpomíná. Z výpovědi svědka K. V. vyplývá, že si nepamatuje, že by listinu obsahující ručitelské prohlášení prvního a druhé žalovaných někdy viděl a nevzpomíná si, že by takové zajištění se spořitelnou domlouval. Ani tento svědek nepotvrdil, že k podpisu ručitelského prohlášení došlo za okolností tvrzených prvním a druhou žalovanými. Ani tzv. nepřímé důkazy navržené prvním a druhou žalovanými o tom, že ve smlouvě o úvěru jsou jako způsoby zajištění uvedeny pouze zástavní smlouvy a prohlášení o ručitelském závazku č. 1, případně důkaz ověřovací knihou k prokázání, že podepisování listin na Úřadu města O. probíhalo ve spěchu, nestačí k závěru, že první a druhá žalovaní podepsali ručitelský závazek, aniž věděli, co podepisují. Jde přitom zcela k tíži prvního a druhé žalovaných, pokud skutečně listiny, které podepsali, nečetli ani nevěnovali pozornost odlišné formě podepisovaných listin. Skutečnosti tvrzené prvním a druhou žalovanými nebyly prokázány ani účastnickou výpovědí třetího žalovaného.


Odvolací soud dospěl k závěru, že prvnímu a druhé žalovaným se nepodařilo prokázat, že k podpisu ručitelského prohlášení došlo za jimi tvrzených okolností, ručitelským prohlášením došlo k platnému ručitelskému závazku a žaloba je proti nim co do základu důvodná. Protože soud prvního stupně se vzhledem k odlišnému názoru důsledně nezabýval důvodností uplatněného nároku co do výše, považoval odvolací soud za správná skutková zjištění, že dlužné splátky úvěru představují částku 770.000,- Kč. Co do této částky proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a prvního a druhou žalované zavázal k úhradě.


Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali první a druhá žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.


Dovolatelé namítají, že odvolací soud necitlivě posoudil skutkový děj týkající se našich podpisů na ručitelském prohlášení. Měl-li odvolací soud pochybnosti o skutkovém stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, měl vedle doplňujících výslechů dovolatelů provést i doplňující výslech třetího žalovaného a dlužníka, kteří byli přítomni ověřování jejich podpisů na Úřadu města O. 20. května 1993 a důkaz ověřovací knihou ke zjištění, v který časový úsek dne a v jakém pořadí osob byly podpisy učiněny. Tvrdí, že v řízení prokázali, že neměli v úmyslu podepsat ručitelské prohlášení. Dále namítají, že v rámci hodnocení jejich tvrzení a provedených důkazů měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že ručitelské prohlášení třetího žalovaného nebylo žalobkyní v originále předloženo, a tato skutečnost znemožnila posouzení pravosti podpisu třetího žalovaného znalcem a vedla k zamítnutí žaloby proti tomuto žalovanému, jakož i k té skutečnosti, že podle závěrů posudku znalce čtvrtý žalovaný ručitelské prohlášení z 13. ledna 1993 nepodepsal, přičemž třetí i čtvrtý žalovaní shodně vypověděli, že o existenci ručitelských prohlášení, jimiž měli zajistit závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru, se dozvěděli až následně. Rovněž dlužník ve své výpovědi uvedl, že si nepamatuje, že by viděl ručitelská prohlášení všech žalovaných a že při jednání o úvěru nepadla zmínka, že by za úvěr ručily nebo měly ručit třetí osoby. Pracovníci původní věřitelky slyšení jako svědci nebyli schopni popsat okolnosti podpisu ručitelského prohlášení dovolatelů.


Zdůrazňují, že v čl. VI smlouvy o úvěru jsou uvedeny instituty k zajištění úvěru, jejich ručitelské prohlášení však mezi nimi uvedeno není. Odvolací soud sice částečně tyto důkazy a zjištění zmiňuje, avšak hodnotí je tak, že neprokazují tvrzení dovolatelů. Mají za to, že odvolací soud pochybil, pokud nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Poukazují na to, že žádná osoba v řízení neuvedla , že by po nich vystavení ručitelského prohlášení požadovala a vysvětlila jim smysl ručitelského závazku, přičemž dlužník popřel, že by jednal o zajištění závazku ručením a že by viděl ručitelské prohlášení. Nebylo vyvráceno jejich tvrzení, že v pobočce původní věřitelky v O. byli až v době, kdy se řešilo nesplácení úvěru.


Dovolatelé zastávají názor, že jejich ručitelské prohlášení je právním úkonem neplatným podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro nedostatek vážnosti vůle, protože při podpisu ručitelského prohlášení zcela chyběla vůle ke vzniku ručitelského závazku. V té souvislosti poukazují na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, a v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99.


Vyjadřují přesvědčení, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., protože odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, a jsou dány i důvody podle § 241a odst. 2 o. s. ř., když nebyly provedeny navržené důkazy a věc byla nesprávně posouzena tím, že se odvolací soud nevypořádal s ustanovením § 37 obč. zák. Požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.


Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, co do správnosti skutkových zjištění a správnosti právního posouzení věci.


Vada řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka, že odvolací soud nezopakoval výslech třetího žalovaného a svědka K. V. slyšených před soudem prvního stupně a neprovedl dovolateli navržený důkaz ověřovací knihou Úřadu města O., není opodstatněná, protože odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí náležitě a podrobně zabýval skutkovými zjištěními a své skutkové závěry řádně odůvodnil. Vedle toho podle ustanovení § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud tak není vázán důkazními návrhy účastníků v té míře, aby musel provést všechny jimi navržené důkazy, nýbrž nemusí provést ty důkazy, kterými mají být prokázány skutečnosti, jež nejsou pro rozhodnutí ve věci rozhodné. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, proč neprovedl další dovolateli navržené důkazy a jeho závěr považuje dovolací soud za správný. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak není dán.


K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod.


Dovolatelé netvrdí žádný z důvodů nesprávného skutkového zjištění, jímž by mohl být naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., polemizují pouze se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů a nabízejí vlastní výklad hodnocení důkazů. Zjištění, že podepsali ručitelské prohlášení k zajištění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru a obsahu tohoto ručitelského prohlášení, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, je kromě listinných důkazů podloženo i výpovědí svědků - pracovníků Č. s., a. s., pobočky v O., které byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně. Skutkové zjištění, že první a druhá žalovaní podepsali ručitelské prohlášení a vznikl jim ručitelský závazek za závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru, má oporu v provedeném dokazování. Dovolateli uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není.


Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatelů co do správnosti právního posouzení věci. Dovolatelé zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu o platnosti ručitelského prohlášení, namítajíce, že jde o právní úkon neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle, protože při podpisu této listiny zcela chyběla jejich vůle ke vzniku ručitelského závazku.


Nejvyšší soud se vážností vůle k právnímu úkonu zabýval již v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, zmíněném dovolateli, v němž dovodil, že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr. Ke stejnému názoru se přihlásil i v usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003.


Lze proto uzavřít, že otázka, zda úkon byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází. V projednávané věci dovolatelé nejprve tvrdili, že ručitelské prohlášení nikdy nepodepsali a poté, kdy toto jejich tvrzení bylo vyvráceno znaleckým posudkem a revizním znaleckým posudkem, tvrdili, že nevěděli, že podepisují ručitelské prohlášení, že jim listina byla podstrčena při podpisu zástavní smlouvy a její text nečetli. Toto jejich tvrzení prokázáno nebylo. Byť okolnosti - pokud jde o místo - podepsání listiny nebyly zcela objasněny, není tato okolnost významná pro závěr o nevážnosti vůle, protože konkrétní místo, kde bylo ručitelské prohlášení podepsáno, nemůže v tomto případě zpochybnit vážnost vůle. Přitom podpisy dovolatelů jsou na listině až pod jejím textem, s nímž se bez jakýchkoliv překážek mohli - a měli - seznámit, aby věděli, co podepisují. Byla-li nevědomost způsobena tím, že si listinu nepřečetli, nemůže být tato okolnost k tíži věřitele. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nevážnost vůle, zjištěny nebyly. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží.


Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o platnosti ručitelského prohlášení je správný, když žádné okolnosti svědčící o nevážnosti vůle prvního a druhé žalovaných při podpisu této listiny zjištěny nebyly.


Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo dovolacím soudem rozhodnuto, protože řízení mezi žalobkyní a prvním a druhou žalovanými o část uplatněného nároku není skončeno. Rozhodnutí dovolacího soudu tak není rozhodnutím, jímž se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. června 2009


JUDr. Hana Gajdzioková


předsedkyně senátu