32 Cdo 158/2000
Datum rozhodnutí: 01.06.2000
Dotčené předpisy:




32 Cdo 158/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce D. s., d. m. k. s., zast. advokátem, proti žalovanému C. spol s r.o., zast. advokátkou, o zaplacení 914.400,- Kč s přísl., k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 1999, čj. 2 Cmo 441/98 - 85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.625,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám jeho právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 1999, čj. 2 Cmo 441/98 - 85 potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1995, čj. 25 Cm 117/93 - 31, jímž tento soud vyhověl žalobě. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 59.451,- Kč.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že vycházel z právního názoru dovolacího soudu uvedeném v jeho rozsudku ze dne 30. 9. 1998, čj. 1 Odon 119/97 - 71 a v prvé řadě se zabýval tím, zda obsahem smlouvy, která vznikla podle § 275 odst. 4 obch. zákoníku konkludentním jednáním, bylo též dodání euroatestu , jak v řízení tvrdí žalovaný. Z důkazů provedených v řízení, a to z objednávky ze dne 10. 2. 1992 a z faktury z 19. 2. 1992, které, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, představují návrh smlouvy, odvolací soud nezjistil, že by obsahem smlouvy, která vznikla k datu 19. 2. 1992 konkludentním jednáním, bylo též ujednání, ze kterého by plynula žalobci povinnost dodat k dodávce minitesterů euroatest . Toto tvrzení žalovaný v řízení neprokázal. Neposkytnutí euroatestu tedy nemůže být oprávněným důvodem k odmítnutí zaplacení ceny odebraných výrobků.

Pokud jde o posouzení odstoupení od smlouvy žalovaným, odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvého stupně. V řízení nebylo prokázáno, že by obsahem smlouvy bylo i ujednání o odstoupení od smlouvy a předpoklady k odstoupení od smlouvy, které vyžaduje obchodní zákoník, nebyly v řízení žalovaným prokázány.

Pokud jde o další tvrzení žalovaného, že smlouva byla změněna dohodou ze dne 10. 4. 1992, na základě textu čl. VI), odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, podle kterého z textu dohody nelze vyvodit, že by se smlouva měla vztahovat zpětně i na prodej a koupi 1000 ks přístrojů, uskutečněné 19. 2. 1992. Podle uvedeného čl. VI) se ruší všechna předchozí ujednání mezi účastníky . Poskytnutí smluvního plnění za ujednání považovat nelze. Jiné ujednání, které by se vztahovalo k této dodávce žádný z účastníků nedoložil. Odvolací soud se proto dále nezabýval obsahem odvolání v části, která se týká aplikace ustanovení § 266 obch. zák., neboť projev vůle v čl. VI) smlouvy je zcela jednoznačný a výklad tohoto ujednání žalovaným pokládá proto odvolací soud za ryze účelový.

Odvolací soud v řízení neprovedl další žalovaným v odvolacím řízení navrhované důkazy, které pro rozhodující skutková zjištění z hlediska hmotněprávního posouzení věci, shledal nerozhodnými. Vycházeje z uvedeného, odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Dovoláním ze dne 7. 12. 1999 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.

V dovolání žalovaný uvedl, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť při svém rozhodování byl Vrchní soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, čj. 1 Odon 119/97 - 71, když předtím Vrchní soud zaujal odlišné stanovisko zamítnutím žaloby v celém rozsahu rozsudkem ze dne 13. 5. 1997, čj. 562/95 - 54 .

Žalovaný dovolání podal z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a pro nesprávné právní posouzení věci.

V podrobnostech pak žalovaný v dovolání mj. uvedl, že soudní řízení je postiženo jinou vadou, neboť hospodářská smlouva z 13. 12. 1991 obsahovala v souladu s ust. § 89a o.s.ř. dohodu o určení příslušnosti soudu a místně příslušným byl Krajský soud v Českých Budějovicích, nikoliv Krajský obchodní soud v Praze.

Dále dovolatel uvedl, že žalobce k výrobkům PC 2000, které dodával žalovanému na základě smlouvy ze dne 13. 12. 1991 a objednávek, nedodal tzv. euroatest, tj. certifikát zemí ES potvrzující možnost prodeje uvedených výrobků v těchto zemích. Zboží dodané a převzaté dne 19. 2. 1992, jehož zaplacení je předmětem sporu, žalobce vyfakturoval fakturou č. 660 680 ze dne 19. 2. 1992 bez DPH a proto se žalovaný domnívá, že nebyla vystavena řádná faktura. Žalovaný dále uvedl, že dodávku zboží pro jeho vadnost, tj. chybějící euroatest a tím jeho neprodejnost, vrátil.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Dále dovolatel navrhl aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

V podání bez data, které bylo doručeno Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 3. 1. 2000, se žalobce vyjádřil k dovolání žalovaného. Ve vyjádření žalobce uvedl, že dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jak tvrdí žalovaný v dovolání, neboť v daném případě rozhodoval v prvním stupni Krajský obchodní soud v Praze, a to pouze jednou a tudíž nemohl rozhodnout jinak než v původním rozsudku a ani nemohl být vázán právním názorem odvolacího soudu. Žalobce, s ohledem na to, že není dán ani jiný důvod přípustnosti dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného ze 7. 12. 1999 a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, žalovaný je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné dle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jak v dovolání tvrdí žalovaný.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Ze spisového materiálu dovolací soud zjistil, že v dané věci rozhodl Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 1995, č.j. 25 Cm 117/93-31 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 914.400,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 25. 2. 1992 do zaplacení.

Na základě odvolání žalovaného poté Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 1997, č.j. 2 Cmo 562/95-54 změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci tak, že žalobu o zaplacení 914.400,- Kč s přísl. zamítl.

Dovolací soud rozsudkem ze dne 30. 9. 1998, č.j. 1 Odon 119/97-71 zrušil uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 16. 9. 1999, č.j. 2 Cmo 441/98-85 potvrdil, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1995, č.j. 25 Cm 117/93-31.

Z uvedeného je zřejmé, že na posuzovaný případ nedopadá ust. § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně ve věci nerozhodoval opakovaně, a to v pozdějším rozhodnutí opačně, než ve svém rozhodnutí původním proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Toto ustanovení, jak vyplývá z jeho dikce, taktéž nedopadá na případy a nezakládá přípustnost dovolání tehdy, rozhoduje-li odvolací soud ve svém pozdějším rozhodnutí jinak proto, že byl vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem v rozhodnutí, jímž dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení ve věci.

Dovolací soud s ohledem na ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. nezjistil, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., i když tyto důvody žalovaný v dovolání neuvedl.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud zabývat věcnými námitkami dovolatele, včetně posouzení místní příslušnosti soudu údajně dohodnuté dle § 89a o.s.ř.

Nejvyšší soud proto podle § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) § 242 odst. 3 a § 243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnutí podle § 243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů 7.625,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 1. června 2000

JUDr.Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová